Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Organizátor kulturních akcí a kavárník Ondřej Kobza už několik let rozmisťuje po Česku takzvané poeziomaty. Nedávno se je s pomocí Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace PPF rozhodl nainstalovat i v sedmi lokalitách na Šumavě, Karlovarsku a dalších místech bývalých Sudet. Pokud tak vyrazíte na výlet do okolí vysídlených vesnic v pohraničí, možná tam vedle opuštěného kostela narazíte na šedivou rouru, ze které se po zatočení klikou line vyprávění odsunutých rodáků, poezie či tradiční písně.
Na první pohled je to bohulibý projekt, který přispívá ke zvelebení poničených míst, přitáhne do lokalit víc návštěvníků a především uchovává svědectví a odkaz odsunutých obyvatel. Zároveň je to ale typický příklad kulturních aktivit, jež okolo pohraničních oblastí dlouhodobě vytvářejí podivný mýtus melancholie.
Na webu projektu se dočteme, že poeziomaty „zvou k objevování genia loci zapadlých míst českého pohraničí“, a sám Kobza v rozhovoru pro ČRo dodává, že miluje opuštěné kostely a jejich romantičnost a zchátralost. Není zdaleka jediný, kdo má s prostředím bývalých Sudet spojené tyto asociace. Když se po revoluci otevřela diskuse o bolestivém tématu odsunu sudetských Němců a devastace pohraničí, celá řada spisovatelů, hudebníků, filmařů a dalších tvůrců se zhlédla v pohnuté historii a zajímavé krajině Sudet a začala kolem nich budovat nostalgickou a tajemnou „atmosféru“.
Jsou to jednak Sudety melancholické a jímavé, tedy mlžná krajina, kde se mezi lesy a troskami zaniklých vesnic plouží duchové původních obyvatel a z náhrobků popsaných švabachem tuláci luští jejich zapomenuté příběhy. A časem se k tomu přidaly i Sudety rozervané a tragické, tedy syrové portréty devastace, nezaměstnanosti, sociálního rozkladu a lidí v osidlech beznaděje, kterými se to v pohraničí v současnosti zdánlivě jen hemží.
Potíž je v tom, že takové představy jen málokdy odpovídají skutečné situaci ve velmi rozsáhlém a rozmanitém regionu. Češi jsou koncepty genia loci či duše krajiny doslova posedlí. Zapomínají ale, že to nejsou popisy objektivního stavu daného místa, ale jen soubory asociací a emocí, které si do něj projektujeme.
Je pravděpodobné, že pokud bychom na místa okrášlená poeziomaty přivedli cizince z opačné strany světa bez jakékoliv znalosti společenského a historického kontextu, nejspíš by seznal, že je tam krásná příroda, zajímavé, i když sešlé památky a bůhvíproč i horší dostupnost a občanská vybavenost, ale jímavý odkaz předků a rozervanou historii by vycítil jen těžko – zkrátka proto, že jsou to věci žijící jen v naší hlavě.
Trochu to připomíná západní představy o exotickém Orientu. Sudety jsou místem pro rozervanou romantiku a opuštěnost proto, že to tak chtějí výletníci z Prahy či dalších blahobytných, ale nudných míst. Pokud snad něco tuto představu naruší, je to matoucí a nepříjemné, skoro jako když se lidé v indonéské vesnici po vystoupení pro turisty převlečou z krojů zpět do civilu a jdou koukat na Netflix. A když si nějaké místo představujeme jako upadlé, zpustlé a čekající na spásu, snadno si tím pak obhájíme kulturní výpady typu poeziomatů, kterými to tam chceme zvelebit a „oživit“. Bez ohledu na to, jestli je tam skutečně nějaké oživování potřeba.
Jako by se zapomnělo, že v Sudetech žijí lidé, kteří mají na podobu a budoucí rozvoj svého bydliště různé názory, a nájezdy oživovačů jim v mnohém berou možnost volby a omezují manévrovací prostor. Pěkně to vystihuje Kobzovo vyznání lásky k zaprášené zchátralosti. Osobně mu celkem rozumím, mám to podobně, jenže si u toho nezapomínám uvědomovat rozdíl mezi perspektivou návštěvníka a stálého obyvatele daného místa. To, co je pro někoho romantická kulisa prázdninového výletu, může být pro jiného nepříjemnou součástí každodenní životní reality, na které nic pěkného neshledává. A nebo možná ano – podstatné je, aby se k tomu mohl vyjádřit.
Kobza tvrdí, že své poeziomaty do okolí opuštěných kostelů umístil ve spolupráci s místními kulturními spolky, ale pochybuji, že by tomuto i mnoha dalším kulturním projektům předcházela skutečně široká a dlouhodobá debata mezi relevantní částí tamní populace, ve které by názory místních měly stejnou váhu jako preference mecenášů a přespolního kavárníka.
Obyvatelé městeček a vesnic na Šumavě, Karlovarsku či Tachovsku možná skutečně chtějí investovat do budování vzpomínkových expozic, pořádat v opuštěných vesnicích literární festivaly a o nedělích poslouchat poezii z Kobzovy roury. Nebo by naopak ocenili, kdyby se za peníze movitých filantropů spíš opravil kulturák na náměstí, kde by hrály místní kapely a ve sklepě se cvičila jóga. A dost možná je pravda někde uprostřed nebo zcela jinde. Nemůžu o tom ale spekulovat, protože bych se dopouštěl stejného prohřešku jako pan Kobza – zkrátka to nevím, v dané oblasti nežiju, žádné relevantní průzkumy jsem v tomto ohledu nedělal a neznámou realitu bych nahrazoval svými scestnými představami.
Díky propasti času ale snad můžu spekulovat, že oni dávno odsunutí starousedlíci se pravděpodobně nedojímali nad nějakým neuchopitelným geniem loci a romantickou krajinou, ale spíš byli hrdí na to, že žijí v pěkném městečku s novou školou a kinem a prosperující sklárnou či textilkou.
Je jistě důležité připomínat, co se v Sudetech stalo a jaké to má následky. Nemělo by to ale vést k tomu, že kvůli obsesi minulostí a romantizaci úpadku přestaneme vnímat skutečnou, často velmi rozmanitou a nečekanou realitu současného života v regionu.
Sudety nejsou jen projekčním plátnem umělců a hřištěm romantických tuláků, ale hlavně živými regiony, které si zaslouží prosperitu a kvalitní život. A pokud je už touží zvelebovat někdo zvenčí, měl by se při tom nechat vést názory a preferencemi místních lidí – tedy těch současných a skutečných, a nikoliv jen imaginárních mrtvých, kteří už tradiční zpěvy z poeziomatu stejně poslouchat nemohou.
