Holka od vedle ovládla planetu. Film Taylor Swift ukazuje maximální pop

„Taylor Swift je hudební průmysl,“ říkají s oblibou její fanoušci a turné nazvané The Eras, na které zpěvačka vyrazila letos v březnu, to dokazuje. Stalo se druhým nejvýdělečnějším v historii a bezkonkurečně největší popkulturní událostí letošního roku. Fanoušci v boji o lístky shodili prodejní systém Ticketmaster, v americkém Seattlu způsobili seismickou aktivitu na úrovni zemětřesení a objevily se dokonce zprávy o hromadné ztrátě paměti, kterou přemíra emocí způsobila některým posluchačům, a ti si tak z večera, za který zaplatili stovky dolarů, nakonec nepamatují skoro nic.

Taylor Swift teď vyráží i do Evropy, ne všichni fanoušci ale mají to štěstí a rozpočet, aby mohli vidět svou oblíbenou interpretku naživo. Do kin po celém světě tak zároveň přichází i dvě a půl hodiny dlouhý koncertní film v režii Sama Wrenche, který už na podobných snímcích v minulosti spolupracoval s Lizzo, BTS nebo Billie Eilish. Kompilace záznamu tří koncertních večerů v Los Angeles shrnuje 17 let zpěvaččiny kariéry a již premiérový den má za sebou úspěšnější start než například hit letošního roku Barbie.

„Dřív jsem to dělala tak, že jsem nahrála album a pak vyjela na turné,“ vysvětluje Taylor Swift hned ze začátku koncertu, „teď jsem ale vydala najednou pět desek a lidé se mě ptali, co budu dělat, to bude mít moje show tři hodiny? Tak jsem odpovídala, že ano. Přesně tak to udělám.“ Kromě loňské desky Midnights strávila Taylor Swift poslední dva roky opětovným nahráváním svých už vydaných alb. Label Big Machine, se kterým zpěvačka podepsala smlouvu ve svých 15 letech, jí totiž původně sliboval možnost práva ke svým prvním pěti deskám odkoupit, nakonec je ale místo toho prodal jejímu bývalému manažerovi Scooterovi Braunovi.

V táhlých soudních sporech se Taylor Swift podařilo vytvořit kolem sebe narativ bojovnice, která si jen tak něco nenechá líbit. Publikum tak přijalo její staronovou hudbu s nadšením a nepustit si Taylor’s version, jak zpěvačka své znovuvydané skladby označuje, je mezi jejími fanoušky tím nejhorším morálním prohřeškem.

Každá deska tak znamená i novou „éru“ na jevišti: od blyštivého, pastelového světa alba Lover po chatičku skrytou v lesích a mechem obrostlé piano desky Folklore, kulisy každé scény jsou stejné jako celá tvorba Taylor Swift –⁠ přehnané, kýčovité a především zábavné. Jít do kina nikdy nebude stejné jako být přímo u toho, film ale na rozdíl od živého koncertu umožňuje docenit třeba výkony tanečníků nebo perfektně čistý zvuk hlasu, nejvýraznější v akustické části koncertu.

Nadlidský aspekt výkonu, který Swift během show podává, film ještě umocňuje. Je jasné, že tady jde především o dokonalost: ani po skoro třech hodinách tance, zpěvu, a dokonce i běhu není interpretka v jediném záběru zadýchaná. Že byla na stagi tak dlouho, prozrazuje ke konci jenom lehounká stopa únavy v hlase a zkrabacená ofina.

„Tohle je strašně nebezpečná věc. Asi mi to začíná stoupat do hlavy,“ volá zpěvačka pobaveně k 70 tisícům jásajících diváků v Los Angeles (tři koncerty přinesly dohromady 420 tisíc prodaných lístků) a dalším statisícům v kinech po celém světě. Mezi velkými popovými hvězdami je Taylor Swift výjimečná i tím, že napsala všechny texty, které v průběhu večera zazní. Tohle je její fantazie, jen roztažená do prostoru pro tisíce lidí.

Na české premiéře vládne ze začátku v kině spíš stydlivá atmosféra. Diváci si šeptem nabízejí ručně vyráběné náramky přátelství, které si „swifties“ vyměňují v referenci na text skladby You’re On Your Own, Kid. Pár lidí přišlo oblečených v merchi, není jich ale moc, na oficiální trika a mikiny turné se na brigádách vydělává těžko.

Ostych ale nakonec netrvá dlouho, jakmile se na plátně vztyčí obrovský had, symbol alba Reputation, skupina čtyř fanynek vstává a svou energií se jim postupně podaří nakazit celý sál. Za chvíli už tančí všichni: tedy snad s výjimkou pár diváků, kteří přišli spíš jako doprovod a teď si možná kladou otázku, jestli udělali správně.

