Článek
Poslechněte si reportáž v audioverzi, kterou načetl autor.
Jmenuje se Kevin Beresford, ale říká si Nudný Kev. Nebo taky Ambasador všednosti. Vypadá jako docela obyčejný britský důchodce, ale na většině fotografií se směje. Nejspíš kvůli své vášni, která ho už stála i manželství. Nudný Kev totiž miluje kruhové objezdy.
„Kruhové objezdy mají různé tvary a velikosti, ale všechny mají jedno společné: jsou krásné a my je milujeme. Peace <3,“ psal Kev na své facebookové stránce Roundabout Appreciation Society, volně přeložitelné jako Kruh přátel kruháčů.
Find out why Redditch's Kevin Beresford is proud to be named one of 2014's "dullest men" http://t.co/EZvB8KYmyp pic.twitter.com/RnbBB7qLoH
— BBC Radio WM (@bbcwm) December 31, 2014
Všechno to prý začalo jako legrace. Pan Beresford, který se živil jako tiskař, si před lety dal za cíl vytvořit co možná nejoriginálnější kalendář pro zákazníky. Nafotil na něj nejroztodivnější kruhové objezdy světa. Setkal se s nečekaným zájmem a začal svou podivnou vášeň brát vážně. Teď se Kevovy kalendáře s fotografiemi kruhových objezdů prodávají po celém světě.
Snad jen v Česku si kalendář jistě nikdo nekoupil. Nedovedu si představit, že je v téhle zemi někdo miluje tak jako Nudný Kev. K objezdům u nás máme v nejlepším případě vlažný vztah. Možná ani to ne, tím, jak jich desítky a stovky přibývají. Další novota ze Západu, říkají si možná někteří řidiči, když se v půlkruhu pomalu přibližují své odbočce. A většina Čechů na „kruháč“ nepomyslí třeba i několik dní!
I v Česku přitom kruhové objezdy stojí za hlubší prozkoumání. Jsou jako malé ostrovy kultury uprostřed moře asfaltu. A jednou je budou archeologové budoucnosti studovat s domněnkou, že jde o menhiry.
Už si ze mě dělají srandu
Někdy si je můžeme prohlédnout ze všech stran. Přesto si málokdy vzpomeneme, kolem čeho jsme kroužili, co stálo uprostřed ostrůvku kruhového objezdu. To je vlastně dobrá zpráva. Nedávat pozor na cestu před námi je přece nebezpečné.
„Při nedělní nehodě na kruhovém objezdu v Polsku vylétl řidič se svým suzuki do výšky asi šesti metrů. Přistál u přibližně 60 metrů vzdáleného kostela,“ psal před dvěma lety server iDnes.cz.
„Uprostřed kruhového objezdu u Doudleb nad Orlicí zaparkoval v pondělí v 01:17 hodin na bok řidič osobního automobilu. Při nehodě nebyl nikdo zraněn,“ informoval Orlický.net v prosinci 2021.
Podivná nehoda se stala v listopadu 2011 ve městě Stříbro, psala o tom tehdy Policie ČR. „Osobní vozidlo tovární značky Renault řídila 47letá řidička, která na kruhovém objezdu správně neodbočila, a proto chtěla znovu projet celý kruhový objezd. Spolujezdec, 49letý muž, však nečekaně zasáhl řidičce do řízení a strhl jí volant vpravo. Následkem toho s vozidlem vjeli na vyvýšený ostrůvek, kde přední část vozidla poškodila dopravní značku a následně vozidlo havarovalo vpravo v silničním příkopu.“
Dvě ze zmíněných nehod způsobil alkohol, tu třetí, můžeme si představovat, partnerské neshody. Žádnou tedy nezavinila nepozornost ve smyslu: „Nemohl jsem odtrhnout oči od té nádhery uprostřed kruhu.“
Přitom je toho uprostřed kruhových ostrůvků v Česku k vidění spousta, podobně jako v Anglii. Nemyslím teď jen celkem běžné záhony afrikánů, růží nebo jiných okrasných květin. Ale třeba mimozemsky působící fontánu na královehradecké křižovatce U Koruny z dílny Patrika Kotase. Nebo kovovou sochu Svobody, která se otáčí na objezdu v Komořanech u Rousínova a majestátně přehlíží parkoviště areálu firmy European Data Project, chlubící se tím, že „exportuje casinové technologie z ČR do celého světa“.
