Kulturní průšvihy 2022: Zrušené koncerty, nízké poplatky i Babišovy tepláky

Jan Lipold, šéfkomentátor Seznam Zpráv

Člověk aby se pomalu bál otevřít i konzervu, ale bohužel: I v soutěži o kulturní průšvih roku na nás vyskočil Andrej Babiš a jeho předvánoční osvětové video „Milé děti, dobře, nebo alespoň nějak se učte, abyste nedopadli jako já“. Až za ním se umístily tzv. jazykové tepláky – čili fenomén nedbalého vyjadřování. Jde o obdobu módních trendů z lockdownových dob, kdy houby záleželo na tom, jak vypadáte, a nakonec i jak mluvíte. „Bychom“ je kvůli tomu na vymření. A když někoho nevnímáme nebo mu nerozumíme, jako kdysi kvůli rouškám, akorát tak houkneme: „Ještě jednou!“ Jazykové úsilí ale nepatří jen do příruček zdvořilého chování: Například než se chopíte nákupního vozíku, rozhodně se vyplatí ujasnit si, že váš oblíbený potravinový a potravní řetězec nejsou jedno a totéž. Takové ty subtilní rozdíly mezi kulturou a kulturistikou, to je holt moje srdcová záležitost. Srdeční přání všeho nejlepšího! Proč by jsme se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá?

Jonáš Zbořil, editor kulturní rubriky Seznam Zpráv

Ani letos se nezvednou koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas. V sousedním Slovensku se pak poplatky ruší úplně. Neochotou připlatit třeba jen o desetikorunu víc si komplikujeme nejen přístup k nezávislému zpravodajství, ale i ke kvalitní kultuře. Česká televize jako největší koproducent už nebude moci podpořit talentované tvůrce, ergo nebude na co chodit do kina. Mnozí z vás si jistě řeknou: „Nu co, však filmy stojí za starou belu už kolik let!“ Ano. Možná to bude přesně tolik let, kolik remcáme, že do eráru nepřidáme ani korunu.

Kateřina Horáková, filmová publicistka

Minisérie Pozadí událostí by pravděpodobně krátce po uvedení zapadla coby průměrný, vlastně docela nudný žánrový mišmaš – kdyby se kolem ní nerozjela divoká společenská diskuze. Ta vedle intenzivní ukázky hluboce zakořeněného sexismu odhalila smutnou pravdu: Exkluzivní vysílací časy a prominentní postavení na tuzemské televizní scéně stále leží v rukou filmařů odtržených od reality, neochotných aktualizovat svůj tvůrčí styl i světonázor na úroveň 21. století.

Pavel Karous, sochař, autor projektu Vetřelci a volavky

Architektonický a památkářský průšvih roku je návrh, který představila Správa železnic na novou podobu železničního mostu pod Vyšehradem. Ten má nahradit původní, který je státem chráněnou kulturní a technickou památkou, jenž třicet let SŽ nedostatečně udržovala. Jimi navrhovaná novostavba není současnou architekturou ani reminiscencí, ale něco mezi památkářským faux pas a dopravní stavbou z 90. let v Kazachstánu. Přitom demolice logotypního mostu, která by významně poničila genius loci Prahy, stále ještě není nutná. Správa železnic účelově nereflektuje odborné studie a návrhy, které prokázaly opravitelnost mostu a ukázaly jiná možná dopravní řešení.

Matouš Hrdina, editor newsletterů Seznam Zpráv

Největší kulturní průšvih uplynulého roku se nejspíš naplno projeví až se zpožděním. Vyvolat ho může nevídaně rychlý nástup AI systémů generujících obrazy, texty, ale i hudbu či video. Technologický rozvoj jako vždy předběhl širší společenskou debatu a právní regulace. Řada umělců tak přijde na mizinu, jejich díla byla s pochybnou legalitou použita pro učení AI sítí, a z automaticky generovaných snímků či textů se může stát prostředek k nivelizaci populární kultury a koncentraci zisků do rukou digitálních korporací. A přitom to mohl být tak slibný vynález.

Adam Maršál, fotoeditor Seznam Zpráv

Koncerty už nejsou žádná jistota. Jasně, vždycky se mohlo něco stát a koncert nebyl, ale frekvence rušení velkých koncertů se zvýšila tak, že si toho nejde nevšimnout. Mě osobně letos mrzeli Pearl Jam a Rage Against the Machine. Nechci soudit, vím, jak moc promotéři dostali během covidu na frak, a o to víc si vážím všech, kdo v tomhle byznysu zůstali a vozí nám do Česka skvělou muziku, ale časté rušení koncertů vytváří začarovaný kruh. Z vnějšího pohledu to vypadá tak, že když umělec nebo pořadatel v určitém okamžiku zjistí, že neprodal dost lístků v předprodeji, koncert raději předem zruší, aby neprodělal kalhoty. Lidé ale vidí, že se koncerty často ruší, a tak si lístky - včetně lístků pod stromeček - přestali kupovat s předstihem, protože vstupenek na akce, které nakonec nebyly, máme doma všichni dost.

Petr Fischer, publicista

České televize jsou jedna velká špatná detektivka, až se na to nedá koukat, trend, který letí dlouhé roky a ještě nějaký pátek poletí, dokud nedojdou peníze nebo nepřijdou nové nápady. Za největší kulturní průšvih nicméně považuji pokračující prázdno ve veřejném prostoru, které zanechává šéfka Národní galerie Alicja Knastová. První rok ve funkci jí tedy moc nevyšel, snad to spraví ten druhý.

Eva Klíčová, kulturní publicistka

Jestli je něco české „pravici“ naprosto cizí, je to investice do lidí a kultury – kombinace obojího je pak zcela za horizontem jejího (toho času na Ministerstvu kultury) uvažování. Přestože covidové lockdowny ukázaly, jak rozsáhlé spektrum profesí a lidí tady v existenční nejistotě pracuje v kulturních oborech mimo zaměstnanecké struktury a někdejší ministr kultury Zaorálek rozjel mapování prostředí, aby zde mj. v návaznosti na reformní Národní plán obnovy a evropskou agendu zrealizoval status umělce, v současnosti vše zamrzá. Neviditelný ministr Baxa (ODS) ještě tak zašermuje souslovím „kreativních průmyslů“ a zarecituje o důležitosti umění, do ničeho odvážnějšího se ale pro jistotu nepouští. Hrozí tak promarnění obří šance vyvést živou kulturu z poměrů příznačných pro postkomunisticko-neoliberální státy, kdy existuje téměř mimo systém. Jakkoliv jste vzdělaní a oborově úspěšní (tanečníci, kurátoři, překladatelé, redaktoři, kritici, hudebníci, dramaturgové… a další pro antikulturní stát neznámé profese), čeká vás pravděpodobně život na úrovni nejméně výdělečných pozic (většinou nevyžadujících kvalifikaci), prekarizace ve státem nepřímo zřizovaném švarcsystému a nestandardní formy práce a průvodní nesmyslný tlak na produktivitu. Kultura opravdu není jen televizní krimi s Vetchým, Dejdarem a Čvančarovou.