Kozub je nuda, vězení nehrozí. Komiky zatýkali za mnohem lepší vtipy

Internet oblétá úryvek ze stand-up vystoupení komika Štěpána Kozuba, který na sklonku loňského roku dvakrát vyprodal pražskou O2 Arenu – to je slušný úspěch sám o sobě, natožpak na tuzemského komika a navíc relativně mladého (Kozubovi je 26).

Rozruch vyvolal relativně triviální „vtip“ o romském holocaustu. „Prosím vás, já tady mám autobus plný cikánů,“ cituje Kozub „průvodčího“ autobusu, v němž se skupina Romů jede po válce podívat do bývalého ghetta, „aby se to už v životě neopakovalo“. Vrátný na průvodčího překvapeně šeptá zpátky: „My už to tady neděláme!“ Smích. Potlesk.

Variaci na tento „vtip“ mnozí z vás určitě slyšeli už někdy hluboko v minulém století, ale to samozřejmě samo o sobě nevadí – stand-up comedy (podobně jako takřka každá umělecká disciplína) mnohdy funguje na rekontextualizaci starých fórů. Záleží jenom na umu daného komika, aby ze starého vytvořil něco nového.

Chvíli poté Kozub sahá po osvědčeném triku prefabrikované kontroverze. Vysmátému publiku v plné 02 Areně si postěžuje: „Dneska je taková doba, dneska řekneš fór, vole, a jdeš sedět.“

I to ke stand-upu patří. Vývoj žánru je samozřejmě bytostně svázán s kolébkou svého vzniku – Spojenými státy – a její velmi nedokonalou oddaností ideálům svobody slova. Kdokoliv se v historii stand-upu vyzná, moc dobře ví, že jde o dějiny psané kontroverzemi a skutečnými potyčkami se zákonem.

Stand-up legenda Lenny Bruce byl na počátku 60. let zatýkán opakovaně, mnohdy přímo na pódiu – z dnešního pohledu za všední obscénní výrazy. Pochopil, že souboj s policií a soudy je pro něj jednak v mnohém výhodná reklama, jednak zdroj vysoce komického materiálu, který začal zapojovat do svých vystoupení.

Bruce se stal inspirací pro celou generaci komiků, kteří aspirovali na to, posunout svá vystoupení od estrádních point k něčemu, co by bylo víc v kontaktu s turbulentní dobou přelomu 60. a 70. let. Jedním z nich byl George Carlin, který se na začátku následující dekády dostal do potyček s americkým zákonem.

V segmentu svého vystoupení z roku 1972 nazvaném „Sedm slov, která nesmíte říkat v televizi“ Carlin přímo navazoval na Brucovo zkoumání téhož tématu. „V anglickém jazyce je 400 tisíc slov a sedm z nich nemůžete říkat v televizi. To je slušný poměr. 399 993 ku 7. Musí být opravdu hrozná. Musí být opravdu pobuřující, když jsou vydělena z tak velké množiny,“ říkal tu Carlin.

I Carlin byl zadržen ještě tentýž rok po vystoupení v Milwaukee, jehož součástí bylo zkoumání právě oněch „sedmi slov“. Ta se v následujícím roce dostala i na nahrávku jeho vystoupení, která se poté stala základem letitého soudního sporu. Dostal se až k americkému Nejvyššímu soudu, kde v roce 1978 padlo přelomové rozhodnutí, ve kterém sice soudci popřeli, že by americké regulační orgány pošlapaly omezováním obscenit ve vysílání slavný první dodatek americké ústavy, nicméně zároveň razantně osekali cenzorské možnosti regulátorů. Na Carlina, na rozdíl od Kozuba, opravdu pod pódiem čekala policie s pouty v rukou.

Carlin ve svých „Sedmi slovech“ ale nespoléhal jen na laciný šok z obscenity. Nebylo to tak, že by prostě přišel na pódium a zakřičel „prdel“. Jeho monolog sofistikovaně zkoumal hranice toho, co považujeme za obscénní a především pak v jakém kontextu.

„Carlin vždycky říkal: ‚Nejde o to slovo, jde o kontext, v jakém ho použiješ‘. A když odstraníte kontext, odstraníte nuance, odstraníte záměr a pak neexistuje humor, neexistuje satira, neexistuje svoboda slova,“ vysvětluje komička Judy Gold v letošním dvoudílném dokumentu Americký sen George Carlina od HBO.

