Místo prvních lásek, tanečních i schůzí. Kulturáky ještě nevymřely

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byla sobota, pošmourno a nudně, alespoň očima jedenáctiletého kluka. „Tak běž do kina,“ navrhla máma. Neochotně jsem se rozjel k nedalekému kulturnímu domu s kinosálem. A dovnitř se nakonec nedostal.

Nepamatuji si, jestli jsem si návštěvu rozmyslel, protože jsem nechtěl na 102 Dalmatinů, nebo jsem se náhle zalekl představy, že půjdu sám na film, navíc na místo, které už tehdy působilo jako opuštěný dům hrůzy. Nebo jestli jsem zatlačil za dveře a zjistil, že jsou zamčené.

Každopádně mě tehdy nenapadlo, že do pražského KD Eden už se nikdy nepodívám, protože byl kolem roku 2000 trvale uzavřen. Naděje, že kulturák, který začátkem devadesátých let hostil i islandské Sugarcubes se zpěvačkou Björk Guðmundsdóttir, ještě někdy přijme návštěvníky, zhasla letos na jaře. Městská část Prahy 10 přišla se zprávou, že místo Edenu bude stát administrativní komplex s obchody, kancelářemi a byty.

Málokteré stavby mají tak silný otisk v českém vědomí jako kulturáky. Skoro žádný nevypadá stejně, ale že jde o dům kultury, to člověk zaručeně pozná, ještě než vejde do foyer. Jejich minulost je plná dramatických maturitních plesů, mysliveckých bálů i špatných koncertů. Jejich budoucnost dost nejistá. Známe je ale všichni.

„Každý má s kulturákem nějakou zkušenost. Ať už z dětství, nebo z dospívání. Každý má svůj kulturák,“ říká Lukáš Veverka, doktorand Ústavu teorie a dějin architektury na FA ČVUT, který o moderních stáncích pro umění i houbařské sjezdy napsal čtyřsetstránkovou monografii. Sám jich navštívil mnohem víc než většina Čechů, to když závodně tančil. Tehdy ještě nevěděl, že ho interiér zrcadlových sálů, tmavých zákulisí a prázdných šaten bude tak fascinovat. Na to přišel až na vysoké škole. Začal kulturní domy objíždět znovu.

„Zajímaly mě dvě roviny. Co je vlastně kulturní dům? Jak je organizovaný? A pak: jak vypadá?“ vysvětluje Lukáš Veverka, „často není jasné ani to, jestli mluvíme o kulturním domě jako o organizaci, nebo jako o baráku – o stavebním programu.“ Přesto tvrdí, že za kulturními domy stojí sjednocující myšlenka. „Idea, že kultura může nějakým způsobem tvarovat společnost. Že může rušit třídní rozdíly.“

To podle Lukáše Veverky není nápad komunismu. Už na konci 19. století se o takovou věc pokoušely lidové domy, dělnické domy, nebo domy národní. Po Říjnové revoluci – hlavně v období 20. a 30. let – se ale z kulturních domů stalo místo s mimořádným úkolem. „Měl to být druhý domov. Základní buňka nebyla rodina, ale komunita. Dělník měl jít do továrny a pak ne domů, ale do klubu.“

Myšlenka kulturního klubu jako přestupní stanice mezi domovem a prací souvisela s malou infrastrukturou v sovětském Rusku, myslí si Veverka. V Československu s ní takový problém nebyl, takže umývárky byste v českých kulturácích nenašli – maximálně sprchu v šatně pro vystupující. České kulturní domy přesto nejsou o nic méně fascinující.

