Lávka přes Vltavu i překopaný Hlavák. Jak se letos dařilo architektuře?

Češi mají obvykle tendence vidět sklenici spíš napůl prázdnou než plnou, a u hodnocení architektury to není jinak.

„Vždyť je to podplacené, předem prohrané, špatně vyprojektované, příliš radikální, málo radikální, a vůbec celé takové upocené,“ říkáme si.

V minulém roce se přitom dokončilo velké množství projektů, které se povedly. Které to byly? A kde opravdu děláme chyby?

Mosty a lávky se nestaví tak často, natož pak takové, které slouží jenom chodcům (a cyklistům). O lávce, která by propojila Holešovice a Karlín, se mluvilo přes 20 let a na nově otevřené lávce HolKa je vidět, že je dobře promyšlena. Návrh Štvanické lávky od architektů Petra Teje, Marka Blanka a inženýra Jana Mourka je architektonicky a technologicky čistý a minimalistický, přesto tato technická stavba působí lidsky. Subtilní tvary, měřítko odvozené od chodce (tedy ne od auta), teplý odstín osvětlení, ale i bohatá spolupráce s umělci dělají z mostu spojnici, kterou chcete při cestě Prahou využít.

Že lávka Pražanům dělá radost, je dobře vidět, když po ní jdete. Kolemjdoucí si architekturu prohlížejí, sem tam si s obdivem a zvědavostí osahají ultrapevný bílý beton, nebo si pohladí jednu ze zvířecích hlav, kterými sochař Aleš Hvízdala zakončil zábradlí. Za zmínku stojí i figurativní socha s názvem Řeka od Jana Henrycha, která stojí u paty štvanické odnože. Takto kvalitní umění se do veřejného prostoru už taky nedostane tak často.

V roce 2023 se v Čechách skvěle zrekonstruovaly dva zásadní objekty, které na přelomu tisíciletí přišly o svoji původní funkci, přesto jsou klíčovými památkami naší země. I kdyby se neudělalo nic jiného, díky těmto dvěma realizacím se letos můžeme cítit opravdu světácky.

Pardubické Automatické mlýny jsem navštívila před lety v rámci vysokoškolské exkurze, v době, kdy se hledala cesta, jak jim vrátit život. Už tehdy mě industriální stavba z let 1910–11 od Josefa Gočára uhranula svojí monumentální, a přesto jednoduchou cihlovou architekturou, která jako by sem byla přenesena z Velké Británie.

Noví majitelé mlýnů, manželé Smetanovi, si pozemky koupili z obdivu a lásky k celému komplexu a do rekonstrukce nevstupovali s vidinou rychlého výdělku. Na plánu revitalizace celého území si dali záležet; oslovili několik podobně smýšlejících architektů, uzavřeli promyšlené partnerství s městem i krajem a nad výstavbou po celou dobu drželi ochrannou ruku. Kromě skvělých výsledků práce všech projektantů, kteří se na jednotlivých fázích rekonstrukce podíleli, je z nově otevřených Automatických mlýnů cítit hlavně to, že lidé, kteří domy spravují, je mají rádi.

Do Pardubic si teď můžete zajet do umělecké čtvrti, která si atmosféru „jako kdyby sem byla přenesena z Velké Británie“ drží i nadále, a to nejenom architektonicky, ale i díky institucím, které zde naleznete. V hlavní stavbě mlýnské budovy, kterou mělo na starost studio Transat architekti, naleznete Gočárovu galerii umění. Budovu sila, také původně od Josefa Gočára, zrekonstruoval ateliér Prokš Přikryl architekti.

V jeho prostorách se nachází Turistické informační centrum Pardubice. Současný kontrast komplexu dodává novostavba od ateliéru Jana Šépky, ve které můžete navštívit Galerii města Pardubic GAMPA a inovativní vzdělávací centrum s názvem Sféra. Celý komplex drží stylově pohromadě díky ateliéru Zette, který zároveň pracuje na druhé etapě regenerace oblasti. Dobrá architektura se tak u nás asi ještě stavět bude.

