Krobot: Lidí, kteří podléhají kravinám, je mi líto. Strach je ničivá zbraň

Devítiletý Tonda by v létě roku 1968 rád vyrazil s mámou, tátou a starším bratrem do Paříže, jenže je nemocný. Zůstane tak na krku svému dědovi, který pochází z ruské šlechtické rodiny a po pádu carismu uprchl na Západ.

Do role svérázného aristokrata režisér Bohdan Sláma obsadil Miroslava Krobota. Ve filmu Konec světa, který právě vstoupil do kin, se divákům představí tak, jak ho možná dosud neznali. „Taneček jsem si střihl s chutí. Náročnější pro mě byla procítěná scéna, ve které moje postava vzpomíná na minulost,“ přiznává herec proslulý rolemi zachmuřených introvertů.

Není Konec světa tak trochu Kolja obrácený naruby?

To mě nenapadlo. I když se může Koljovi v něčem podobat, není za tím žádný kalkul. Moje postava má totiž skutečný předobraz, scenárista Ivan Arsenjev ji napsal podle svého vlastního dědečka, což pro mě na filmu bylo nejzajímavější. Nechal jsem si od Ivana o jeho rodině vyprávět, její osud je mimořádně dramatický.

Předkové Ivana Arsenjeva tedy podobně jako filmový dědeček utekli před bolševiky?

Ano, pocházeli z jedné z nejbohatších šlechtických rodin v Rusku, po roce 1917 byl ale jejich majetek vyvlastněn. Dvěma bratrům se podobně jako ve filmu podařilo utéct a usadili se v Česku. V roce 1968 si pak samozřejmě zažili svoje, pro Čechy byl tehdy Rus jako Rus.

Film měl původně režírovat Ivan Zachariáš, a když z projektu odešel, chtěl jste prý vycouvat taky. Čím vás Bohdan Sláma přesvědčil, abyste to s Koncem světa nevzdal?

S Ivanem Zachariášem jsme natáčení domlouvali ještě před covidem. Pak se kvůli pandemii odložilo a já už jsem s ním tak trochu přestal počítat. Mezitím mi přibyla jiná práce, a když se pak projekt obnovil, zvažoval jsem, jestli mám do něj ještě jít, protože jsem musel zase další věci omezit. Jednak mi ale bylo hloupé Konec světa odmítnout, když už jsem na něj jednou kývl, a taky jsem s Bohdanem Slámou na rozdíl od Ivana Zachariáše v minulosti spolupracoval. Dovedl jsem si tedy představit jeho způsob myšlení.

Řadu diváků jistě překvapí, že ve filmu nehrajete zamlklého morouse, ale vlídného a relativně komunikativního dědečka. Vnímal jste roli jako hereckou výzvu?

Ano, jen jsem ji nebral moc vážně. Na rozdíl od vystudovaných herců totiž nemám ambici, aby každá moje role vypadala úplně jinak. Největší výzvou pro mě byly emotivní scény, na které nejsem moc zvyklý a docela rád se jim vyhýbám.

Musel z vás tedy Bohdan Sláma výrazové prostředky ždímat? Ať už šlo o rozvernou scénu, při které před filmovým vnukem tancujete a snažíte se ho rozesmát, anebo romantické momenty s herečkou Zuzanou Mauréry.

Taneček jsem si střihl s chutí, do toho mě Bohdan nutit nemusel. Náročnější pro mě byla třeba právě procítěná scéna se Zuzanou Mauréry, ve které moje postava vzpomíná na minulost. Sám si na nostalgii úplně nepotrpím.

Ve filmu nejen tancujete, ale i malujete, hrajete na piano a zpíváte. Máte vedle hereckého talentu tedy také výtvarné, hudební a pohybové nadání?

Ve všem jsem, myslím, spíš průměrný. Mám nějaký cit pro rytmus i hudební sluch, ale není to nic výjimečného, o co bych se mohl opřít. A co se týče malování, přiznám se, že mám blíž ke slovu než k obrazu. Obrazové vyjádření mě samozřejmě taky láká, ale zároveň si uvědomuju, že jsou moje výtvarné schopnosti velmi omezené, a prodávat nějakou naivitu se mi moc nechce. Ve filmu to tedy myslím stačilo.