„Všechny za sebou mají zajímavý příběh. Málokdy narazíš na něco, co tě nevytrhne,“ říká Martin Netočný, když mě vede tmavými prostorami Kulturního domu Barikádníků v pražských Strašnicích. „V každém kulturním domě je nějaká obskurnost. Třeba varhany na pódiu v kulturním domě v Příbrami, které tam zakoupil režim kvůli rozrůstajícímu se varhannímu festivalu, ale jistě i proto, aby místní chodili do kulturáku raději než na nedaleké poutní místo. Nebo Čelákovice, jejichž zázemí je postavené z bývalého sběrného tábora pro Němce.“

Strašnický dům Barikádníků byla provizorní budova, kterou si v letech 1945–46 svépomocí postavili účastníci Pražského povstání. Z dočasného kulturního stánku se nakonec stalo místo, kam se můžete přijít podívat na zkoušku symfonického orchestru nebo zajít na bleší trh.

Teď je tu ale pusto. Na chodbách plakáty oblíbených kapel, měsíční program, šatna bez jediného kabátu. Zvenku do tmavého interiéru doléhá ruch města, je všední den dopoledne. Na straně sálu naskládané dlouhé stoly, které tu možná zůstaly po posledním trhu. Na pódiu plátnem přikrytý klavír, v nějakém zátiší ve tmě stojí umělé aspidistry.

„Míchá se ve mně nějaká radost s tesknem,“ říká Oskar Helcel, Martinův kamarád, když prozkoumáváme prázdné pódium. Oskar s Martinem procházejí interiéry kulturáků a fotografují jejich zátiší už několik let. Mají za sebou výstavu a momentálně chystají knihu. Zajímá je vše. Zázemí, foyer, střeva domu. „To, co je za tím nakašírovaným statusem kulturního domu,“ vysvětluje Martin.

Oskarova fascinace má ještě jiný původ. Na jednu stranu mu koncept kulturáků přijde podivný, ale také je mu v zaprášených místech za oponou tak nějak dobře. Možná je to i tím, že celé mládí – podobně jako Lukáš Veverka – trávil na pódiích a v zákulisích, když s dramatickým souborem objížděl kulturáky po republice a spolu s kamarády na pódiích přehrával poctivě nacvičená autorská představení.

Podobně jako Oskar jsem i já jezdíval hrát představení do jihočeské Bechyně i jinam a pak se zbytkem souboru přespával ve spacácích na podlaze šatny. Vidět prázdná zákoutí kulturních domů je smutné, když si člověk vzpomene, že naposledy tu byl s kamarády nebo na vlastním maturitním plese. Radost zase nepochybně plyne z toho zvláštního očekávání, které jde pocítit ve chvíli, kdy se rozbzučí pódiová světla nebo někdo v režii zapne zvukovou aparaturu, která prázdný sál zahalí jen těžce slyšitelným šumem. Ten pocit, že se něco chystá.

Oskar s Martinem chtějí na svých fotografiích zachytit esenci kulturáků. Nejde u nich přitom o nekritický obdiv. Spíš je zajímá, jak si spolu rozumí architektura a provoz kulturních domů. Ta se propisuje do interiérů, do materiálů, jde vystopovat v nenápadných zákoutích. „V zátiších, která leží mimo pozornost vedení kulturního domu. V místech, která se už nějakou dobu neuklízí. Ve věcech, které se mají odvézt,“ vysvětluje Oskar.

„Koncept kulturních domů je archaický, dnes už padesát, skoro šedesát let,“ říká Martin, který ale zdůrazňuje, že on ani Oskar nejsou žádní milovníci retra. Co je zajímá, je současnost. Původní funkce kulturních domů se pomaličku vytrácí, posunují se na okraj dění, ale pořád v nich dochází k nějakému pohybu. „V každém kulturáku se alespoň jednou týdně odehrává nějaký koncert, představení, burza. Takže je potřeba tam pořád něco dovážet, odvážet. Takhle vznikají ta zátiší, ta, která nejvíc vystihují, co to kulturák je. Jakoby mimochodem,“ říká Martin.