Zdánlivě méně komplexní, ale podobně efektní je pak rekonstrukce Císařských lázní v Karlových Varech od architekta Petra Hájka. Na rekonstrukci této národní kulturní památky z konce 19. století je samozřejmě nejzásadnější citlivý přístup k obnově původní architektury a interiérů. Přesto se zde nalezl prostor – konkrétně zastřešený dvůr –, který prošel současnou intervencí. Do tohoto atria se opatrně vsunul červený ocelový „krab“, který slouží jako koncertní sál. Stojí na vlastních nohách, a nedotýká se tak žádné z historických stěn. Konstrukce je polohovatelná a umožňuje přizpůsobit sál různým typům koncertů – od těch komornějších až po vystoupení Karlovarského symfonického orchestru.

Že jsme experti na drobné stavby, je známá věc, a v roce 2023 to nebylo jinak. Z mnoha rodinných domů či rekreačních objektů, které se letos postavily, je nejzásadnější malou stavbou přístavba v zadním traktu Nového proboštství na Pražském hradě.

Cílem Svatovítské kapituly, která má toto území ve správě, bylo do této části hradního komplexu přivést více návštěvníků a otevřít jim nezvyklý pohled na Jelení příkop a Míčovnu. Projekt podle návrhu studia Acht je první novou realizací v areálu Pražského hradu po 70 letech. Nachází se u severní strany hradeb, a přestože jsou dva drobné domky ve svém vzhledu střídmé, mají v sobě mladistvý, současný nádech. Nové dostavby si tak všimnete, už když přicházíte na Pražský hrad od tramvaje. Záhy si ale začnete říkat, jestli tam vám neznámý objekt přeci jenom není odjakživa. Přistavovat uvnitř hradebního komplexu si jistě žádalo odvahu jak na straně investora, tak od architektů. Cením, že se vydali současnou cestou a nesnažili se budovy „schovat“ do pseudohistorického hávu.

Stejně jako v předchozích letech, i letos pokračoval proces uvolňování prostoru novým stavbám tím způsobem, že se zbourá poválečná architektura. V čerstvé paměti máme projekt Šťastný Hlavák, který plánuje nahradit část současné cestovní haly ze 70. let dřevěnou pergolou dánského studia Henning Larsen Architects. Na plánovanou rekonstrukci se strhla vlna kritiky, tou nejhlasitější je právě volání po šetrném přístupu k již existující architektuře. Ten nám totiž pořád chybí – a je to vidět i na dalších stavbách.

V uplynulém roce pokračovala diskuze o možné demolici vršovického Chemapolu od autorek Zdenky Novákové a Dagmar Šestákové, bourat se začalo u žižkovské telefonní ústředny - tzv. Mordoru. Architektura, která vznikla za minulého režimu, dosahovala v růzých případech různých kvalit a je obtížné jednotlivé stavby mezi sebou srovnávat. Co ale mají všechny tři zmíněné budovy společné, je, že ani jeden z těchto případů nebude nahrazen novostavbou ve stejné nebo lepší kvalitě, než jaké dosahovali jejich předchůdci.

Dokončený projekt Masaryčka potvrdil, že tendence developerů propagovat novou architekturu skrz slavná jména je vyprázdněná strategie. Lákalo se na studio světoznámé Zahy Hadid, už z vizualizací bylo ale zřejmé, že se na Masaryčce žádná převratná architektura nekoná. Otevření budovy pak definitivně potvrdilo, že nové sídlo společnosti Penta je naleštěná skořápka bez ucelené koncepce, bez kvalitního zpracování materiálů či pochopení pro prostředí, ve kterém se nachází.

Na této situaci je ale nejzásadnější, že skrývání se za hvězdná jména světových architektonických firem se v u nás stává čím dál tím větším trendem. Mezi nejkřiklavější příklady teď patří plánovaná Vltavská filharmonie od studia BIG nebo již zmíněná rekonstrukce Hlavního nádraží studiem Henning Larsen Architects.