Koťátková v Benátkách vystavuje rozsekané zvíře. Vypráví o útlaku a zajetí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve čtvrtek 18. dubna byl slavnostně otevřen Český a Slovenský pavilon na mezinárodní přehlídce umění v Benátkách. Českou republiku reprezentuje výstavní projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí.

Rozsekané zvíře u mezinárodního publika vyvolalo hlubokou odezvu a hned několik odborných médií zařadilo výstavu mezi nejlepší národní expozice na bienále vůbec. Lokální příběh dovezeného exotického zvířete přetavila Koťátková v zásadní univerzální otázky vztahu společnosti k přírodě, zvířatům, jakým způsobem na ně nahlížíme a co vyprávíme našim dětem, ale i také jak nakládáme s nimi za jejich života a poté i s jejich ostatky.

Inspirací pro kolaborativní projekt přední české umělkyně Evy Koťátkové se stal skutečný příběh žirafy Lenky, která byla v roce 1954 odchycena v Keni. Následně ji převezli do pražské zoo.

Aby se dvouletá samice žirafy masajské dostala z Keni do pražské zoologické zahrady, musela absolvovat náročnou, pro zvíře stresující přepravu do Hamburku a půlrok trvající karanténu, než našla svůj nový, ne úplně šťastný domov v pražské zoo.

Provizorní a nevyhovující podmínky první československé žirafy se zanedlouho podepsaly na jejím zdraví a pravděpodobně v důsledku tuhé zimy Lenka onemocněla, přestala jíst a v březnu roku 1956 zemřela. K její předčasné smrti přispěla nejen dlouhá cesta, skutečnost, že byla jako mládě oddělena od matky, ale především to, že ji bylo obtížné ve středoevropských klimatických podmínkách krmit. V českém zajetí žila dva roky.

Její tělo bylo následně preparováno a vycpáno, podle městských legend mělo při taxidermii dojít k vypuštění ostatků žirafího těla do systému kanalizace, následkem čehož došlo k údajné kontaminaci horní poloviny Václavského náměstí.

Coby výstavní objekt byl pak exotický exemplář přesunut do inventáře Národního muzea v Praze, kde byl vystaven do roku 2000, než byla nahrazena o něco větším žirafím samcem. Nyní je tělo zvířete uloženo v depozitáři Národního muzea v Horních Počernicích, jak přikazuje současná legislativa o nakládání vzácnými exempláři.

„Pro mě je na příběhu zajímavá myšlenka jakési nesmrtelnosti, ale také způsoby tělesných přeměn: Z divokého zvířete odchyceného v Keni se v Československu stává žirafa Lenka. Ta se potom mění na kusy těla odplouvajícího do kanalizačních systémů a na kůži nesoucí dodnes jméno Lenka,“ řekla pro Forbes kurátorka Hana Janečková, která se dlouhodobě věnuje vztahu ekologie, feminismu a technologií.

Umělkyně Eva Koťátková tematizuje utrpení zvířat dlouhodobě. Snaží se reflektovat i jiné skutečnosti, mechanismy a procesy, které stojí za utvářením našeho vnímání sebe sama a našeho okolí. Pomocí nejrůznějších metafor a alegorie poukazuje na kolonizaci lidských i nelidských těl a všudypřítomného násilí moderního člověka.

Ve svých instalacích častou používá kov (lešení/okovy držící krk žirafy), kterým se snaží poukázat na opresivní mechanismy v institucích, strukturách, systémech, nezapomíná ale také na prostor pro snění a promýšlení změn (textilní vnitřek měkkého krku). Ten se snaží budovat pomocí sdílených měkkých soch, které je možné obývat. V instalacích nechybí i prostor pro samotného diváka - ten se může do výstavy zapojit také a pomocí tužky, papíru a tabule sdílet své vlastní pocity.

Stejně jako u poslední výstavy v Národní galerii - Moje tělo není ostrov, zve Koťátková diváky do útrob zvířat, kde se setkáváme s normativními vzorci a příběhy útlaku, ale také i s imaginativními scénáři, které nabízejí i naději změny. Jak jinak by šlo nakládat s osudem žirafy Lenky? To na výstavě zodpověděly a vymyslely děti, se kterými Koťátková spolupracovala.

Na 60. mezinárodní přehlídce umění La Biennale di Venezia se Česko a Slovensko po dlouhé době prezentuje ve sdíleném pavilonu s projekty české umělkyně Evy Koťátkové a slovenského umělce Oty Hudce.