Článek
Česká soda. Stala se symbolem nespoutaného, nekompromisního humoru v době, kdy bylo možné skoro všechno, nejen v televizi. Po 30 letech je kultovní i legendární, i když možná už jen pro ty, kteří byli u toho. Kteří viděli a rozuměli, protože i oni žili svá zlatá devadesátá léta a tak nějak si je žijí dodnes.
Čtvrtníček, Šteindler, Vávra, skvělý producent Čestmír Kopecký, režiséři Křístek, ale i Zelenka či Hřebejk tvořili humor v kontrastu k estrádám normalizační doby (ne že by si ho vybírali, jednoduše v ČT byl), humor v dobrém smyslu podrývavý, který natáčí aktuální dění ve společnosti a politice ironickým a občas až cynickým způsobem, který často pracoval s předsudkem a společenským komplexem. Seznamy homosexuálů, které přinesl do Dobrého rána ČT Václav Klaus ještě teplé, by už dnes byly pro mnoho lidí ideologicky nepřípustné (i když Dobré ráno, Brno, ukázalo, že se dá jít daleko i dnes).
Zpráva o novém českém filmu Návrat idiota, při níž v ilustračních záběrech schází ze schodů letadla Miloš Zeman, by naopak mohla sklidit velký potlesk a smích. Prací prášek Árijec, který v narážce na dobovou reklamu na Ariel „pere dočista do čista“, takže z tmavého dítěte je světlé s modrýma očima, by možná vyvolal diskuzi o rasových předsudcích české společnosti, tak jako roztomilá hra Divadla Sklep s naším malým sudeťáčkem v kurzech němčiny Alles Gute (po Škodě SportIine a Silverline přichází Škoda Henlein, znělo v zemi, traumatizované z toho, že nám Němci vzali Škodovku, jako provokace).
Některé věci se už dnes nemusejí zdát vtipné, řekne si někdo, vtipné ale často nebyly ani tehdy. Ale i trapnost a „efekt perplex“ patřily ke svobodomyslnému prostoru České sody, která překračovala všechny hranice, přičemž se neviditelně malovaly nové, často ve hře všudypřítomné reklamy, včetně té politické. Dámské vložky Jauways, co místo „alwaysovské“ pohody způsobují bolest, Mattoni už není, dobová reklama převedená k pietě za mrtvého podnikatele… Smějte se, kdo chcete, zbytek ať si klidně trhne nohou…
Soda ale nebyla příznaková, nebyl to komunální politický či společenský humor, naopak se v ní otvíral prostor volné asociace, humoru přehnaného a přetaženého a nejčastěji (možná později už příliš) vtipu televizního střihu, který umožňuje tolik legrační tvořivosti. Kdo by si byl tehdy pomyslel, že střih bude jednou považován za ideologický televizní nástroj, za největšího nepřítele svobody, kterým se zase různé zájmové skupiny snaží ovlivnit společnost. Samozřejmě že Soda parodovala politiku, ale nevysmívala se jí jako celku. Vytahovala politické zlozvyky a prázdnotu, třeba i ve falešných reportážích, v nichž se politici, podobně jako v reálu, tvářili strašlivě vážně a důležitě. Jako by i tady platilo, že kdo se neumí zasmát sám sobě, nemůže nikdy přesvědčit ostatní. Ale identifikujte se sebou, když jako Zeman říkáte ve střihu banální hlouposti (MZ to později zvládl i bez střihu) nebo když jako Václav Benda celou dobu v řeči ve Zpívánkách mečíte a neřeknete nic.
Soda prosvištěla veřejným prostorem v letech 1993–1997, byla to kometa, po níž zůstala dost silná rýha a také pomník, k němuž se občas chodíme modlit, když je nejhůř. Vidíte, tohle všechno bylo tehdy možné, taková byla svoboda. A dnes? Nic. Chybí odvaha v televizi, je společnost už úplně jinde, že se volný humor à la Česká soda nemůže na obrazovky vrátit?
Obojí zároveň, zdá se totiž, že Soda úplně nedokáže překročit dobový kontext svého vzniku, protože některé vtipy by se musely vykládat a vykládaný vtip není už vtipem. A pak jde o humor kmenový, humor jedné poměrně široké skupiny lidí, „pozitivně postižených“ normalizací, kteří si v porevoluční době naplnili sen o volné kreativní hře na veřejnosti, když to, co dělali za komunistů víceméně vskrytu, bylo možné radostně předvádět a ukazovat.
Rychlý průlet Sody Českou televizí dost připomíná cestu Létajícího cirkusu Monty Python britskou BBC. Monty Python dělali své skeče v televizi veřejné služby v letech 1969–1974, a byli zcela jistě jednou z inspirací České sody. Pythoni podrývali samu televizi, všechny ty formáty a hry, které televize předvádí jako realitu, což BBC nenesla moc dobře. Televizní prostor se totiž ukazoval nejen jako výrobna plytkého a prázdného obsahu, který se tváří světodějně a vážně, ale také v podobě producentky prázdných lidí, kteří – držíce mikrofon a hledajíce slávu kamery – zapomínají na to, že je to vše vlastně směšná komediální hra na skutečnost (jistě, umí to a dělá i Soda).
Je s podivem, že Monty Pythoni jsou i dnes všeobecně srozumitelní, přestože i v jejich skečích je dost aktuálních dobových odkazů. Zdá se ale, že jsou dobou svázáni mnohem méně než Česká soda. I proto mohou snadněji mluvit ke generacím, které „u toho nebyly“ a které dnes žijí svůj krásný nový svět. Jednu věc ale mají Pythoni a Soda společné. Neskutečnou ironickou odvahu zarýt nos i do věcí, které se zdály být tabu i pro ty, kdo se hrdě hlásí k tomu, že žádná tabu neexistují. Tato očistná svoboda (ne)smyslu Sody/Pythonů samozřejmě žije dodnes, žádá se po ní ale najednou něco, co neznala. Společenskou odpovědnost a novou citlivost k těm, kteří by se mohli cítit uraženi a poníženi. A to už je úplně jiná soda…
