Král Šumavy se vrací. V televizní sérii je z něj superhrdina třetího odboje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Jsi ten nejhodnější člověk, kterýho znám,“ ujišťuje Marie svého milého, strážmistra pohraničního útvaru SNB Josefa Hasila. Minisérie Davida Ondříčka nám během tří zhruba pětačtyřicetiminutových epizod nedává důvod o jejích slovech pochybovat. Hasil, který v poúnorových letech pomáhal převádět lidi přes československé státní hranice, je optikou tvůrců plakátový (super)hrdina třetího odboje. Ondříček a scenárista Tomáš Vávra na základě románové rekonstrukce Návrat Krále Šumavy od Davida Jana Žáka „narovnávají historii“, jak sami prohlašují.

Když se totiž Hasilovým osudem v padesátých letech inspiroval spisovatel Rudolf Kalčík, udělal z něj v souladu s dobovou ideologií zrádce ohrožujícího socialistický pořádek. Ve filmovém hitu Karla Kachyni, natočeném podle Kalčíkova námětu, byl titulní Král Šumavy zápornou figurou, ne lidovým hrdinou, jak jej vnímali mnozí Češi žijící v pohraničí. Autoři novinky z produkce online platformy Voyo jsou ovšem při přepisování legendy tak houževnatí a jednostranní, až to dílu ubírá na přesvědčivosti. Na antimýtus vytvořený komunistickou propagandou zareagovali postavením jiného mýtu.

Typově skvěle vybraný Oskar Hes hraje Hasila jako sympatického floutka. Prohání se na motorce po šumavských kopcích, svádí místní ženy, vtipkuje s kamarády a především má jasno v tom, že by každý měl mít možnost svobodně se rozhodnout, kde chce žít. Z jakého důvodu nastoupil do Sboru národní bezpečnosti, který mu zřejmě zpočátku něčím imponoval, série nerozkrývá, resp. vytváří klamné zdání, že zásady represivního orgánu Hasil přijal pouze proto, aby je pak jako „fantom temného kraje“ mohl porušovat. Série do jeho vnitřního světa nikdy nepronikne natolik, abychom zjistili, co jej motivuje provádět skrz lesy a blata prchající Čechy a riskovat tím ztrátu svobody, kterou si tolik užívá, a možná i života. Převaděčství je pro něj od první epizody jasná věc. Jako kdyby se pro něj narodil.

Do většího komplotu, v němž jsou zaangažováni bývalí partyzáni i agentka americké tajné služby, se Hasil zaplétá poté, co ve druhé epizodě přebere převaděčskou agendu svého nadřízeného, kapitána Kota. Toho ztvárnil výkonný ředitel karlovarského festivalu Kryštof Mucha, prokazující na malé ploše nečekaný herecký talent. Kota pojal jako otcovskou figuru, z níž vyzařuje dobrota, vstřícnost a morální zásadovost. Přesto měli scenáristé potřebu vložit Hasilovi do úst větu, ve které svého velitele označuje za férového chlapa. S podobnou polopatičností postavy v jednom kole objasňují své počínání a s pomocí replik typu „Přece tuhle zemi nenecháme komunistům“ verbalizují ústřední tezi série.

Pojmenovávání zjevného, opakování informací i konkrétních situací a návodnou (ale nikoliv špatnou) hudbu Beaty Hlavenkové můžeme brát jako projev nedůvěry v publikum. Neustálé ujišťování se, že diváci chápou tvůrčí záměr a cítí přesně tu emoci, kterou má scéna vyvolávat, by skutečně bylo na škodu v realistickém, natož psychologickém dramatu, které usiluje o jemnost a věrohodnost. Jakkoli se ale Voyo snaží nového Krále Šumavy prodávat jako „opravdovější“ verzi někdejších událostí, v jádru jde o dobrodružné melodrama kreslené hrubými tahy. Stejně jako Kachyňův komunistický thriller i Ondříčkova verze je schematickým dílem s typizovanými postavami. Jenom rozdělení rolí se liší, místo komunismu je vše s nemenším úsilím podřizováno antikomunismu.

Oddanost stranické ideologii tentokrát neznačí hrdinu, ale padoucha, jak velmi názorně dokládá postava nadporučíka v podání Jana Jankovského, který strážmistrům doporučuje střílet na prchající záškodníky bez varování. Představuje do krajnosti dovedenou karikaturu zapáleného bolševika. Co věta, to heslo komunistické propagandy. Stejně průzračně čitelné jsou všechny vedlejší postavy, spíš jen načrtnuté než prokreslené. Hasilova snoubenka Marie je opakovaně zabírána při trhání lučního kvítí, abychom nepochybovali o její nevinnosti. Líbeznost výjevu podtrhuje azurově modrá obloha v pozadí. Mariin otec, sedlák František, zas představuje muže zoceleného drsným šumavským krajem. Věty, a nemusí to být zrovna „těmahle rukama tě uškrtím“, pronáší jedině výhružným tónem. Jinou polohu nemá.

