Článek
Lidé milují jistoty. Vědí to nejen politici, ale i filmaři. V rozbouřených covidových dobách tak neexistuje větší sázka na jistotu než udělat znovu to, co mají diváci rádi, nebo to alespoň trochu znají. Máme tu přitom standardní sequely v rámci aktuálních sérií, jako jsou komiksovky od Marvelu nebo DC, akční série Rychle a zběsile, Mission: Imposible, John Wick, Jurský svět, Fantastická zvířata a mnoho dalších druhých, třetích, desátých nebo třicátých pokračování něčeho, co zrovna vydělává.
Vedle toho se však čím dál častěji začíná monetizovat nostalgie. Cílí zejména na onu tolik proklínanou generaci mileniálů (generace 80. a první půlky 90. let) a čím dál častěji i na zoomery (druhá půlka 90. let a první dekáda 21. století). Jejich rostoucí obavy ze současného světa se logicky propisují do potřeby úniku do světa, kterému rozumějí, do bezstarostného dětství, které trávili u analogového TV vysílání, ošoupaných VHSek z půjčovny, posléze u poškrábaných DVDček a u seriálů, které stahovali mnoho hodin přes vytáčený internet.
Tuto rostoucí potřebu obou generací si uvědomují i producenti a tvůrci. A je to pro ně výhodné i z jiného úhlu pohledu. Proč investovat čas, energii a peníze do něčeho nevyzkoušeného, nového, rizikového, když můžeme oživit starou značku, která si přitom tutově své diváky najde. Takový osud nyní potkal například Matrix, kde se Neo a Trinity vrací po osmnácti letech, případně Krotitele duchů, kteří se přímého pokračování dočkali po dvaatřiceti letech. Příští rok pak přiletí do kin po 36 letech (!) pokračování Top Gunu, samozřejmě v hlavní roli s Tomem Cruisem.
Co je však v kinech ještě ojedinělým jevem, americké televize zažívají v plné parádě. Pokud potřebujete zaplnit večerní program každý den v týdnu, musíte recyklovat, to není žádná novinka, avšak letošní rok byl v tomhle ohledu mimořádný. Na obrazovky dorazilo třeba nové pojetí klasiky devadesátých let českých obývaků Walker, Texas Ranger, nyní jen jednoduše Walker – s novými, avšak stejně topornými herci, s menším důrazem na náboženskou a republikánskou agitku, pouze precizní bojové kopy z otočky zůstaly.
Po osmi letech opět vraždí v televizi sériový vrah Dexter, po šesti letech vyšetřuje s mladými puškami stará parta z Kriminálky Las Vegas. Velkým návratem bylo po devíti letech i pokračování Super drbny (Gossip Girl), po takřka třiceti letech se dočkal pokračování s novými i starými hrdiny další oblíbený teenagerovský seriál Konečně zvoní. V nejbližších měsících se dočkáme i remaku klasiky, která na počátku 90. let odstartovala kariéru Willa Smithe – Fresh Prince.
Bude kolem toho určitě pozdvižení, protože se Amerika za posledních třicet let posunula a ze sitcomu o problematickém (a zábavném) soužití mladého černocha z ghetta se světem jeho bohatých příbuzných v luxusním prostředí losangeleské čtvrti se stane dílo reflektující problémy černošské menšiny. Jak to nostalgici vezmou, to je otázka.
Důležité je totiž zmínit, že podobné návraty často nedopadají příliš dobře. Vyjít lidem vstříc a vrátit jim jejich jistoty v podobě starých známých hrdinů (či alespoň jejich jmen) je jedna věc. Tvůrci si však s jejich zasazením do nového světa často neumí poradit. Čím víc vody uplynulo, tím jsou tato shledání bolestnější.
Zářivým příkladem je právě vysílané pokračování Sexu ve městě s názvem A jak to bylo dál… Od poslední série přitom uběhlo sedmnáct let, od posledního filmového pokračování jedenáct. Jakkoliv už původní seriál notně zestárl, ve své době se jednalo o mimořádný popkulturní fenomén, v němž silná a emancipovaná čtveřice hrdinek přistupovala k milostnému životu způsobem, který byl do té doby vyhrazen mužským hrdinům – otevřeně a nekonvenčně, často cynicky, mnohdy vypočítavě.
Dnes už nic takového nepřekvapí a takřka sedmdesátiletý Michael Patrick King, tvůrce původního seriálu, v podstatě nepředvádí nic jiného než nepokrytou demonstraci nepochopení současného světa. Carrie se snaží dělat podcasty a Instagram a dělá ji problém bavit se o sexu, Miranda zase pro změnu neví, jak mluvit v roce 2021 v New Yorku s černochy.
Nejde o to, že by postavy dělaly hloupé věci, ale o to, že se chovají hloupě a naprosto jinak, než byli diváci zvyklí. Stejnou katastrofou dopadlo i pokračování Gilmorových děvčat (po devíti letech), kde se například z mírně roztržité studentky Rory stala v dospělosti vypočítavá a nepříjemná semetrika. Vývoj postav přitom nevadí, neměly by se však vytratit veškeré sympatie či právě zmíněné jistoty.
