Kulturáky nejsou Černobyl. Často jde o jediná místa, kde se jde sejít

„Kulturáky už se nikdy nebudou opakovat,“ říkají fotografové, kteří prozkoumali přes pět desítek pódií i zákulisí kulturních domů v Česku. Každý z nich je podle Oskara Helcela a Martina Netočného unikátní.

„Každý má svou atmosféru, která na člověka dýchne, už když tam vleze. A to nemyslím v nějakém retro smyslu slova. Když si takhle vedle sebe vyskládám těch více než 50 kulturních domů, které jsme navštívili, skutečně je každý jiný,“ říká Martin Netočný, který se spolu s Oskarem Helcelem podíleli na publikaci Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu.

Ta vyšla před několika týdny ve spolupráci nakladatelství UMPRUM a galerie VI PER a nabízí komplexní vhled do fenoménu míst, ve kterých se dodnes scházejí milovníci hudby či divadla i sběratelé známek. Kulturáky jsou často jediná budova v obci, kde se lidé mohou potkávat, říkají Netočný a Helcel.

Čím vás tak přitahují kulturní domy?

Martin Netočný: Na kulturácích nás fascinuje jejich domnělá vysloužilost, opuštěnost i ztráta původního drajvu. Tak jednoduché to s nimi není. Na vesnicích a malých městech kulturáky pořád plní svou funkci.

Jsou to tedy stále fungující místa společenského dění?

Oskar Helcel: Můžeme mluvit jen o naší zkušenosti. Objeli jsme několik desítek kulturáků. V některých se v době našeho focení nic nedělo. To se nám často hodilo – chtěli jsme klid na fotografování. Některé kulturní domy byly ale během focení plné lidí – byla to totiž často jediná budova v obci, kde je možné soustředit společné aktivity, ať už kulturní, nebo občanské. I tak myslím, že program kulturáků bývá dost nabitý.

Co všechno dnes kulturáky musejí dělat, aby pro obec zůstaly relevantní? Srazy filatelistů, karaoke?

Martin Netočný: To se ale dělo vždycky. Kulturní domy byly s tímhle záměrem stavěny. Měly podpořit duch kolektivity v daném místě a jejich program byl vždycky koncipován nějak diverzifikovaně. Z toho, co jsme při focení viděli, mám spíš pocit, že se v posledních deseti dvaceti letech programy v kulturácích sjednocují. Převládá v nich popkultura nebo masová zábava. Ale to, že se v nich mají scházet různé okruhy lidí se společným zájmem, to platí už od 50. nebo 40. let.

Oskar Helcel: Ten pocit kolektivní organizovanosti může být na kulturácích odrazující. Postaví se dům v rámci nějakých ideologických směrnic a teď se tam bude dít ta zábava. Sejdeme se, vyměníme si známky nebo prohlédneme domácí mazlíčky. Myslím ale, že poptávka po tomhle pořád je a občas člověka překvapí.

Nás ale hlavně zajímala transformace kulturáků. Někdy se změní program – v knize se o tom píše v textu od Jiřího Andrse Manažerské řízení Paláce kultury v Praze. Ten vysvětluje, že už nevystupují normalizační umělci, ale třeba revivaly nebo Darinka Rolins. Zajímá nás právě ten střet. Mají kulturáky pořád stejný program, nebo se zásadně změnil? V každé vesnici je to trochu jinak. Zajímají nás i detaily, to, jak se mění materiály uvnitř, jak se zachází s tou opulentností interiérů.

Martin Netočný: Občas se ke kulturáku dostal ředitel či ředitelka, kteří nejsou zrovna schopní. Taková místa se zahlcují kapelními revivaly nebo jedním typem plesů. Navštívili jsme ale i místa s osvícenějším vedením, kde je vidět, že kulturáky žijí mnohoúrovňově. Potkávají se tu různé generace, různé typy spolků a okruhů lidí s různými zájmy.

Co říkáte na to, že jsou kulturáky místa, která pomáhala utužovat komunistický režim? Je to pro vás při focení důležité? Vycházím z předmluvy Davida Crowleyho ve vaší knize.

Martin Netočný: Naše kniha je zajímavá i proto, že v ní zaznívají různé názory. Autoři a autorky jednotlivých kapitol se někdy neshodnou. A my se možná trochu neshodneme s Davidem Crowleym.

Nemyslím, že by kulturáky vyloženě pomáhaly utužovat režim. Kolektivní domy a kolektivní scházení prostě k moderní koncepci veřejného prostoru patří. To, že se u nás kulturáky stavěly víc, je dané nějakou státní politikou. Nemyslím si, že by to vyloženě souviselo s tím, že tady vládl třeba Štrougal s Husákem.

Oskar Helcel: Myslím, že se v kulturácích dost těžké udržování režimu občas dělo. Kulturáky jsou ideologické stavby – ale které stavby ideologické nejsou, že? Každopádně pro nás to důležité je. Ještě důležitější ale je vidět a zachycovat, jak se vizualita a funkce kulturáků proměňují.

