Křehké drama Mosty hledá v ulicích Istanbulu řešení kulturních válek

Současný svět jako by byl stavěný na to, aby rozšiřoval letité propasti mezi stářím a mládím, zkušeností a dravostí nebo třeba mezi konzervativním a liberálním světem. Kulturní války už nejde přehlédnout. Dávno prosákly do nejvyšších pater politiky a zásadně ovlivňují každodennost po celé planetě.

Mluvit by o tom mohl i Levan Akin, švédský režisér s gruzínskými kořeny. V jeho rodné zemi už několik let sílí atmosféra nenávisti vůči queer komunitě, která čelí útokům, ale i legislativnímu útlaku. Jeden příklad za všechny: Den poté, co gruzínský parlament loni schválil anti-LGBT+ zákon, byla zavražděna gruzínská transmodelka Kesaria Abramidze.

Levan Akin ve filmu Mosty hledá cestu, jak propasti po kulturních válkách zase překonat. Jeho film, zachycující putování nepravděpodobné dvojice mladíka Achiho a stárnoucí Ley, léčí zjizvený svět s odzbrojující něžností.

Učitelka v důchodu a rozjívený mladík z gruzínského venkova se sblíží za těžko předvídatelných podmínek. Lea slíbí své umírající sestře, že najde její dceru Teklu. Kam se transžena odstěhovala a jak ji hledat, přitom neví. Jediné vodítko jí poskytne kluk z vesnice Achi, podle kterého Tekla utekla do tureckého Istanbulu. Nesourodá dvojice se tak vydává na cestu s nejistým koncem.

Během pátrání přejedou hranice, ubytují se v levném istanbulském hotelu, obcházejí bez plánu různé části města a nakonec zvoní dům od domu s jedinou otázkou: Neznáte Teklu? Jak jejich snaha dopadne, není důležité. Alespoň pro diváka ne. Daleko podstatnější se nakonec jeví, jaké mosty minou a jaké se jim podaří během jejich soužití postavit.

Švédský režisér s gruzínskými kořeny Levan Akin celý příběh vystavěl na křehké dynamice mezi dvěma velmi rozdílnými postavami a harmonii skvělých výkonů gruzínské herečky Mzii Arabuli a jejího mladšího kolegy Lucase Kankavy. Obojí se rozvíjí postupně a nenápadně, vlastně nikdy nedojde k žádnému veletoči, ale přesto zanechá v divákovi řadu otazníků, které v hlavě převrací celé měsíce.

Silný dojem přitom utváří drobnosti, které vznikají a zanikají s lehkostí každodenního života: Myšlenka na to, že útěk do cizí země nebo do velkoměsta znamená svobodu. Děti toulající se bezcílně ulicemi Istanbulu. Skupina kamarádek, které se podrží i ve chvíli, kdy jednu z nich společnost odmítá. Důležitost snídaně před začátkem každé nové cesty.

Část příběhu se formuje i z titěrných svárů, které se mezi Leou a Achim utvářejí téměř neustále. Není se čemu divit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přece jen by si jeden druhého na cestu do Istanbulu nejspíš nevybrali. Mají ale cíle, které jim nedovolí se vzájemně opustit. Achi tak trochu chce pomoct Lee, ale jeho největší motivací je vypadnout z nudného gruzínského venkova a načerpat plnými doušky atmosféru velkoměsta. Lea zase dobře ví, že bez Achiho lámané angličtiny a alespoň částečné ochrany, by byla dost možná brzy ztracená.

Přestože jeden druhého neustále vytáčí, učí se celou dobu vzájemnému porozumění. Postupné stavění mostů k pocitům, které se na začátku jevily jako nesmyslné, je ostatně leitmotivem celého příběhu. Achi třeba pochopí, proč je pro Leu naprosto klíčové dodržet slib, který na smrtelné posteli dala své sestře. Brzy mu dojde, že stárnoucí žena, které dělá společnost, není jen uštěpačná a chladná. Lea zase přijde na to, proč potřebovala Tekla svobodu a anonymitu velkého města a že někdy od rodiny lidé prchají záměrně, aby se vyhnuli ranám od těch nejbližších.

Oba pak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ společně s diváky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ postupně přichází na jednoduché a přesto složité odpovědi okolo otázek týkají se kulturních válek: Jak může každý jedinec žít svobodně? Jak přitom zachovat kulturní hodnoty, které se nesou celé generace? A jak obě strany nakonec mohou odejít s pocitem důstojnosti?

Očima Levana Akina stačí vytvořit most a vstoupit na něj. Není třeba dojít do jeho středu, není nutné se na něm potkat. Stačí na sebe z povzdálí hledět, získat zkušenost a s nimi i respekt. Patrné je to ve chvíli, kdy se Lea a Achi dostanou do středu istanbulské komunity transžen. Začnou chápat, že ženy, které si tuto cestu vybraly, sice došly k určitému osvobození, přesto jejich svět přináší řadu nástrah. Žijí ve vyloučené lokalitě města jako nechtěná komunita, zažívají ponižování od úředníků i lidí, kteří u nich vyhledávají sexuální služby. Ale pořád se tu mají lépe než v Gruzii. Ostatně, už předchozí Akinův snímek Dokud se tančí ukazoval, jak v jeho rodné zemi queer komunita trpí. V Gruzii ho filmový štáb natáčel potají.

Možná i proto transženy v Istanbulu přetékají radostí, radostí, hrdostí a pospolitostí, a to díky změně, kterou prošly.

Do tíživé doby vnáší Levan Akin smír a porozumění. Skrze příběh Ley a Achiho učí diváky, jak se ve víru vlastního nesouhlasu zastavit, zamyslet se nad názory a zkušenostmi „těch druhých“ a třeba jim zkusit vyrazit alespoň v myšlenkách naproti.