Jiří Štěpánek musí už poněkolikáté přerušit náš rozhovor, zase mu zvoní telefon. V kanceláři kulturního domu v Milovicích to působí přesně opačně než v pražském domě Barikádníků. Venku na ulici ani živáček. Uvnitř, v týden otevřeném kulturáku po rekonstrukci, rušno. Zrovna přivezli zásobování. Za chvíli bude muset jít muž s vizáží stárnoucího rockera (dlouhé rozevláté vlasy i triko s audiokazetou) vyzkoušet nový stroj na parkety. Určitě by se tu teď dala nafotit spousta zátiší.

„Lidé kulturu evidentně chtějí. Vyprodali jsme podzimní abonmá,“ stíhá mi říct Jiří Štěpánek, než zase v rychlosti cosi přikáže do telefonu. Muž, který pětadvacet let pracoval jako programový ředitel rádia, má radost z toho, že na slavnostní otevření (představení Freddie) přišlo čtyři sta návštěvníků. Možná ještě větší úspěch je podle něj fakt, že projekci Jana Žižky nedávno překonalo nedělní promítání Princezny rebelky, na které přišly rodiny i s dětmi.

Když vyřídí všechny další důležité telefonáty (přijelo zásobování, film Liga Supermazlíčků se zasekl na poště), bere mě na prohlídku. Obrovský sál na projekce, koncerty i divadla, menší sál na přednášky nebo komorní akce, bar a terasa s výhledem do parku. Všechno vypadá moderně, skoro by nešlo poznat, že jde o kulturák postavený už v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy se mu říkalo Dům důstojníků, navštěvovali ho vojáci z nedaleké vojenské základny.

Důkaz starých časů přitom potkáte hned nad hlavním schodištěm: obrovská mozaika se sovětskými kolchozníky, kosmonauty i vojáky. Jiří Štěpánek ji prý moc nemusí, ukazuje na místo s bojovými raketami. Památkáři doporučili mozaiku zanechat, možná jako důkaz starých časů a kontextu, ve kterém kulturní dům v Milovicích mohl vzniknout.

U sympatického ředitele pozoruji i něco, o čem mluvil Martinův kamarád Oskar Helcel. Zvláštní směs radosti a teskna. „Až lidem přijde účet za plyn, žádnou další vstupenku si možná nekoupí. Pořád se to táhne. Nejdřív covid, potom tohle,“ říká Jiří Štěpánek, když se ho ptám na budoucnost kulturního domu. „Nějaká generace v tomhle úseku bude o něco ošizená. A jak ošidíme generaci, podepíše se to i dál. Protože zjistí, že kulturu k životu možná nepotřebuje, a to je chyba.“

Lidé přišli na to, že se mohou bavit doma, myslí si Štěpánek. Pro kulturní domy je to další rána. Mimochodem, ke stejné úvaze došel i Lukáš Veverka. „Možná je to podobný okamžik jako v devadesátých letech. Tenkrát si našli alternativu v tom, že bylo otevřených milion klubů, restaurací… kulturák ztratil exkluzivitu.“

Byli lidé vychovaní k tomu, aby chodili? Jestli ano, tak znovu začnou, myslí si Veverka. Jiří Štěpánek má před sebou těžký úkol: takový zájem o kulturu v obyvatelích Milovic po dlouhé době probudit.

Co pro to bude muset udělat, to se teď, měsíc po otevření, odhaduje docela těžko. Je potřeba poznat, co potenciální návštěvníky nejvíce baví, ale i to, kdy a jak často za kulturou chtějí chodit, vysvětluje Štěpánek. Nebrání se ani nestandardní dramaturgii, která ostatně v kulturácích v Česku často vládne. Jak říká Lukáš Veverka, kulturáky už nejsou středobodem dění jako kdysi. Místo exkluzivních koncertů nabízejí zmiňované sjezdy houbařů, vítání občánků nebo bleší trhy. Takový program se Jiřímu Štěpánkovi z Milovic moc nezamlouvá. Mluví o tom, že je spíš známkou vyhořelého vedení.