Nejednoznačnost není vlastní ani Hasilovi. Aktivní hrdina se smyslem pro humor o svých činech nepochybuje, za pomoc při převádění nic nechce (právě peníze byly nejčastější motivací převaděčů v socialistické popkultuře). Neřeší dilema, zda v nebezpečné dvojí hře pokračovat. Autoři jej pro jistotu ani nestavějí do pozice, kdy by musel jednat na základě příkazů, v rozporu s vlastním přesvědčením. Zas a znovu se ocitá jen v situacích, kdy může prokazovat, že „není blbej, ale je čestnej“, jak o sobě říká. Bezohlednost, s jakou odvrhne svou milenku Vlastu, je podána spíš jako projev mladické nerozvážnosti než závažná charakterová vada. Jeho necitlivé chování vůči ženám nadto relativizuje skutečnost, že ostatní muži, např. Vlastin manžel, jsou násilničtí burani a chovají se tedy o poznání hůř.

České pohraničí série prezentuje jako bohem zapomenutý kus země, kde žijí lidé ovládáni pudy a strachem. Ženy netrpělivě vyčkávají, až je při věšení prádla navštíví nějaký muž, klidně úplný cizinec, se kterým by mohly mít divoký sex na stole. Nelítostná příroda, zpřítomňována repetitivními záběry do korun stromů, je plná ledových potoků a zrádných močálů. A co chvíli někdo někoho zastřelí, třeba ze žárlivosti. Hranice zde stejně jako v amerických westernech představuje linii, kde se střetává (československá) divočina s (německou) civilizací, kam chce většina kladných postav uprchnout. Hasil se svým mládím, drzostí a tvrdohlavostí je v tomto kontextu hlavně symbolem nenaplněné touhy po překročení „čáry“.

Šablonovité černobílé vidění se zřetelně oddělenými sférami dobra a zla jinými slovy není nedostatek. Odpovídá požadavkům žánru, ve kterém se tvůrci rozhodli o Hasilovi vyprávět. Přímočaře vystavěný příběh je založen na střetávání ostrých protikladů a obratném proplétání soukromých vztahových dramat s nebezpečnými mocenskými hrami. Ondříček se nepouští do srovnatelných stylistických experimentů jako Kachyňa, který invenčně využíval různých ohniskových vzdáleností a netradičních úhlů. Díky výborně využívanému paralelnímu střihu nicméně několikanásobný držitel Českého lva dokáže i komorní honičku temnými hvozdy proměnit ve vzrušující akční sekvenci. Ač je jeho novinka určena pro domácí sledování, mnohým atmosférickým plenérovým záběrům kameramana Davida Hofmanna by to slušelo i na velkém plátně.

Když zkrátka přistoupíte na jednoduchý, v kontextu komplexnější zahraniční televizní produkce již překonaný koncept, budete si moct užít realizačně bezchybnou žánrovou podívanou. Neuspokojivá z této perspektivy nejsou všechna dějová klišé a tezovité dialogy přispívající k přehlednosti nekomplikovaného fikčního světa, ale zakončení. Označení „minisérie“ sice slibuje uzavřený příběh, ale Král Šumavy snaživě dramatizuje pouze první třetinu Žákovy knihy. Trojice epizod představuje hromadu postav a rozpracovává množství dějových linií, ale nikdo se nedočká uspokojivého završení. Objevují se leda další otázky. Z marketingového hlediska je ovšem pojetí série jako jedné dlouhé expozice perfektním tahem.

Voyo přiláká nové zájemce známými jmény (Král Šumavy, David Ondříček) a masivní reklamou a pak jim, stejně jako v případě nedávné Ivety, nabídne jen malou ochutnávku zakončenou velkým příslibem. Rostoucí počet předplatitelů naznačuje, že tato strategie platformě vychází, což jejím kreativním producentům nedává důvod zkoušet něco nového, stylem nebo tématem překvapivého. Vzhledem k tomu, že Česká televize kvůli stagnujícím koncesionářským poplatkům omezuje původní produkci, HBO výrobu tuzemského obsahu úplně přerušilo a Netflix, Amazon nebo Disney+ s ní ani nezačali, je možné, že budoucnost české seriálové tvorby bude mít podobu neustálých návratů do minulosti.