Článek
Americká filmová akademie, která každoročně uděluje ceny Oscar, zveřejnila nominace ve všech třiadvaceti kategoriích. Nejvíc – celkem jedenáct – jich získalo sci-fi Všechno, všude, najednou, které vedle chytrého scénáře, skvělých hereckých výkonů a osobitého vizuálu nabízí také přesah do celospolečenské problematiky, v tomto případě života asijských přistěhovalců v USA. Ojedinělá kombinace artové podívané a akčního trháku tak v počtu nominací předběhla i aktuální počiny hollywoodských stálic Jamese Camerona či Stevena Spielberga a Michelle Yeoh, která ve filmu ztvárnila titulní postavu, je první ženou asijského původu nominovanou v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli. Je to velký a zasloužený úspěch.
Ceny Oscar jsou politická záležitost vycházející z uzavřeného, elitářského prostředí. Několik posledních let čelí intenzivnímu tlaku veřejnosti na větší diverzitu, a tak se na něj snaží reagovat. Dělají to ale způsobem, jímž sami sobě podrážejí nohy. Deset titulů nominovaných v kategorii Nejlepší film za rok 2022 na první pohled může působit rozmanitě, při bližším zkoumání je ale zřejmé, že Akademie rok od roku okatěji oceňuje hlavně to, o čem si myslí, že veřejnost chce, aby ocenila.
Dokládá to i letos nezvykle vysoký počet nominovaných blockbusterů – vedle Všechno, všude, najednou o nejprestižnější sošku bojuje také Top Gun: Maverick – nostalgický „fan servis“ sázející na kultovní status původního filmu a testosteron napěchovaný v uniformách, spektakulární biopic Elvis nebo Cameronův Avatar, který sice je vizuálně strhující, zároveň ale jen oprašuje již jednou viděné a příběhově nenabízí skoro nic. Jeho umístění v kategorii Nejlepší film nemá opodstatnění. Stejně je na tom megaprojekt Netflixu, historický velkofilm Na západní frontě klid: technologicky precizní, avšak obsahově vyprázdněná adaptace slavného protiválečného románu, která ovšem z předlohy na plátno nepřenáší vůbec nic silného. Tematicky se ale hodí k aktuálnímu světovému dění.
Spielbergovo chlapectví
Se sedmi nominacemi v soutěži výrazně figurují doboví Fabelmanovi, v nichž šestasedmdesátiletý Steven Spielberg vzpomíná na vlastní dětství a vzdává dojímavý hold filmovému médiu. Dosud nejosobnější počin komerčně nejúspěšnějšího režiséra všech dob působí vedle výše uvedených snímků skoro nenápadně (což je paradoxní i vzhledem k tomu, že právě Spielberg je považován za otce moderního blockbusteru), přesto je možné, že nakonec slízne smetanu. Fabelmanovi už miláčkovi Hollywoodu vynesli Zlatý glóbus za režii a Nejlepší drama a navíc nejsou vůbec špatní.
Na druhé straně spektra pak stojí dva filmy, které co do velikosti produkce ke zbytku nominovaných neladí, opět se ale věnují tématům, která ve společnosti rezonují, a minimálně jeden z nich slavil divácký úspěch. Je jím Trojúhelník smutku Rubena Östlunda, satira zacílená na životní styl bohatých a privilegovaných, která si odnesla Zlatou plamu z Cannes a i když je plná skvělých momentů, ve druhé polovině poněkud ztrácí dech.
Druhým pak je drama Women Talking režisérky Sarah Polley, pojednávající o ženách v izolované náboženské komunitě, jež čelí opakovanému sexuálnímu násilí a rozhodnou se tomu postavit. V závěru se zdá, že opravdu po právu se nominace vedle Všechno, všude, najednou dostalo jen snímkům Víly z Inisherinu a Tár. Zatímco první vyniká skvělým scénářem, druhý nabízí komplexní portrét komplikované osobnosti, jejíž ztvárnění je pro Cate Blanchett životním výkonem.
Kde vidět snímky nominované v kategorii Nejlepší film?