A taky přísného Napoleona, který chrání kruhový objezd v Podolí u Slavkova (jen 15 minut autem od rousínovské sochy Svobody). „Ten kruhový objezd tady byl potřeba,“ vypráví mi podolská starousedlice s nezaměnitelným přízvukem. „Jednou jsem tady přecházela, auto dlouho čekalo na světelné křižovatce, řidič už byl tak naštvaný, že vyjel. Tak jsem se lekla, myslela jsem, že mě srazí. Ale to už se mi tady nestane.“
Na třeboňském objezdu pro změnu trůní kapří sousoší. V jihomoravských Pohořelicích mají kapra z nerezu v nadživotní velikosti. Ukoval jej Pavel Valášek, kterého si v malé obci u Brna objednali poté, co „kruháč“ v nedalekých Rakvicích úspěšně ozdobil největší sochou raka na světě.
„Už si ze mě dělají srandu, že jsem kovář kruhových objezdů,“ směje se Valášek. O svých dílech v médiích už mluvil, nikdo se ho ale ještě neptal, kde se vlastně v lidech vzala potřeba zdobit tak všední a účelu zasvěcená místa, jako jsou objezdy.
„V Rakousku, Německu a jiných západních zemích se sochy na kruhových objezdech objevují často. Pomalu na každém je plastika od kováře, řezbáře nebo nějakého umělce,“ vysvětluje pan Valášek, který si první takovou sochu vyzkoušel právě na stáži v Rakousku – prý v době, kdy se u nás „kruháky“ teprve začínaly stavět.
Proč nám tedy obyčejné, kulturou nezušlechťované objezdy nestačí?
Možná je to prostě přirozená potřeba člověka – zdobit a čechrat. Zvlášť pokud je to na očích. Města se často poctivě starají o každý metr čtvereční chodníkové zeleně, kde to jde, sázejí se tulipány. Někdy zdobením oslavujeme věci, které nám připadají nové a úchvatné. Vlaková nádraží, dokonce dálnice. Drsnou a nelítostnou D1 doprovázejí i sochařská díla, některá dnes už pozapomenutá na opuštěných odpočívadlech.
Možná zdobíme o to intenzivněji, když víme, že místo samotné je jinak „k ničemu“. Na ostrůvek uprostřed křižovatky nejde umístit kiosek ani parkoviště. Zbývá socha, záhon, živý plot z tújí, možná tak reklama, prostě cokoli, jen aby to nezůstalo prázdné.
Nové brány měst
Aktuálně nejznámější kruhovou křižovatku v zemi ale nikdo neozdobil. Nevysázel do jejího středu záhon čehokoli, ani tu nevztyčil nadživotní sochu zvířete, vojevůdce, anděla či jiné nadpozemské bytosti. Stojí v centru Prahy a poznáte ji jen podle bílé čáry dopravního značení a naštvaných řidičů, kteří to někdy nevydrží, namalovaný kruh si odmyslí a rychle odjedou ve směru, kam potřebují.
O tom, proč kruhový objezd u Obecního domu vyvolává spory, se toho napsalo dost. Proč ho ale nic nezdobí? Dlouho jsem nad tím dumal, než mi došlo, že to nebude jen nedostatkem prostoru nebo tím, že vznikl narychlo a působí provizorně. Proč se s kulturou dobývat na místo, které nabízí výhledy k nezaplacení všude okolo? Třeba na Prašnou bránu?
A nejsou vlastně kruhové objezdy něco na způsob novodobých městských bran?
„Kovář kruháčů“ Pavel Valášek rozhodně souhlasí. „V Rakvicích je to vyloženě tak. Stojí v místě, kde jezdí vlak, je tu most, podjezd, teprve pak začíná vesnice. Každý, kdo dřív jel kolem, ani nevěděl, že vjíždí do té dědiny. Rak lidi zaujme a začínají o tom přemýšlet.“
V Pohořelicích má kruhový objezd s kapří sochou podobnou úlohu, i když se nachází v centru. „Donedávna byly Pohořelice šedé město, kde nebylo ani náměstí. Kruháč je teď jeho dominanta, má 50 metrů. Chtěli jsme, aby měly Pohořelice centrální bod,“ vysvětluje pan Valášek. Místní prý kapra z nerezu nepřijali tak rychle jako Rakvičtí svého raka, ale teď ho na Vánoce zdobí světýlky a dělají u něj různé akce.
Kruhové objezdy jsou něco jako novodobá poutní místa, jako akupresurní body města i krajiny. Mimochodem, kvůli nové pohořelické křižovatce museli přesunout boží muka.
Ballardova kletba
Nedávno jsem rozečetl kultovní román britského spisovatele J. G. Ballarda Betonový ostrov. Jeho hrdina se po banální autonehodě stává trosečníkem na zvláštním území nikoho, ostrůvku mezi několika výpadovkami, ze kterého není cesty ven. Ledaže by dobrovolně skočil pod některý z uhánějících automobilů. Ballard jako by říkal: podívejte, kam se ta naše vybájená civilizace dostala. Zalili jsme se do betonu.
