Komentář: Somrovu šibalskou jiskru už nikdo nenapodobí

Jak si Somra budeme pamatovat?

Kolektivní paměť si vybírá nejmenší společné jmenovatele. Sáhne hned po tom, co se nabízí jako nejvíce ohrané, opotřebované, profláknuté. Profesor chemie ze série Básníků, první dobrá, to viděli všichni, i ti, co ji vidět nechtěli. Somr hrál profesora Ječmena už skoro jako svůj typ: s nespornou vážností a autoritou, opřenou o humorný nadhled, který se skrývá v očích pod lehce napjatým obočím. Ta potměšilost spojená s lišáckou životní jiskrou, esprit, který nelze napodobit ani přenést.

Nejlépe lze tuto somrovskou grimasu či mimické gesto studovat na televizním záznamu Našich furiantů z Národního divadla, které na konci 70. let režíroval Miroslav Macháček. Josef Somr zde hraje radního Jakuba Buška a jeho mimická práce stojí opravdu za to. Šibalská touha po zisku z dobrodružství a až dětinský strach z prozrazení se nakonec střídají jen ve dvou pohledech, které se radují a bojí skoro najednou.

Jistě že se podobný výraz dá najít i u razítkujícího výpravčího Hubičky (mimochodem, Somrův otec byl výpravčí, a herec tak drážní prostředí velmi dobře znal). Jen Buškův strach z prozrazení nahrazují v roli z Ostře sledovaných vlaků něžné dotyky na hranici erotiky, která by mohla přerůst v sexuální zážitek. V českém filmu není moc slavnějších scén. Somr se ale herecky opravdu předvedl jinde.

A nebylo to ve Třech veteránech. Jistě, byl v nich skvělý, ale kouzlo filmu tkvělo v oné trojici: Somr, Čepek, Hrušínský.

Svou největší filmovou roli, a zřejmě také jedinou opravdu hlavní, dostal Josef Somr v roce 1968. Ve filmové adaptaci Kunderova Žertu, kterou podle spisovatelova scénáře natočil Jaromil Jireš, je nejslavnější somrovské gesto zahaleno vážností situace. Nikoli těsně předtím, než Josefa Somra jako Ludvíka Jahna vyhodí ze školy, nýbrž později, kdy Jahn začne rozehrávat svou strategii pomsty.

V Somrových očích zase hrálo to skrývané šibalství, ale uměly se také potáhnout smutkem a sebelítostí. A právě sebelítost tak skvěle poháněla Ludvíkovu pomstu. Somr tu, podobně jako v Macháčkových Furiantech, dokázal střídat obě polohy tak neznatelně, až divákům mrzl smích na rtech. Dokázal z knihy na filmové plátno převést kunderovskou tragikomedii, dokonce tak dobře, že ani sám spisovatel už se v ní nikdy nepřekonal.

Obvykle se oceňuje moderní civilní herectví Josefa Somra. Jeho Ludvík v Žertu ale vlastně civilní v dnešním smyslu není. Je to mnohem spíše otisk hereckého stylu, který Josef Somr čtyři roky před Žertem hledal ve slavných inscenacích Činoherního klubu. Osip v Revizorovi, Porfirij ve Zločinu a trestu, Gajev ve Višňovém sadu. Josef Somr studoval a četl, bral vzdělávání a rozhled jako jedinou možnost, jak být dobrým hercem.

Josef Somr probíhá kolektivní českou pamětí v dalších desítkách menších filmových a seriálových rolí, v nichž nejčastěji vystupuje jako lehce cholerický a rázovitý muž z lidu. Hospodský v Černých baronech, oblíbení snaživí i méně snaživí, vědoucí policisté (Božská Ema, Anděl s ďáblem v těle, Fešák Hubert, Slanosti sněženek), ředitel Nemocnice na kraji města (typ férového soudruha), domkář Charousek, počtář bez fantazie, který v Konci starých časů dostane řádný výprask od prášilovského knížete Alexeje.

Jistě, nedá se říct, že co role, to originál, stanete-li se filmovým typem, musíte se nutně opakovat, chce se to po vás. Nakonec ale vždy s tím, co Josefu Somrovi bylo vlastní: s úctou k tomu, co má říkat a hrát (proto se také hodně věnoval poezii), a s patřičnými ohledy k těm, kteří ho musejí poslouchat a dívat se.

Přesvědčil jsem se o tom silně před sedmi lety v Knihovně Václava Havla, kde Josef Somr četl ukázky z Dálkového výslechu, Havlova rozhovoru s Karlem Hvížďalou z roku 1986. Sledoval jsem jako moderátor večera hercovu přípravu a výkon zvědavě zblízka: pečlivá profesionalita spojená s potřebou co nejvíce porozumět, aby slova zněla tak, jak mají.

Tehdejší vibrace hercova hlasu zůstává nakonec tím, co v mojí paměti právě teď tak překvapivě snadno přebíjí všechny ty Somrovy slavné role.