Článek
Jak vypadá Česko v roce 2024? O moc lepší než letos to asi není. Ale zaplaťpánbůh, pivko nakonec nezdražilo, dokonce i vodné a stočné jsme před vyšší sazbou DPH nějak ochránili. A navíc – chodíme dokonale ostříhaní, protože i kadeřnictví jsou důležitější než umění.
Stanjurův návrh přerozdělit sazby DPH oprávněně vzbuzuje pobouření. Jednak tím, že vláda porušuje předvolební slib, jednak tím, že by změna sazeb DPH přinesla do státní kasy zoufale málo peněz, ale zato by jich spoustu vzala občanům. No a nakonec: možná je to celé vládní hoax, testovací balónek národní nálady, který, jak se rychle ukázalo, by konsensuálně rozzuřené Česko nejradši rozpíchalo vidlemi.
Přesto si dovedu představit, že příští rok sice chodíme dokonale ostříhaní a doma máme relativně teplo, ale na jednom sektoru si Stanjura stejně smlsnul. Schytal to věčný otloukánek všech veřejných debat, nejméně oblíbený žák, éterický blbec, který je vždycky na posledním místě a na ráně zároveň. Kultura. Jediný sektor, jehož zdražování nevadí ani opozici.
„Resort restaurátorství má už teď velké problémy, a vláda ještě udělá něco takového?!“ rozčilovala se poslankyně za ANO Margita Balaštíková v České televizi kvůli Stanjurově návrhu vyšších sazeb… v restauracích. Stejně ji pobouřilo i možné zdražování kadeřnických služeb. Ale brutální desetibodové zvýšení sazby u kultury? Co už.
„Vy potřebujete k životu kadeřnictví, a nikoliv kulturu?“ ptal se Balaštíkové komentátor.
„Podívejte, já se domnívám, pane redaktore, jako normální člověk – přece jestliže mám omezený rozpočet, tak se asi půjdu raději ostříhat než na divadelní představení, ne? Anebo tady budeme všichni zarostlí? Tak se vraťme na stromy a mějme to tak!“ glosovala otázku poslankyně s chic odbarvenými vlasy.
Proč Stanjurův návrh na zvýšení DPH nefunguje?
Připomíná to loňský motivační proslov hejtmana Jihočeského kraje Martina Kuby: „Předloni a loni byla pandemie covidu, teď je válka. Najednou zjistíme, že nám roky života utíkají, a pořád budeme něco odkládat? Já to odmítám. Musíme taky normálně žít, ten čas nám nikdo nevrátí a zodpovědný politik by měl šetřit jinde a na tyto výdaje najít peníze vždy.“
Za co to tehdy Kuba tak nebojácně bojoval? Inu za vánoční osvětlení v ulicích.
Kulturu jako aspekt „normálního“ života si prostě česká politická reprezentace nedovede představit. Možná za to může nedostatečně kultivovaná imaginace. Přínos kultury nejde – nebo jde jen špatně – kvantifikovat. Možná proto všem politikům tak moc leze na nervy. Ale je jasný. Když z ní uděláme nedostupný luxus, prostě všeobecně zhloupneme. Budou z nás burani, ovšem dokonale ostříhaní.
Třídní nepřítel se v Česku v roce 2024 pozná hravě. Je to mánička s dlouhými, neučesanými pačesy, která šetří na holičích, aby mohla kupovat lístky na drahá divadelní představení a knihy, jejichž ceny se vyšplhaly na hodnotu nespočtu pivek a dvou až tří melírů.
„Řada restaurací zavře, ti lidé půjdou na úřad práce, a já chci vidět, jaký to bude mít dopad,“ deklamovala Balaštíková v pořadu ČT Devadesátka. U kultury jde dopad těžkých časů dobře vidět už dlouho. Sektor zdecimovaný covidem se musí potýkat s úbytkem návštěvníků, s nárůstem nákladů na energie, ale i papír. Se zvýšením sazby DPH by přišla další pohroma. A proč?
Aby ve státní kase přibylo 300 milionů od knihkupců nebo 175 milionů z kin. „To je číslo, které je pro děravý rozpočet absolutně nicotné, ale pro český filmový a distribuční ekosystém je tato částka obrovská,“ vysvětloval Deníku N Jan Bradáč, výkonný ředitel sítě kin Cinestar.
Pořád můžeme doufat, že je to všechno jenom pokusný balónek. Ale být v tuhle chvíli pracovníkem v kulturní sféře znamená vzít všechny peníze z kasičky nadepsané „kadeřník“ a utratit je někde, kde se mi alespoň na chvíli vrátí iluze „normálního života“.
Uznávám, že aby si kulturní pracovník v Česku zachoval příčetnost, možná nebude stačit dobrý film. Možná to bude chtít něco tvrdšího.