I kruhové objezdy mají své trosečníky. Například Howatsonovi žijí v domě uprostřed kruhového objezdu mezi waleskými městy Ruthin a St. Asaph. Prý jsou spokojení. Možná vůbec nejzajímavější na příběhu o Howatsonových ale nakonec není jejich dům uprostřed objezdu, ale výsledek ankety, kterou ke článku přiřadili editoři webu Novinky.cz. Více než 56 % čtenářů by prý nevadilo žít v domě uprostřed kruhového objezdu. „Pořád lepší než řešit sousedy v paneláku,“ vysvětlovali lidé v komentářích.
Kdyby Ballard psal Betonový ostrov v Česku, možná se by z jeho křehkého londýnského architekta nešťastně uvázlého mezi silnicemi stal spokojený poustevník bez sousedů.
Někdo jako Józef Stawinoga. Ten nežil přímo uprostřed kruhového objezdu, ale v prostoru mezi dvěma proudy silničního okruhu v anglickém Wolverhamptonu. Místní mu neřekli jinak než Tulák Fred. Nosil plnovous, svůj majetek vozil sem a tam mezi dvěma asfaltovými řekami v kočárku. Vypadal prý jako biblická postava nebo někdo mimo přítomný čas.
#OnThisDay 15 years ago, "Fred the tramp", aka Józef Stawinoga, passed away at the age of 87. Stawinoga moved to the UK from Poland in the 1940s. Little is known about his early life, but he became a local legend who lived a hermit lifestyle on the city ring road. pic.twitter.com/P28U5KRT27
— The Museum of Wolverhampton and South Staffs Trust (@MuseumofWVandSS) October 28, 2022
Na příběh silničního poustevníka Stawinogy jsem narazil v knize Garetha E. Reese, o jehož obsesi vším zdánlivě nezajímavým a přehlíženým jsem už kdysi psal. Rees se zabývá mytologií míst, na kterých nechceme trávit volný čas: ať už jsou to skladiště, nemocniční areály, dálnice nebo právě kruhové objezdy.
„Stawinogovi se povedlo přetvořit část wolverhamtonského silničního okruhu na paralelní svět, ve kterém mohl vystoupit z přítomnosti a žít ve světě mimo společenské normy, bez peněz, bez práce a jen s pomocí oddaných místních. Z jeho strany šlo o pozoruhodné čarodějnictví,“ píše Rees, který v knize Unofficial Britain zkoumá kruhové objezdy pohledem pohanské kultury.
To se může zdát přitažené za vlasy. Než si člověk vzpomene na Stonehenge. Zatímco v Česku zdobí „kruháky“ obří kapři, v Británii narazíte třeba na zmenšeniny pohanských pohřebišť a chrámů. Že se občas při výstavbě objezdů přihodí i archeologické objevy, třeba základy keltského kruhového domu na kraji skotského Bannockburnu, už je jenom bonus dokazující správnost myšlenky Reesova kolegy, urbánního archeologa Kennetha Brophyho: Minulost je s přítomností pevně spjatá a nezmizí.
Kruhové objezdy tedy nemusí být jen branami do měst, ale také do jiných světů. V irském animáku Píseň moře se dvě děti ocitnou na křovisky zarostlém ostrůvku kruhového objezdu. A stačí proklouznout tunelem a za chvíli stojí uprostřed „kruháčové“ svatyně obydlené dvěma druidy, se kterými potom utečou do světa mýtů. Keltové mají pro kruháky slabost. Anebo mají dopravní inženýři slabost pro Kelty? Přemýšlejte o tom chvilku, až zase budete kroužit!
Srážka s kulturou
„Kruháče jsou oázy v moři asfaltu,“ řekl Nudný Kev britskému listu Daily Mail při vydání svého kalendáře pro rok 2022. „Dávají místním zastupitelstvům příležitost vlepit zahrádku doprostřed silnice, jsou zelenější, efektivnější a hezčí než světelné křižovatky. A nabízejí tolik možností! Můžete na nich postavit sochy. O 90 procent redukují smrtelné nehody. Miluju na nich, že jsou tak esenciálně britské. Vyžadují dobré vychování a navíc, Britové milují svoje zahrádky.“
Už i Češi začínají chápat. A budují své esenciální kulturní svatyně uprostřed nehostinných silnic. Ostrůvky, které často odkazují i hluboko do minulosti.
V kabině automobilu má člověk často pocit, že je hermeticky uzavřen v přítomnosti, že je tu od toho, aby ovládal stroj. A stejně tak si často myslí, že kultura je něco, co se odehrává v kinech, muzeích, divadlech a knížkách, že rozhodně není k nalezení na silnicích, v autech, na křižovatkách nebo snad v garážích. Jenže tam je. Stačí to místo třikrát pozorně objet. Sice opačným směrem než v Anglii, ale cíl je stejný.