„Krásu pražského metra doceníme, až odstraníme reklamy,“ říká designérka

Stanice Jiřího z Poděbrad září novotou. Vynikají všechny její designové prvky. Od známých kachlí z eloxovaného hliníku od Jaroslava Otruby až po znovuobnovené osvětlení, které stanici vrací původně zamýšlenou atmosféru, vytvořenou architektkou Annou Hübschmannovou. Stanice se opět blíží své vizi i díky tomu, že z ní zmizel vizuální smog.

Co by se muselo stát, aby se pražské metro zbavilo reklam a prokouklo v celé své délce? „Lidé by si museli začít vážit podoby našeho metra. Ve spoustě metropolí tak dobré metro není,“ myslí si designérka a expertka na vizuální smog Veronika Rút Fullerová.

Co říkáte na rekonstrukci pražské stanice metra Jiřího z Poděbrad?

Hlavně vítám odstranění reklam z prostoru stanice, protože nejsem zdejší a mám v metru problém s orientací. Kulturně, esteticky i z hlediska architektonického dědictví, ale i čistě funkčně je zásadní, aby v tomto prostoru bylo reklam co nejméně. Jinak se odtamtud nejsem schopná vymotat.

Rekonstrukce je pro vás tedy důležitá spíš z hlediska orientace než esteticky?

Určitě tu hraje roli i estetika, respektive kulturní dědictví. Mám zkušenosti z vlakových nádraží a podzemních drah různě po světě. V roce 2021 jsem měla v ruce dokumentační rešerše pro Správu železnic, zabývala jsem se jimi a došla k názoru, že orientační systém nemá smysl řešit, dokud nevyřešíme reklamní smog.

A všimla jsem si také toho, že k podzemním drahám se chovají v zahraničí úplně jinak než my. I mně tedy jde o reprezentativnost a o kulturní dědictví. Teď se investuje do projektu Čitelná Praha. Aby mohli designéři svou práci dělat dobře, je nutné očistit reklamu.

Řekněte mi víc o pojmu vizuální smog. Co způsobuje?

Je to jakýsi chaos, který se nám nabalil ve veřejném prostoru, je tam strašně moc činitelů a hybatelů, takže to není jednoduchý problém, který by šlo šmahem vyřešit. Figurují v něm obchodníci, veřejná správa, pronajímatelé reklam. Týká se to provozovatelů outdoorové reklamy, ale třeba i dopravního značení. Jde o objem vizuálně chaotických věcí, které způsobují informační zahlcení a spoustu dalších věcí ovlivňujících psychiku člověka, jeho zdraví, jeho schopnost orientace. Je nutné to řešit. Věnuji se tomu osm let, je potřeba se problému postavit čelem, definovat nějaká pravidla. V tom chaosu devadesátek není možné fungovat napořád.

Pokud se nemýlím, tak právě na nově zrekonstruované stanici Jiřího z Poděbrad aktuálně reklamy nejsou. Jaký efekt to má?

Chtělo by to na toto téma více výzkumů - srovnat stavy bez reklam a s reklamou. Ale je tu i mnoho inspirace ze zahraničí, kde se snižuje kvantita reklamních nosičů a zvyšuje kvalita, tedy i cena. To znamená, že se nějakým způsobem zachová příjem z reklamy, ale ve veřejném prostoru zůstávají jen prestižní nosiče: prosvícené, zapuštěné do zdi, takové, u kterých je velice dobře promyšlené umístění. O to se stará třeba architektka Dopravního podniku Anna Švarc a myslím, že to dělá dobře. Vždycky je tam ale potřeba politická podpora a vůle jak vedení města, tak Dopravního podniku, tohle nějakým způsobem vyřešit.

No a je tu ta vůle?

Někde je, někde není. Vždy jde spíš o kompromis. Je nutné očekávat nějaký příjem z reklam, ale nemyslím si, že by se reklama měla vracet ve stejném objemu, v jakém byl předtím. Metro potřebuje lépe umístěné, kvalitnější nosiče. Podstatný je rytmus. Pracujeme s pozorností diváka, to znamená uklidněné plochy tam, kde není vůbec žádná reklama, a pak prestižní nosič, který vyzní, má hodnotu ekonomicky i z propagačního hlediska.

Má s vizuálním smogem problém jen pražské metro, nebo trápí i další evropská města?

Vždy záleží na kulturním kontextu a na prioritách, které města upřednostní. Londýnský Piccadilly Circus byl desítky let schovaný pod reklamou. V jeden moment se prostě řeklo „Ne.“, budovy se očistily a reklamě se přenechala jediná, ta legendární, kterou všichni známe.

V Neapoli se rozhodli, že budou mít nejkrásnější metro na světě. Investuje se do architektury, do uměleckých děl. To už má Praha za sebou, tahle investice tu proběhla před pár desítkami let, akorát to umění dnes neoceníme. Neapol tuto investici provádí právě teď: a ať se nám to líbí, nebo ne, některé stanice jsou tam provokativní, ale má to hodnotu, za kterou si město stojí a chce se jí prezentovat. Veřejný prostor v Neapoli je příšerný, chaotický a plný aut. Je to šílené město. Ale metro má čisté a plné kultury. A vděčí za to politickému rozhodnutí.

Dovedete si představit, že k takovému politickému kulturnímu rozhodnutí dojde i v Praze? Co by se muselo stát?

Lidé by si museli začít vážit podoby našeho metra. Ve spoustě metropolí tak dobré metro není. V New Yorku je naprosto příšerné. Vždycky bude. Tam to z různých důvodů vylepšit nejde. Člověk, který má s newyorským metrem zkušenosti, pak pravděpodobně docení to pražské. Začne si ho vážit a chránit ho před nánosem generické reklamy, která je všude po světě úplně stejná. Situace se u nás zlepší, až dokážeme detekovat, že naše metro je unikátní, nemá ho nikdo jiný.

Není možné, že pražské metro trpí svou komunistickou minulostí? Poválečnou architekturu v Česku často neumíme docenit.

Určitě to tak je. Všimla jsem si toho v Belgii na stáži, kde jsem byla rok, tehdy frčelo sedmdesátkové oblečení, nikdo to nepovažoval za nic špatného. U nás to má vždycky politickou příchuť, evokuje to politické zařazení. Je to absurdní, ale prostě to tak je. Je to naše dědictví. Jsem s tím dopředu smířená, že když obdivuji nějaký nápis ze sedmdesátých let, vždycky to bude mít jakousi komunistickou příchuť, přestože jsem sama odvykla tyhle věci spojovat.

Moje a následující generace už tím odkazem tak zatížené nejsou, jsou schopné docenit dobovou architekturu. Určitě dává smysl podobné stavby do budoucna chránit, protože další generace už vazbu na komunismus mít nebudou, nebudou si s ním spojovat konkrétní design. Proto má cenu dobové stavby chránit a cenit si jich.