- Všechno, všude, najednou: k jednorázovému zapůjčení na Apple TV+
- Víly z Inisherinu: v kinech od 26. ledna 2023
- Na západní frontě klid: dostupné na Netflixu
- Fabelmanovi: v kinech od 24. listopadu 2022
- Elvis: v nabídce HBO Max
- Avatar: The Way of Water: v kinech od 15. prosince 2022
- Top Gun: Maverick: k jednorázovému zapůjčení na Apple TV+, měl by se objevit také v nabídce platformy SkyShowtime, která do ČR vstoupí v únoru 2023
- Tár: v kinech od 23. února 2023
- Trojúhelník smutku: v nabídce platformy KVIFF TV
- Women Talking: v ČR zatím není k vidění
Najdi ženu
Jednou z nejintenzivnějších kritik, kterých se Akademii dostává, je pravidelná absence ženských tvůrkyň v hlavní kategorii. Faktem je, že schopných scenáristek a režisérek je hodně, pozornosti a příležitostí se jim ale v Hollywoodu nedostává tolik, kolik by si zasloužily. Loňské vítězství Jane Campion v kategorii Nejlepší režie, coby teprve třetí ženy v historii soutěže, bylo úspěchem stejně jako hořce úsměvnou výjimkou. Když už se Akademie veze na vlně plnění očekávání a snahy upokojit rozbouřené hlasy veřejnosti, jeví se letos jako vyloženě promarněná příležitost nenominovat právě Sarah Polley, která režii Women Talking zvládla skvěle. Ve stejném duchu by si ocenění zasloužila také Charlotte Wells, jejíž působivý debut Aftersun nadchl kritiky a Paulu Mescalovi vynesl alespoň nominaci v herecké kategorii.
Ze stejného důvodu pak za pozornost stojí i absence filmů tvůrců tmavé pleti nebo takových, které tematizují problémy Afroameričanů. Před zveřejněním nominací se mluvilo o šanci například pro Danielle Deadwyler, která ve filmu Spravedlnost pro Emmetta Tilla režisérky Chinonye Chukwu skvěle ztvárnila matku čtrnáctiletého černošského chlapce, jehož v 50. letech brutálně zavraždili dva muži. Herečka ji nakonec nedostala. Stejně tak Akademie nechala zcela ležet ladem Válečnici, historické drama Giny Prince-Bythewood pojednávající o dahomejských Amazonkách, jedné z mála historicky zdokumentovaných ženských armád, která působila v 19. století v Africe.
Modrá není černá
Právě ty byly mimochodem jednou z inspirací pro oddíly Dora Milaje z Black Panther univerza. První díl před lety získal sedm oscarových nominací včetně té hlavní, aktuální druhý s podtitulem Wakanda nechť žije jich má pět, o titul nejlepšího filmu se ale neutká. Ačkoliv se jedná o skrz na skrz komerční produkt Marvelu, v kontextu zobrazování ženských postav tmavé pleti v americkém mainstreamu je to důležitý počin. Snímek nabízí hned několik silných černošských hrdinek a když už, na rozdíl od výše zmíněné Válečnice, prošel sítem, větší ocenění by dle oscarovského mustru dávalo smysl – obzvlášť v případě, kdy o titul Nejlepšího filmu může soutěžit pohyblivý spořič obrazovky s modrými mimozemšťany.
Oskaři stojí rozkročení mezi urputnou snahou stát se otevřenější, lidovější soutěží a neschopností opustit svou privilegovanou krabičku. Výsledkem je dojem křečovitě se usmívajícího kolosu, který strašně moc nechce oceňovat tvůrce stojící mimo jeho uzavřený kruh, ale prostě musí, a tak jich pokaždé vybere tak akorát, aby nikdo moc neprotestoval.
Pokud ale budou pokračovat v duchu těchto „nominací na objednávku“, ztratí Ceny Akademie veškerou relevanci z hlediska kvalit oceňovaných snímků; moc velká není ani teď. Přitom by se inkluzivnějšími mohly stát tak snadno a mnohem nenucenější cestou: stačilo by věnovat se dobrým, ale méně nápadným počinům – třeba takovým, jako je Aftersun.
Do výběru by pak velmi pravděpodobně začalo přirozeně padat více začínajících nebo přehlížených tvůrců, mezi které v Hollywoodu skutečně patří hlavně ženy nebo lidé jiné než bílé barvy pleti. Výhra by jim pak v rámci továrny na sny otevřela mnoho nových příležitostí ukázat svůj talent, protože přesně tak Oskaři fungují. A jsme doma.