Možná ale „kultura na okraji“ není špatný nápad. Kdyby dnes někdo do programu kulturního domu přidal sjezd milovníků hub, rád si koupím vstupenku. Třeba by se kulturní domy mohly inspirovat v knihovnách. Přežily covid, dokonce i pomalou, tragickou smrt literatury a čtenářství, které společně oplakáváme už několik dekád, snad od vynálezu televizní obrazovky.

„Výhoda knihoven je v jejich interdisciplinaritě,“ myslí si Jan Delong, který donedávna koordinoval kulturní program třinecké knihovny. „Nejsou prázdný prostor, do kterého se musí nalít zajímavý obsah.“ Člověk se tu může učit, rešeršovat libovolná témata, prohrabávat se archivy, listovat knihami, zatímco děti si hrají v dětském koutku, ale také zajít na výstavu nebo na autorské čtení. Nepřipomíná to, alespoň vzdáleně, myšlenku klubu jako druhého domova?

V Česku úspěchu knihoven možná pomáhá i fakt, že si tu knihovníci rozdávají ceny, mají několik profesních asociací. Tedy spolu dlouhodobě komunikují, navzájem soustavně sledují svou práci a vyhodnocují ji.

Kulturní domy takovou sounáležitost nemají. Jistě, vedoucí blízkých institucí se mezi sebou znají, hlubší organizace tu ale chybí. Někde kulturáky kvetou, často i díky péči místní radnice, jinde se o ně starají soukromé subjekty. Někde je dobře znát, jaký mají jejich vedoucí vkus (třeba v Milovicích), jinde jde hlavně o obchod.

S jejich aktualizací je to také těžké. Jak připomíná jeden z fotografů kulturáků, Martin Netočný: desítky let starý nápad jsme do dnešních dnů nedokázali efektivně obnovit. A rozpadající se veřejný prostor aktualizaci moc neusnadňuje.

Jiří Štěpánek má docela romantický recept na úspěch. „Pořád sázím na to, že člověk potřebuje nějakou interakci. Že se nad uměním potřebuje potkávat. V tomhle jsem optimista,“ věří ředitel milovického kulturního domu. Koncert streamovaný na Netflixu není tak zábavný jako ten, který uvidíte naživo s další stovkou lidí. Prožijete s nimi katarzi.

Štěpánkův milovický kulturák má nejspíš větší šanci na úspěch než třeba kulturní dům v Mladé Boleslavi, který podle mého průvodce v lidech pořád probouzí vzpomínky na diktovanou kulturu minulého režimu. KD Milovice je na tom jistě lépe než některá česká divadla, která už vlivem stoupajících cen energií ohlásila zrušení premiér, ale i vytápění. Přesto se rozhodně nedá říct, že nově zrekonstruovaný stánek všeho povznášejícího má před sebou bezbolestnou budoucnost.

Otevírám odemčené dveře. Uvnitř je tma a prach, v sále vytrhané sedačky, na stěnách plakáty Lady & Tramp (v kinech od 28. srpna 1997), Spy Kids: špióni v akci, Mumie. Připadám si trochu jako Brendan Fraser, který s pochodní v ruce prochází egyptskými katakombami, jen místo pochodně mám telefon a nedoprovází mě Rachel Weisz, ale technik z nedalekého městského úřadu.

Mám pocit, že ho obcházení prázdných prostor domu baví. Ukazuje mi balík letáčků k „novému filmu Alice Nelis: Výlet“ (měl premiéru v roce 2002), provádí mě barem, kde kdysi sídlil noční klub.

Eden více než dvacet let po uzavření svých vchodových dveří vypadá jako potopená loď. Tak jsem konečně zašel dovnitř. Myslím na to, co mi říkali Martin Netočný a Oskar Helcel: nezajímá nás retro.

Kulturáky ještě nejsou retro. Ale brzo mohou být.