Jak jste se sehrávali s Vojtěchem Veverkou, který ve filmu ztvárnil vnuka Tondu? Pokud se nepletu, vyzkoušel jste si úzkou spolupráci s dětským hercem vůbec poprvé.

Ano a byla to docela příjemná zkušenost. Vojta je extrovert, ale takový důvěryhodný. Není to žádná dětská hvězdička, Konec světa pro něj byl první zkušeností před kamerou, takže zatím nemá herecké manýry. Pokud se nepletu, do konkurzu České televize ho přihlásil jeho vlastní dědeček. Vojta na všechno zvědavě koukal, byl upřímný a autentický, což byl dobrý předpoklad k tomu, abychom si rozuměli.

Když se malého Vojty novináři ptali na vás, říkal, že byste klidně mohl být jeho třetí děda. Využil jste při natáčení zkušenosti s vlastními vnoučaty?

Samozřejmě, sám mám dva vnuky. Zároveň si myslím ještě dokážu vybavit, jak jsem svět vnímal dětskýma očima. To vám při komunikaci s malým klukem vždycky pomůže a řekl bych, že v tom není nic falešného. Člověk si docela rád zavzpomíná, co ho v útlém věku zajímalo a jaká zažíval dobrodružství.

V srpnu roku 1968 vám bylo šestnáct let. Nebyl jste tedy už tak malý, jako je ve filmu Tonda. Vnímal jste přesto okupaci jako konec světa?

V šestnácti jsem ji vnímal velmi vzdorovitě, jako velkou nespravedlnost a rozhodně pro mě byla důležitým životním předělem. Do Zábřehu, kde jsem vyrůstal, navíc v srpnu 1968 přijeli Poláci. Okupace tak pro nás byla i pokračováním vzájemné česko-polské tryzny.

Klíčové scény filmu jste točili na chalupě v Pasekách nad Jizerou, horské vesnici v bývalých Sudetech. Sám jste vyrůstal na Šumpersku, což jsou taky Sudety, i když o kus dál. Jaký máte ke svému rodnému kraji vztah?

Mám ho rád a zvlášť teď během povodní se svými krajany hodně soucítím. Pořád si tam připadám doma a ať už jsem v Praze nebo kdekoli jinde, dívám se na svět sudetskýma očima – věcným pohledem, bez příkras, který si na nic nehraje.

Chápu, sám jsem od dětství jezdil do Jeseníků na hory.

Kam jste jezdil?

Do lyžařské oblasti kolem Karlova a Karlovy Studánky.

Ta už je oproti mému rodnému kraji dost kulturní.

Přesto jsem měl vždycky pocit, že se tam trochu zastavil čas. Tahle zapomenutost je ale předpokládám součást místní poetiky.

Určitě. Je to kraj, který do jisté míry nikomu nepatří. Osm set let byl německý, teď už je sice desítky let český, ale zároveň se tam člověk pořád necítí úplně doma. Ať děláte, co děláte, stejně jste náplava. Po válce to platilo doslova. Momentálně už tam žije třetí generace obyvatel, tak lidé pomalu začínají mít k místní krajině zase bytostný vztah. Sám mezi ně patřím a myslím, že je to vidět i na mých divadelních a filmových projektech.

Všímal jste si už během dospívání historických šrámů, které se k Sudetům chtě nechtě vážou?

Samozřejmě. Moji mámu třeba dědeček v dětství vozil do deset kilometrů vzdálené české školy, aby nemusela chodit do té německé. Historické zkušenosti se pak v rodinách předávají z generace na generaci, a právě proto je smíření Čechů s Němci tak náročné. Vybavuju si známý příběh, jak studenti šumperské průmyslovky obnovili vesnici Josefová, která dřív byla převážně německá. Polovina místních chlapů ale za války umřela na východní frontě, druhou polovinu po osvobození odsunuli do Německa a z bývalé sklářské osady už dodneška zůstaly jenom základy.

Studenti se je pokusili zrenovovat a našli při tom dva osmdesátileté Němce, kteří v době odsunu byli kluci. Tak je pozvali, aby se přišli do Josefové podívat. Tahle sympatická a dojemná iniciativa ale měla spoustu odpůrců, kteří si stěžovali, proč sem ty Němce zase tahají. Na překonání historických traumat zkrátka potřebujeme ještě nějaký čas. Hlavní problém Sudet už je ovšem dneska jinde. Lidé tam těžko shánějí práci, a i když si ji najdou, bývá špatně placená. To by ale bylo na dlouhé povídání.