Zatímco v kinosále je dost místa i pro pár trochu znuděných rodičů, diváci na stadionu v Los Angeles o své vstupenky bojovali tvrdě. 3,5 milionu „předem ověřených fanoušků“, kteří se naráz přihlásili o lístky v den spuštění prodeje, systém Ticketmaster neunesl, a většina z nich tak skončila na čekacích listinách nebo v nekonečných frontách, a první pokus o prodej musel být tak nakonec zrušen.

Získání vstupu na koncert Taylor Swift se proměnilo v nelítostný zápas, který chce kromě peněz také spoustu volného času. Hněv na společnost Ticketmaster, který nakonec vedl i ke slyšení v Kongresu, ale nebyl způsoben jen fiaskem při prodeji, ale celkovým skokovým nárůstem cen vstupenek, za kterým stojí i stoupající provize pro prodejce.

Své zklamání řešili někteří fanoušci žalobou na společnost Ticketmaster, většině nezbylo nic jiného než diskutovat na internetu o tom, kdo si vlastně zaslouží na koncert jít a jak nejlépe změřit loajalitu ke své oblíbené popstar. V kinosále naštěstí po podobném snobství není ani stopy. Naopak: titulky běžící na plátně umožňují přidat se ke „swiftie“ šílenství každému. Celý sál se tak postupně mění v jedno velké, inkluzivní karaoke. Tady vás nikdo zkoušet nebude, je jedno, jestli Taylor Swift posloucháte 10 let, nebo dva dny, pokud chcete, tak zapadnete.

„Miluju tě – není to to nejhorší, co jsi kdy slyšel?“ téměř křičí Taylor Swift v bridgi skladby Cruel Summer, která celý koncert otevírá. Bridge znamenají v její tvorbě daleko víc než jen krátký odpočinek před opakováním refrénu. Sama autorka kdysi vysvětlila, že podle ní by měly v posluchači vyvolávat stejný pocit, jako když na dálnici vjede do tunelu, tedy do uzavřeného, temného prostoru. Návrat k refrénu má potom připomínat čisté nebe, které se znovu otevře nad hlavou.

Do těchto svých imaginárních tunelů tak Taylor Swift vkládá citově nejnabitější části skladeb: „Prosím, nebuď zamilovaný do někoho jiného, prosím, ať na tebe nikdo jiný nečeká,“ zpívá zoufale v bridgi skladby Enchanted, která popisuje doslova jenom jedno setkání s člověkem, který se jí líbí.

S hudbou Taylor Swift se snadno ztotožníte, pokud všechno řešíte trochu moc. Melodrama, pro které si jí její fanoušci zamilovali, dostává v koncertu výsadní prostor. „Moje láska by měla být oslavována, ty ji ale jen toleruješ,“ vyčítá Taylor Swift procítěně v kulisách domácí scény postavených pro skladbu Tolerate It. Velká část davu pravděpodobně už někdy tato slova zpívala se stejným emočním vypětím ve své vlastní kuchyni, jen přitom možná nestála na jídelním stole jako teď Swift.

Ve světě, který dává důraz na osobní rozvoj, zdravé nakládání s emocemi a racionalitu, reprezentuje Taylor Swift únik. Zkrátka to, čemu tiktoková generace říká „být delulu“, tedy dobrovolně žít v iluzi a místo přijetí reality si kolem sebe stavět svojí vlastní, dramatickou fantazii. Taylor Swift postavila svou kariéru na image „holky od vedle“ a i ve svých textech pod vrstvou patosu nakonec ukrývá touhu po těch nejběžnějších věcech: chce být zamilovaná, nechat u sebe přespat pár kamarádů a užít si to, být brána vážně. The Eras Tour je tak nakonec především ohromnou výpravnou show o těch nejobyčejnějších snech na světě.

Záznamy koncertů jsou pro část posluchačů slabým odvarem, který za to nestojí a atmosféru živé hudby nemůže reprodukovat. V době, kdy se ale koncerty stávají stále exkluzivnějším zážitkem, jsou pro většinu fanoušků jedinou možností, jak zažít radost ze setkání se svým oblíbeným interpretem. Od covidu navíc nepřibylo jenom těch, kteří se chtějí mačkat pod pódiem, ale také lidí, pro které se tři a půl hodiny v davu rovnají noční můře. Koncertní film Taylor Swift tak otevírá možnosti pro všechny fanoušky: ty úzkostné i ty, kdo si nemohou dovolit dát za lístek tisíce korun.