Navzdory výše zmíněnému, fanoušci se většinou na návraty svých oblíbených postav těší, nebo jsou alespoň zvědaví. V Česku se ovšem na podobnou nostalgii prakticky nehraje. Sem tam se nějaké to pokračování po delší době objeví, jsou to však spíše velice bizarní kusy jako Bony a klid 2, Dědictví aneb Kurva se neříká, Saxana neboli druhý díl Dívky na koštěti nebo artový apendix ke Všem dobrý rodákům Návrat ztraceného ráje. Nezapomeňme ještě na Básníky, přestože se vrací cyklicky zhruba každých deset let.
Všechny tyto filmy mají společnou jednu věc – nikdo po nich netoužil, snad nikdy nikdo si nepomyslel „chtěl bych vidět další díl Dívky na koštěti“. Jejich tvůrci současně nejsou schopni reflektovat, že se doba posunula.
Zatímco výše zmíněné kusy americké provenience si přiznaně nebo nepřiznaně hrají s očekáváním diváků a nějakým způsobem reflektují svou důležitost v rámci vlastního fikčního světa i naší reálné kultury, české filmy, potažmo tvůrci, nemají na něco podobného dost uvědomění nebo kuráže. Jediný případ, kdy k látce přistoupili s určitou sebereflexí, nalézáme u Viktora Tauše a jeho Sněženek a machrů po 25 letech, kde se plně zhmotnily hořkosladké pocity, které si většina lidí odnáší ze školních srazů.
Česká filmová a televizní kultura má jeden dost podstatný problém – pro mileniály a zoomery prakticky neexistují díla, ke kterým by se bylo možné vracet, které by bylo možné obnovovat. Na přelomu 80. a 90. let zde zeje obrovská díra, v níž odumíral komunismus a poté se budoval kapitalismus, a na kvalitu nezbývalo příliš prostoru. Na co by se mohlo navazovat z kin? Na Slunce, seno? Na Trhala fialky dynamitem? Na Nahotu na prodej? Na Byl jednou jeden polda? Divácky vděčné kusy, avšak kvůli úmrtí mnoha herců v hlavních i vedlejších rolích by se muselo hojně přeobsazovat. Výsledek nejistý, do toho producenti nepůjdou.
Na co navazovat z tehdejšího televizního programu? Na Chlapce a chlapy? Na Rodáky? Po revoluci snad na Hotel Herbich? Na Život na zámku? Možná jen ta Hospoda, kde stárnoucí výčepák Petr Nárožný předává svoji suterénní čtyřku nějakému mladému nadšenci, který chce čepovat minipivovary. Či snad ještě v nějakém velmi sebeparodickém podání se může vrátit Marek Vašut do role detektiva Martina Tomsy a řešit palčivé kriminální otázky dnešního Brna – konkurenční boj mezi hipster kavárnami a s městskými byty.
Za životaschopnými náměty, které by si zasloužily aktualizaci nebo pokračování, se tak musíme vydat o něco dál do minulosti. Jak si vedl erotoman a falešný vrchní Dalibor Vrána po odpykání trestu v socialistickém lapáku? Skončil mentálně retardovaný Otík po revoluci v ústavu, nebo posloužil privatizátorům jako bílý kůň? Velmi meta by byl film o natáčení filmu, který je pokračováním muzikálu, o němž vypráví Smlojakův, Svěrákův a Podskalského Trhák. Kolik by v dnešní době stálo vyhození vesnické návsi do povětří? Vytuneloval by cholerický producent rozpočet, jako se to už v Česku občas stalo?
Do dnešní doby nejaktuálnějším námětem je pokračování Kulového blesku z roku 1978. Je to smutné, ale ani po více jak čtyřiceti letech se situace ohledně bytové krize v Česku nikam neposunula, ba co víc, s bydlením je to v Praze ještě horší než za tuhé normalizace. Kulový blesk 2 by se mohl vydat prakticky všemi myslitelnými směry – například reflektovat skutečnost, že Abrhámův Knotek směnil s operním pěvcem Bílkem lukrativní byt na Masarykově nábřeží, kde se nyní prodejní cena pohybuje okolo 20 miliónů.
Zato příbuzní paní Jechové tolik jásat nemohou. Ta totiž s Knotkovými směnila a poté v privatizaci koupila zašlý 1+1 v Melantrichově. Prodejní cena okolo 7 milionů, podle stavu. Zato kdyby zůstala ve svém přízemním bytě na Kampě, mohli dnes její potomci inkasovat až 15 milionů. Namísto toho tam Kulový blesk přestěhoval Fazekašovy. Co si budeme povídat, romská rodina na Kampě, to se mohlo stát jen ve starém filmu. Pokud by chtělo pokračování alespoň trochu působit realisticky, developeři nebo nová politická garnitura na Praze 1 by se postarali o jejich odsun hned zkraje 90. let.
Jakkoliv jsou hromady sequelů, restartů a rebootů pro nejednoho člověka synonymem moru současné kinematografie, českému filmu by tento trend v rozumné míře prospěl. Ať už by byla aktualizace některých látek přiměřeně nostalgická nebo zdravě sebekritická, mohla by sloužit jako tolik potřebný podklad ke zpětnému pohledu na to, jací jsme byli a kam jsme došli.