Carlin v průběhu své kariéry prošel několika obraty – často kvůli tomu, že měl pocit, že jeho styl vyčpěl a stal se nudným standardem. Na první pohled se může zdát, že obliba ve vyvolávání kontroverzí a honba za nuancí stojí ve vzájemném protikladu, ale faktem je, že přesně tato tenze spojuje všechny největší umělce stand-up comedy. Když se jim úřady svrchu snažily určovat, co mohou a nemohou říkat, rvali se jak lvi. To ale neznamená, že by neměli vlastní vnitřní hlas, jehož korektivu by bedlivě nenaslouchali.

Specifickou podobu pak nabírá v případě afroamerických komiků. Nejslavnějším z nich byl Carlinův dobrý kamarád Richard Pryor. Ten v podobné době přinesl na „sešněrovaná“ pódia amerických 60. let nepřikrášlenou mluvu černošských ghett. Jeho syrové stand-upy působily v té době jako blesk z čistého nebe a neztrácejí svoji svěžest ani dnes.

Ani Pryor se ale nikdy nepřestal vyvíjet a na vrcholu své slávy překvapil své publikum rozhodnutím, že přestane používat „slovo na N“, kterým byla do té doby jeho vystoupení protknuta.

„Nikdy jsme nebyli žádní n**ři. Je to slovo, které popisuje naši vlastní bídu,“ vysvětloval Pryor z pódia obrat, ke kterému dospěl po návštěvě Keni. Pryor podobně jako Carlin dokázal i takhle „korektní“ rozhodnutí v rámci svého stand-upu podat nikoliv káravě, ale podnětně a s notnou dávkou humoru. O tom, že by jeho humor ztratil břitkost, ale rozhodně mluvit nešlo.

Do podobné situace se dostal i jeho o generaci mladší kolega Dave Chappelle, o kterém by klidně šlo říct, že je nejúspěšnějším žijícím komikem. Chappelle byl na vrcholu slávy v půlce nultých let, kdy pod jeho taktovkou vznikala i dnes již kultovní Chappelle Show na americké kabelovce Comedy Central. Podobně jako vystoupení Richarda Pryora je i Chappellova tvorba protknuta tvrdým zkoumáním rasových témat v USA.

V roce 2005 se ale během natáčení třetí sezony svého pořadu rozhodl vše ukončit a na dekádu téměř zcela zmizel z jevišť, a především z obrazovek.

„Někdo, kdo byl bílý, se v průběhu natáčení rozesmál takovým divným způsobem – poznám rozdíl mezi tím, když se lidé smějí se mnou a když se smějí mně. A tohle bylo poprvé, kdy se mi dostalo smíchu, který mi byl nepříjemný,“ vysvětloval Chappelle v pozdějším rozhovoru své náhlé rozhodnutí.

Chappelle se plně vrátil na scénu v roce 2017 vydáním hned čtyř záznamů svých vystoupení. Velmi rychle ale sklouzl k na sílu vyvolávaným kontroverzím především tím, že tematizoval transsexualitu.

Chappelle je příliš talentovaný komik na to, aby i v celkem předvídatelné poloze občas nekápl na objevný úhel pohledu. S jeho nejsilnějším obdobím se to ale nedá srovnávat. Nejde říct, že by Chappelle nuance zcela přestal hledat, rozhodně mu to ale nejde tak moc jako dříve.

Chappelle se stal středobodem kontroverze v rámci společnosti Netflix, která záznamy jeho vystoupení vydává. Přes velký tlak některých zaměstnanců a části veřejnosti ale k žádnému stažení Chappella z nabídky služby nedošlo. V kontextu historie celé stand-upové disciplíny pak veškeré řeči o tom, že žijeme v době, kdy kontroverzní humor není povolen, působí o to trapněji. Ostatně i objektivně provinilý stand-up komik Louis C. K. – na kterého se v roce 2017 provalil skandál ohledně jeho sexuálního obtěžování několika kolegyň – v posledních letech pokračuje ve své kariéře, a ve svých vystoupeních dokonce své prohřešky letmo tematizuje.

O tom, že by kontroverzní, blbé nebo hnusné fóry nebyly povoleny, tak může být jen těžko řeč. Naopak: zdá se, že máloco je v dnešní době pro kariéru stand-up komika lepší reklamou než tvrzení z jeho vlastních úst, že se ho někdo snaží umlčet.

Jak ale ukazuje příklad George Carlina, nejde ani tak o to, jestli je část vašeho komediálního výstupu postavená na relativně banálních obscénnostech. Jde o to, jaký kontext jim dodáte, co s nimi dál děláte. V případě Štěpána Kozuba, ale i mnoha jeho zámořských kolegů zní holt odpověď na tuto otázku: nic moc.