Vraťme se tedy ještě zpátky k filmu. Když do Československa vtrhnou vojska Varšavské smlouvy, házejí někteří lidé Tondova dědečka do jednoho pytle s okupanty. Princip kolektivní viny je vzhledem k ruské invazi na Ukrajině dost aktuální téma. Uvažoval jste při čtení scénáře i nad současnými politickými událostmi?

Jistě, říkal jsem si, jak se asi lidé ve světle okupace Ukrajiny budou dívat na film, ve kterém je hlavním hrdinou Rus. Nezbylo mi nic jiného, než svou postavu naprosto obhájit – čistě po lidské stránce, bez ohledu na národnost, abych třeba naznačil, že není Rus jako Rus. Ten člověk přece sám utekl před bolševikem a za první republiky u nás našel nový domov. Když jeho krajané v roce 1968 přišli zemi okupovat, byla to i pro něj strašná situace.

V loňském rozhovoru pro Spotlight Aktuálně.cz jste říkal, že by se umělci zvlášť v dnešní době měli vyjadřovat ke společenským otázkám. Co vás osobně kromě války na Ukrajině nejvíc pálí?

Hodně mě pálí, jak se v politice zachází s lidským strachem, jak se využívá v hybridní válce a stává se z něj neuvěřitelně ničivá zbraň. Lidí, kteří na dezinformace skočí, je mi na jednu stranu líto. Pokud ale někdo popírá znalosti, které se učí na prvním stupni devítiletky, a podlehne takové kravině, jako že Země je placatá, jsem se z toho upřímně trochu bezradný. Udivuje mě, když lidé nemají snahu se něčeho dobrat, něco si přečíst, něco se dozvědět.

A těžko se s tím bojuje, když se uzavírají do názorových bublin, kde všichni smýšlejí stejně.

Přesně. A lidem to vyhovuje, protože když nejsou spokojení se svou sociální situací a vydělávají třeba málo peněz, můžou to najednou hodit na někoho jiného. Svalovat vinu na druhé je zvlášť v Česku oblíbená disciplína. Těžko se s tím pracuje a dost mě to trápí.

Plánujete se aktuálním společenským tématům věnovat i jako režisér?

S kamarádem Lubošem Smékalem jsme před časem v Olomouci založili amatérský spolek autorského divadla. Pracujeme vysloveně s ochotníky a momentálně uvažujeme o několika projektech, které by se dotýkaly současného společenského dění. V jednom z nich bychom se třeba chtěli věnovat sektám. A nemyslím tím nutně jejich negativní aspekty. Někdy se totiž lidé do sekt uzavírají s dobrými úmysly, hledají zkrátka místo, kde jim bude příjemně.

Jde vám tedy spíš o sekty ve smyslu ostrůvků pozitivní deviace, kde lidé hledají naději.

Přesně. I takové komunity na druhou stranu můžou být trochu nebezpečné, protože se v nich lidé izolují od okolního světa a přestávají vnímat realitu.

Letos jste uvedl i jednu divadelní novinku ve Studiu DVA. S Marikou Šoposkou hrajete v autorském představení Štíři z února. Inspirovalo vás natáčení seriálu Oktopus, kde jste společně ztvárnili dvojici kriminalistů?

Je to tak. Oba jsme už měli za sebou nějaké literární pokusy, každý si psal svoje texty do šuplíku a najednou jsme zjistili, že jdou docela dohromady. Začali jsme tedy společně pracovat na divadelní hře, která přitom taky mohla skončit jako šuplíková záležitost. Původně jsme ani neměli ambice ji zinscenovat, až později jsme došli k závěru, že by to asi šlo.

Marika Šoposká přitom v rozhovoru pro Český rozhlas přiznala, že z vás měla ostych a že jste se s ní během natáčení seriálu Oktopus nejdřív skoro nebavil. Co vás nakonec sblížilo?

Ani jeden z nás asi není typ člověka, který by se dal na první dobrou s někým do řeči a začal mu vyprávět, o čem píše. Spojily nás spíš maličkosti, třeba když jsme zjistili, že jsme se oba narodili ve stejný den, jen v jiném roce.

