Komunismus jako turistická atrakce? Česká próza už potřebuje nové strašidlo

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Chci, aby viděla, v jakejch sra*kách se tu žilo,“ říká své ženě protagonista románu Josef Kaarl. Nějak ten neomarxismus z dcery musí vypáčit. Třeba pomůže výjimečná dovolená, kterou před chvílí objednal pro celou rodinu: výlet do komunistického skanzenu. Zažijte padesátá léta na vlastní kůži! Hlásal billboard, kolem kterého Josefa už týden vozilo jeho luxusní samořídící auto.

Román spisovatele a scenáristy Ondřeje Hübla je venku teprve pár týdnů, přesto už stačil sklidit mnoho úspěchů. Stojí vysoko v žebříčku literárních bestsellerů, podle serveru Idnes.cz si „zaslouží ceny i překlad“ a dokonce se připravuje filmová adaptace — vezme si ji na starost režisér a neúnavný bojovník proti politické korektnosti Jiří Strach. Čím to, že je Hüblova próza tak úžasná?

Podařil se jí geniální marketingový trik. Poněkud unavenou tezi o tom, že komunismus je zlo, předkládá Opona s faceliftem. Zatímco český kulturní mainstream dál urputně loví velké příběhy v temné minulosti, Hübla napadlo přenést komunismus do alternativního „teď“.

Něco podobného v české literatuře zkusila zatím jen Alena Mornštajnová, jedna z nejprodávanějších autorek poslední dekády. „Co by se stalo, kdyby události listopadu 1989 nedopadly tak, jak dopadly?“ ptala se spisovatelka v úvodu loni vydaného románu Listopád. Na co přišla, to před pár týdny trefně shrnula literární kritička Eva Klíčová. Listopád je podle ní potvrzení správnosti současného statu quo. „Implicitní sdělení, že nic lepšího než transformace po roce 1989 nás potkat nemohlo.“

Hübl to vidí podobně, ale místo uspokojení nad tím, že všechno dobře dopadlo, se v Oponě víc hrozí prstem. Vůbec není vyhráno! Jsou tu přece lidé jako Josefova dcera Luisa. Neomarxisté, levičáci, anarchisté, prostě potenciálně nebezpeční lidé, které většinou poznáte podle toho, že pijí sójové mléko.

V totalitním lunaparku, kde mezi oblíbené atrakce patří fronty na maso i politické procesy, se Josefově dceři Luise okamžitě zalíbí. Rychle se zamiluje do místního kolchozníka Jindry. Poprvé si s ním povídat, to byl zážitek! „Bylo to o tolik lepší než se zhulit trávou ve squatu a poslouchat podcast Saši Uhlový! Bylo to opravdický!“

Chvíli je Hüblova parodie příznivců levice docela legrační — hlavně proto, jak je z ní zřejmé, že autor mladé levičáky nanejvýš zahlédl z okénka jedoucí Tesly. Pak ale Opona začne nudit. Hrdina románu přijde na to, že cesta zpět z komunistické dovolené do světa neomezeného přísunu křepelčích vajíček a samořídících aut nebude vůbec jednoduchá. A následuje to, co už jsme četli tisíckrát. „To bys nevěřil, kolik lidí chce žít znova v tomhle bolševickým systému. Oni tě nenáviděj… jako třídu!“ vysvětluje jedna z obyvatelek padesátkového skanzenu milionářskému Josefu Kaarlovi a ten se nestačí divit. „Mě? Vždyť jsem vybudoval firmu z ničeho!“

„To je se*e nejvíc ze všeho, že měli stejnou šanci a podělali to. Chápeš? Vždyť i dnešní levičáci mají pocit, že se s nima musíš dělit,“ odpovídá Josefovi žena.

Sociologové už dlouhá léta opakují, že rovnostářské Česko neexistuje. Stačí se podívat na průzkum Rozděleni svobodou, všimnout si, jak moc úspěch člověka determinuje to, v jaké části země se narodí. Zkuste založit firmu z ničeho třeba na chvostu Karlovarského kraje, dejme tomu v neslavně zadlužené obci Prameny. Pokud vaši rodiče nemají dobré vzdělání, máte dokonce 1,5krát vyšší šanci, že místo firmy zažijete tak maximálně propad o společenský stupínek níže. Tolik k České sociální mobilitě a třídní závisti, které se postavy v Oponě tak strašně diví. Ale co, vždyť je to jenom knížka, namítl by asi Ondřej Hübl. A kdo kritizuje, je neomarxista.

Takže v duchu neomarxismu: Opona je v první řadě špatně napsaná literární groteska, ve které muži padají s letadly a ženy nemyslí na nic jiného než na manikúru. Antikomunistické poslání se autorovi postupem času úplně rozpadne pod rukama a z Opony se stane chaotický thriller, ve kterém životy zachraňuje obchodování s akciemi a chov poštovních holubů. A konec? Připomíná Nesnesitelnou lehkost bytí, kdyby ji psal třináctiletý kluk.

Opona je nakonec zajímavá jen jako symptom v Česku široce rozšířené literární choroby. Domácí autoři si z komunismu udělali lunapark. Používají ho jako kulisy, které každé banální love story přidají punc závažnosti. Tak dobře se tu pohoršuje nad dávnou českou malostí, hezky se tu vzpomíná na jatýrka od babičky, na dobu bez politické korektnosti. Tak příjemně se tu uhýbá problémům současnosti. A můžeme sem posílat na převýchovu všechny, kdo si dovolí kritizovat porevoluční vývoj v Česku. „Jen ať vidí, v jakých sra*kách se tu žilo.“

Snad budou v lunaparku nabízet slevy, když už jsme to četli tolikrát.