Konec je nevyhnutelný. Márquez v posmrtném románu předpověděl budoucnost

„Tahle knížka je na nic. Musí se zničit,“ nařídil svým synům Gabriel García Márquez v posledních letech svého života. Trpěl demencí a ztrátou paměti, práce na rukopisu nazvaném Uvidíme se v srpnu byla čím dál těžší. Přesto si poslední Márquezovo dílo zažilo optimistické chvíle, když ho spisovatel nadšeně posílal svému agentovi, ukázky z něj vyšly v El País i v New Yorkeru, dokonce z něj veřejně četl.

Možná i proto spisovatelovi synové usoudili, že poslední otcovo přání nesplní. „Rozhodli jsme se dát přednost potěšení jeho čtenářů před všemi ostatními úvahami. Pokud oni budou rádi, Gabo nám snad odpustí. V to doufáme,“ píší v předmluvě útlé knihy, která působí spíš jako povídka než román – natožpak román s narativní hustotou Sta roků samoty.

Zápletka Uvidíme se v srpnu je jednoduchá. Šestačtyřicetiletá Ana Magdalena Bachová každý rok v létě připlouvá na karibský ostrov, aby tam položila květiny na hrob své matky. Při návštěvě, kterou Marquézova posmrtná kniha začíná, se 27 let vdaná Ana Magdalena v hotelovém baru seznámí s mužem, s nímž pak stráví noc. Nečekané dobrodružství v hrdince probudí spoustu protichůdných citů. Nával touhy a energie, ale i potupu, která přijde s nalezenou dvacetidolarovkou v rozečteném Stokerově Draculovi. Milenec Anu Magdalenu přečetl špatně…

Byly doby, kdy se i Márquezovo nejslavnější dílo „četlo špatně“. Románu Sto roků samoty bylo vytýkáno ospalé tempo, na některé kritiky působil anachronicky, zpočátku se interpretoval jako kronika Latinské Ameriky a až s postupem doby se ukázalo, že Márquez do fiktivního města Macondo extravagantním způsobem napěchoval kroniku celého světa a že jde o knihu, kterou „by lidstvo povinně mělo přečíst hned po knize Genesis“, jak prohlásil americký spisovatel William Kennedy, jeden z prvních Márquezových milovníků v USA.

Literární svět se dlouho nedokázal popasovat s bujnou fantazií kolumbijského spisovatele, kombinovanou s jeho vypravěčským odstupem – naučeným z dob autorovy novinářské kariéry a také od babičky, která mu prý fantastické historky vyprávěla s kamennou tváří. Termín „magický realismus“ je dnes zavedený a Márquez platí za jeho výsostného reprezentanta, ale interpretaci jeho děl někdy spíš škodí.

Sám spisovatel si v rozhovoru z roku 1981 stěžoval, že karibská realita prostě z pohledu Evropy a Západu připomíná nejdivočejší fantazii. S podobnou aurou tajuplnosti a magie se nějakou dobu vypořádával i britsko-indický spisovatel Salman Rushdie, který fantastičnost Márquezových próz odmítá. Oba vyrůstali ve světě kolosálních rozdílů mezi chudými a bohatými, brutálních diktátorů a korupce, ale také ve světě duchovně velmi bohatém (jak dodává haitsko-americká autorka Edwidge Danticat).

Když jsem Sto roků samoty otevřel poprvé, měl jsem pocit, že propadám malátnosti, jak jsem se snažil zorientovat v rodokmenu Buendíů, a přitom jako bych musel upírat zrak do nekonečna. Márquez zkoušel mou pozornost i paměť. Dokázal mě naštvat, když mě nutil zapamatovat si všechno, co se v Macondu stalo, i ztrápit, když ze mě udělal jediného svědka věcí, které Maconďané nevěděli.

Uvidíme se v srpnu působí jako pravý opak Márquezovy nejznámější knihy. Mýtotvorné vyprávění nahrazuje strohý, prozaický styl a na první pohled banální téma. Ana Magdalena se na ostrov vrací s touhou odčinit hloupou křivdu a s nadějí, že tu znovu a znovu získá injekci energie v podobě nocí strávených s dalšími neznámými muži.

Některé Márquezovy motivy ale zůstávají. Ostrov se proměňuje podobně jako Macondo. Moderní turistická střediska vytlačují původní obyvatelstvo někam na okraj zájmu. I Magdalenina milenecká setkání jsou rok od roku banálnější. Její touha zůstává nezměněná, ale všechno kolem ní uvadá.

„Není to dobře napsané. Chybí humor. Zůstávají pouze prchavé stopy po bujné fantazii, díky které mohlo vzniknout Macondo spolu s jeho obyvateli, kterým Márquezův barvitý styl dokázal vdechnout život,“ zhodnotila Uvidíme se v srpnu kritička Lucy Hughes-Hallett.

Profesorka hispanistiky Nadia Celis zase tvrdí, že Uvidíme se v srpnu možná ukojí zvědavost některých čtenářů, jinak jde ale jen o další příklad toho, jak muži vnucují světu své představy o ženské sexualitě, jak si myslí, že jediné, co ženy opravdu chtějí, jsou chlapi.

Mnoho recenzentů se shoduje, že Márquezův rukopis rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co slavný autor napsal. Ostatně to už v předmluvě díla tvrdí i spisovatelovi synové.

Reakce Nadii Celis či Lucy Hughes-Hallett jsou možná trochu přísné. Zatímco Sto roků samoty dokázalo omámit zdánlivě nekonečným plynutím času, útlá knížka, kterou člověk chtě nechtě přečte za jedno odpoledne, dokáže zasáhnout i jako lakonické poznamenání, že konec je nevyhnutelný. V Uvidíme se v srpnu se netouží po mužích, ale po životě navzdory čím dál bližší smrti.

Fakt, že Márquez text psal během posledních okamžiků čistého vědomí, jeho pointu jen smutně zesiluje. Stejně jako závěrečný obraz příběhu, který se tu nehodí prozrazovat. Márquez jako by v něm ale předpověděl svou vlastní literární exhumaci. Se všemi rozpaky, které teď budí.