Co potřebují kulturáky k tomu, aby mohly dál fungovat?

Oskar Helcel: Například to, aby se jich lidé nebáli. O kulturácích si můžeme myslet, co chceme. Jsou často naddimenzované – v malých městech vyrůstaly sály pro stovky lidí. Jsou ale také zcela výjimečné v tom, že už se taková výstavba nikdy nebude opakovat. V rámci současného fenoménu privatizace měst je projekt kulturních domů naprosto výjimečný a pravděpodobně se už nikdy nebude opakovat.

Mám dojem, že kulturní domy mohou být dál důležité instituce. Pořád totiž mohou naplňovat zájem veřejnosti.

Fotili jste sály, jeviště, zákulisí kulturáků. Vypadaly podobně, nebo je každý úplně jiný?

Martin Netočný: Každý kulturní dům je úplně jiný. Každý má svou atmosféru, která na člověka dýchne, už když tam vleze. A to nemyslím v nějakém retro smyslu slova. Prostě vstoupíte do nějakého prostředí a snažíte se pochopit jeho dynamiku. Když si takhle vedle sebe vyskládám těch více než 50 kulturních domů, které jsme navštívili, skutečně je každý jiný.

Vaše fotky jsou fascinující. Někdy zachycujete prázdné prostory, zákulisí, zátěžové koberce, jindy pódium po akci se šesti mikrofony. Člověk má z těch fotek pocit, že se buď něco velkého chystá, nebo že naopak sleduje smutné místo po večírku. Na jedné fotce je na pódiu automat na boxování.

To je fotka ze sálu v Mladé Boleslavi. Vždycky začínáme sálem, je nejjednodušší. No a v Boleslavi byl v sále automat na boxování.

Martin Netočný: Dělali jsme vlastně takovou archeologii událostí. Člověk přišel do té konstelace předmětů a přemýšlel nad napětím, které mezi sebou mají. Usuzoval, co se v kulturáku dělo nebo co se chystá. Vidíte jenom provokativní fragment, vtahuje vás dovnitř. Nutí vás to přemýšlet, co tady bylo za show, za ples.

Ve mně ty fotky prázdných zázemí bez lidí vyvolávají velké emoce. Vzpomínám, stejně jako Oskar, na divadelní festivaly, kdy jsme jako malí v sálech se souborem často i přespávali. Na těch fotkách cítím napětí nadcházejícího představení, ale i smutek, že třeba může být po akci.

Oskar Helcel: Možná kvůli těm speciálním večerům mají i fotografie prázdných prostor náboj emocí. Zvlášť když kulturáky pořád fungují. Není to Černobyl. V pubertě, ale i v jakémkoli jiném věku sem člověk šel na diskotéku, na divadlo. Byly a jsou to speciální večery. Proto ty domy byly postavené. Aby se v nich děly věci, které nezažijete každý den. Tak možná proto je tu i mix emocí, které na nás působí.

V některých kulturácích lidé odložili věci a už se k nim nikdy nevrátili. Mám na mysli třeba KD Eden v pražských Vršovicích, který je strašně dlouho prázdný a odsouzený k zániku. Vypadá to tam jako v potopené lodi.

Martin Netočný: Místní samospráva nás do Edenu dlouho nechtěla pustit. Dostat se tam byl pro nás unikátní zážitek. Když Oskar mluvil o tom, že kulturáky nejsou Černobyl, tak v Edenu jsem ten pocit trochu měl. Nechci znít jako už zmiňovaný retrofetišista, ale mám pocit, že mi tam bylo smutno. Ten dům je pěkný a je obrovská škoda, že půjde k zemi.

Oskar Helcel: Eden opravdu naplňuje sny o tom, jak vypadá konec režimu. Když člověk přijde dovnitř, má pocit, že je svědkem toho, jak nějaký politický režim v jednom měsíci spadl, přišel jiný a tohle z něj zbylo. Rozpadlé lustry, vytrhané parkety – tady se už prostě hrát nebude! Vždycky se přitom dá dělat něco pro to, aby taková budova nespadla. Mám pocit, i když je to trochu ožehavé, že zájem veřejnosti není, aby se budovy podobného typu rozpadaly.

Jaká je budoucnost kulturáků?

Martin Netočný: Já myslím, že bude poplatná tomu, co ti řekl ředitel kulturáku v Milovicích, který mluvil o tom, že jeho největším nepřítelem je Netflix a společné grilování na zahradě. Kulturáky budou čím dál vyprázdněnější. Jsme svědky pomalého odumírání tohoto fenoménu.

Myslíte, že potřeba sdružovat se úpadek kulturních domů nezvrátí?

Martin Netočný: Sdružujeme se spíš ve virtuálním prostoru. Kulturáky jsme nahradili virtuálním světem.

Oskar Helcel: Já to vidím pozitivněji. Čas kulturáků ještě neskončil. Je těžké to zobecnit, protože s každým kulturním domem je to trochu jiné. Ale myslím, že potřeba sdružování bude růst. Doufám, že na to města budou připravená a nebudou na kulturáky zapomínat.