Komentář: Kundera se vrací domů. Nese zprávu o střední Evropě

Kundera se vrátil do Čech. Jeho fyzická existence sice přežívá v Paříži, její mentální svět, otištěný v intelektuálních artefaktech, se ale znovu rozevírá v Brně. Před několika dny slavnostně otevřená Knihovna Milana Kundery je místem, kde se čtenáři mohou snadno vnořit do světa, z něhož vyrostly všechny ty básně, romány a eseje.

Proč vlastně chtěl slavný spisovatel tento návrat domů, když v jeho vlastním románu Nevědění tak přesvědčivě svědčil o nemožnosti takového navracení? Odpověď je na první pohled vcelku snadná: vždyť i hrdinové jeho knihy takový návrat podnikají, protože bez něho se nepozná, že překlenout propastné chybění desítek let dost dobře nelze. Nemožnost návratu prožijeme jedině ve stálé snaze o navracení a je úplně jedno, jestli je to vracení mentální nebo i fyzické.

Kunderova knihovna je především návratem určitého intelektuálního či existenciálního životního stylu jako způsobu myšlení, který velmi specifickým způsobem vnímá a přijímá kulturu a existenci národního společenství. Kundera se nevrací jenom do Brna, nýbrž do prostoru střední Evropy, kterou ve svých knihách udržuje jako specifickou kulturní hodnotu, za niž má smysl ještě nějakou tu chvíli bojovat, přestože už de facto zmizela kdesi za horizontem míjejícího času.

S novou silou to připomíná nejen Knihovna Milana Kundery, ale také české vydání překladu jeho eseje Unesený Západ, které jistě ne náhodou vyšlo v čase otevírání Kunderovy knihovny, spojeného, také ne náhodou, s Kunderovými 94. narozeninami.

Esej Unesený Západ vyšla před čtyřiceti lety, pohled na střední Evropu z roku 1983 by proto mohl působit staře, jenže to, co Kundera popisuje, je až nečekaně živé, za což samozřejmě může z velké části válka na Ukrajině. Kunderou popisovaný ruský imperialismus, který uvrhl Polsko, Maďarsko, Česko a Slovensko mezi Západ a Východ (politicky do područí Východu, kulturně ale stále na Západě), se opět projevil ve vojenské síle a odstínil tím i imperiální vrstvu západních společností.

Střední Evropa je najednou místem, kde se střetávají dějinné mocnosti o vliv ve světě, přičemž většina zemí v tomto meziprostoru už politicky přešla od Východu na Západ, jakkoliv kulturně se tam cítily být vždy.

Hlavní tezí Kunderova přemýšlení o střední Evropě je pak myšlenka, že Západ zapomněl na zvláštní středoevropskou kulturu, vytvořenou originálním prostupováním různých národů, která vždy byla jediným znakem identity Středoevropanů. A tak je střední Evropa už jen geopolitickým prostorem, v němž se Západ a Východ perou o svůj mocenský vliv.

Ztráta kulturní dimenze střední Evropy (mimochodem, Západ se podle Kundery vydá stejnou cestou a kultura jako taková ho přestane zajímat, přednost dostane mediální zábava) dnes najednou otevírá zkratku k imperiální politice, spojené s vymezováním ideových hodnot, za nimiž se vždy a za všech okolností stojí. Rusové i Západ tak trvají na své historické výjimečnosti, přestože ji každý odvíjí od něčeho jiného. Východ od své etnické vyvolenosti, Západ od historické.

Milana Kunderu jistě nenapadlo, že jeho popis z roku 1983 vlastně bude sedět i po čtyřiceti letech. Tehdy si asi neuměl představit, že by Východ vedl přes Ukrajinu svou válku se Západem.

Kunderův návrat domů, tedy do střední Evropy, měl smysl i z hlediska druhého textu, který byl spolu s Uneseným Západem včleněn do jedné knížečky. Jeho projev přednesený na Sjezdu spisovatelů je sice ještě starší, pochází z roku 1967, obsahuje však důležitou otázku identity Čechů, která se ve 21. století zvláštním způsobem vrací, což se projevuje i na inflačním užívání národních symbolů. Tolik českých praporů a lvů Česko v životě nevidělo.

Kunderův projev vrací naši pozornost k nesamozřejmosti národní existence, která se právě projevuje i neurotickým přimknutím se k národní symbolice, za níž je ale podezřele prázdno. A opět je to kultura, kterou Kundera nabízí jako identifikační faktor společenství a jako něco, co můžeme a máme nabízet světu jako svou odlišnost (dnes by se už řeklo konkurenční výhodu). Kultura otevřená do světa, v němž hledá své možnosti sebepotvrzení a získání uznání, veřejné úcty.

Kunderova slova v projevu z roku 1967 jsou opět plná dneška, třeba v tom, jak moc jsou kultura a její dějinné souvislosti ve společenství přehlíženy, protože nosiči národních vlajek sledují spíše hodnoty materiálního konzumu. „Lidé, kteří žijí jen ve své bezprostřední přítomnosti, bez vědomí historické kontinuity a bez kultury,“ říkal tehdy v Praze Milan Kundera, „jsou s to proměnit svou vlast v pustinu bez historie, bez paměti, bez ozvěn a bez krásy.“

Jistě nemají o čem přemýšlet jen vlajkaři, ale i politici, včetně ministra kultury, který v zájmu kultury umí jen opakovat, že momentálně nejsou peníze.

Kunderův návrat do střední Evropy je důležité uzavření inspirativní tvorby světového spisovatele, který se kvůli své komunistické minulosti stal snadným morálním terčem všech, kdo toužili po radikálním vyrovnání se. V mravní frustraci, která se vybíjí na mezinárodně uznaném spisovateli, pak zanikají jeho důležité myšlenky, rezonující i v této době.

Je to od konce 60. let možná opravdu pořád stejné, přesně jak to Kundera popisuje ve svém projevu na Sjezdu spisovatelů: „--- u nás je pořád větší ctností střežit hranice než je překračovat.“ Milan Kundera hranice překročil, vícekrát, tam a zase zpátky, a ke konci svého života se mentálně opět vrátil tam, odkud jeho dílo stále bere energii k životu.