Vida, tak proto se vaše hra jmenuje Štíři z února. Bylo osvěžující psát ve dvou, navíc s herečkou, která je skoro o dvě generace mladší?

Ano, to pro mě bylo z profesionálního hlediska vůbec nejzajímavější a věřím, že nejen pro mě. Zjistil jsem, jak přemýšlí o generaci a půl mladší žena, a Marika se zase mohla nechat obohatit mým stařeckým pohledem. Náš mezigenerační dialog je ostatně důvodem, proč hra vznikla.

Novinky čekají také Dejvické divadlo, kde jste osmnáct let působil jako umělecký šéf. Od příštího roku soubor povede Jiří Havelka a kvůli rekonstrukci se scéna na rok přestěhuje do bývalého kina Galaxie. Myslíte, že změny divadlu prospějí?

Udělat z vybydleného několikasálového kina živý organismus je těžký úkol, ale myslím, že by to Dejvické divadlo mohlo nakopnout. A Jirka Havelka v pozici uměleckého šéfa je podle mě taky dobrá volba. Spojení jeho poetiky s místním hereckým souborem by mohlo přinést zajímavý souboj. Ani jedna strana nejspíš nebude chtít slevit z toho, co dělá, a právě proto z té spolupráce můžou vzniknout hezké věci.

Vnímáte Dejvické divadlo pořád jako svoje dítě, kterému byste rád předával rady do života, nebo jste se od něj už dokázal odstřihnout?

Je to těžké. Do Dejvic už ale chodím spíš za kamarády a k tomu, co by se mělo hrát nebo kdo by měl šéfovat, jsem neřekl ani slovo. Byť to ode mě někteří třeba i očekávali, nechci, aby divadlo bylo nějaký pohrobek. Přijde mi naopak lepší, když se soubor hodí do vody a musí najít nový směr, kterým se vydat.

Nebojuje dnes Dejvické divadlo s vlastní pověstí? Všude se mluví o jedinečném duchu Dejvického divadla, což nevyhnutelně budí jistá očekávání, se kterými se soubor musí poprat.

Rozhodně. Dejvické divadlo už je dneska takový fenomén, že si svým jménem samo podráží nohy. Ať člověk chce nebo ne, z návštěvy divadla se stává malinko snobárna. Chodí tam i lidé, které dejvická poetika ve skutečnosti tolik nezajímá, ale mají dost peněz na to, aby si koupili lístky.

To mi připomíná nedávný zážitek z představení Vražda krále Gonzaga. Seděl jsem vedle dvojice zjevně svátečních diváků a jakmile na jeviště nastoupili Trojan, Melíšková, Babčáková nebo Myšička, začali si je moji sousedé nadšeně fotit.

No jasně, to se stává. Někteří diváci zase očekávají podobnou čurinu, jakou znají z komediálních seriálů Čtvrtá hvězda nebo Zkáza Dejvického divadla, a pak jsou zklamaní, když se nedostaví.

Na rozhovor jste si udělal čas mezi natáčením. Znamená to, že se vám pořád nedaří herecky zvolnit, jak jste měl v plánu?

Některé projekty prostě nelze odmítnout. Jinak se ale skutečně přesouvám spíš zpátky k režii.

Zmiňoval jste ochotnický divadelní spolek v Olomouci.

Ano, tam se dokonce vracím ještě před Janáčkovu akademii múzických umění, k divadelním pokusům, které jsme dělali na gymplu v Zábřehu na Moravě. A moc mě to těší. Vždycky mě zajímala hranice mezi herectvím a autenticitou, která se dá krásně zkoumat právě s amatéry. Kdybych je měl posuzovat z profesionálního hlediska, tak jsou samozřejmě všichni špatní. Baví mě ale jejich opravdovost.

Takže se vám paradoxně líbí, že tolik nehrají.

Přesně tak, nehrají vůbec. Na druhou stranu mluví o sobě a o svých tématech. Luboš Smékal, se kterým spolek vedeme, je navíc psycholog, takže představení mají i lehce terapeutický rozměr.

Předpokládám, že je to pro vás po odchodu z vyhlášené pražské scény zároveň osvobozující.

Určitě. Člověk nemusí řešit žádné termíny, hraje se jen pro radost. Je to trochu taková Hanspaulka.