Článek
Titulky, které o skonu slavného režiséra informovaly, velmi často vyzdvihovaly jeho spojení s francouzskou novou vlnou. Generační obroda galského filmu, jež se odehrála na přelomu 50. a 60. let, byla jednou z klíčových a dodnes vzpomínaných etap dějin kinematografie. Přelila se daleko za hranice Francie a inspirovala podobná umělecká vzedmutí i v jiných krajinách – Československo 60. let nevyjímaje.
Jean-Luc Godard začínal jako kritik v časopise Cahiers du Cinema, kam přispívala řada jeho souputníků z pařížské cinematéky. Ti se později také proslavili osobitými snímky, například Claude Chabrol, Jacques Rivette, Éric Rohmer (vlastním jménem Maurice Scherer) a hlavně Francois Truffaut. Ten proslul jedovatou polemikou nazvanou „Jistá tendence francouzského filmu“, která brojila proti snímkům určeným spíš jménem autora předlohy či herecké hvězdy než režiséra. Už ne „taťkovo kino“, reprezentované výpravnými adaptacemi či opulentními žánrovými tituly, ale filmy točené rychle, levně, přímo na lokacích a hlavně vyrůstající z žité zkušenosti svých tvůrců.
Poslechněte si nové vydání podcastu Kulturák
Je film Jan Žižka tak špatný, jak tvrdí Jana Patočková, nebo má pravdu smířlivější Jonáš Zbořil?
Navzdory ostrým tvrzením Truffaut později dorostl do univerzálně oblíbeného tvůrce, zvláště po smrti se z něj stala téměř instituce ztělesňující představu o sofistikované francouzské kinematografii. Ne tak Godard. Do poloviny 60. let stihl vystoupat až na paradoxní post cinefilní superstar. V následující dekádě se však kvůli experimentům s videem dobrovolně stáhl až na samotný okraj audiovizuální tvorby, ovšem jeho pověst hledajícího, provokujícího a pozoruhodného umělce nevyprchala ani tehdy, kdy jeho dílo zhlédly maximálně stovky diváků.
Odlišné naturely obou předních tvůrců francouzské nové vlny se otiskly také do jejich celovečerních debutů, vpravdě jejich nejznámějších a často vzpomínaných počinů. Zatímco v Nikdo mne nemá rád Truffaut poeticky zpracovává vzpomínky na vlastní neradostné dětství a dospívání a skládá hold také francouzským vzorům jako spisovateli Honoré de Balzacovi či režisérovi Jeanu Vigovi, Godardův debut U konce s dechem je mnohem dravější. V příběhu moderního štvance Michela Poiccarda, ztvárněného tehdy ještě neznámým Jeanem-Paulem Belmondem, se odráží hlavně inspirace americkými vzory: noirovými detektivkami, městskými thrillery a postavami ztvárněnými Humphrey Bogartem. Poslední dny života roztěkaného, ale vnímavého mladíka Godard vypráví invenční formou, sestávající z ostrých střihů, tzv.jump cutů, natáčení na lokacích či práce s přirozeným světlem.
Seriál Pozadí událostí vzbudil debatu
Popisuje Jan Hřebejk přesně problémy v akademickém prostředí? A je to vůbec jeho povinnost?
Okruh tvůrců nové vlny inspirovali spíš hollywoodští než domácí filmaři. Nejvíc však vzývali ty, u nichž zpoza filmografie vykukovala jasně rozpoznatelná osobnost tvůrců. K branám velikosti mohl vystoupat jen takový film, který zřetelně nesl otisk svého autora – jeho osobních peripetií, světonázoru, vkusu. Mezi absolutní miláčky Cahiers du Cinema tak patřili Alfred Hitchcock či Orson Welles, z domácích pak Jean Renoir; ostatně i sama oslavovaná nová vlna nabízí spíš kolekci jmen než filmů samotných. Veřejnost rozpoznávala nejen jejich tvorbu, ale také Wellesovu stále kulatější tvář nebo Hitchcockovu siluetu ve tvaru soudku.
Podobně nejen úzký okruh cinefilů, ale i světová veřejnost jasně identifikovaly Godardův obraz jako typického francouzského intelektuála, skrytého za tmavými brýlemi, s kloboukem, zpod kterého vykukují postupně šedivějící kučery, a s cigaretou. Jako se režiséři nové vlny v druhé polovině 50. let v radikálním gestu oddělili od etablovaných tvůrců, se o dekádu později Godard odtrhl od svých zprvu spřízněných kolegů. Do konce svého života fungoval jako symbol naléhavě současné, aktuální tvorby a objevování nových možností filmu, videa a dalších médií; zároveň i jako politicky angažovaný myslitel.
Godard nikdy nepatřil mezi ty příslušníky nové vlny, které veřejnost milovala a jejichž tvorbu vyhledávala s očekáváním sofistikované zábavy. Nicméně stál u zrodu tohoto hnutí, což mu vždy dodávalo na respektu a významu, jakých se nedostávalo pozdějším avantgardním tvůrcům. I když jeho tvorbu provází pověst nelehkých audiovizuálních zážitků, nejde o dílo přicházející z izolovaného uměleckého ghetta. Jeho tvář jsme dobře znali, jeho přátele taktéž, stejně jako tvůrčí počátky, vzory a inspirace. Proto zůstane jednou z nejvýraznějších hvězd francouzské kultury, i když šlo o osobnost unikavou a stěží zařaditelnou.
