Článek
Letošní Oscaři byli bohatí na historická prvenství. Ariana DeBoseová se stala první nebílou queer držitelkou hereckého Oscara. Troy Kotsur zas prvním neslyšícím hercem, který toto ocenění získal. A konečně Will Smith vejde do dějin jako první člověk, jenž si Oscara převzal krátce poté, co v přímém přenosu napadl jednoho z předávajících.
Herec nominovaný za hlavní roli v životopisném dramatu Král Richard: Zrození šampiónek se neudržel poté, co Chris Rock utrousil ableistický vtip na adresu jeho manželky Jady Pinkett Smithové, trpící alopecií. Rock v narážce na její oholenou hlavu pronesl, že by mohla hrát vojačku v pokračování filmu G. I. Jane. Smith následně vystoupal na pódium, udeřil komika do obličeje, vrátil se na své místo a dvakrát z plných plic zakřičel: „Neber si jméno mé ženy do svojí zku**ené huby!“
Smithova omluva při následném přebírání Oscara pro nejlepšího herce vyzněla podobně znepokojivě jako jeho agresivní čin. Dalo by se pochopit, že se v doznívajícím afektu neomluvil přímo Rockovi, ale pouze Akademii, ovšem jeho omlouvání násilného chování silnými emocemi a snahou někoho ochránit neslo pachuť výmluv, jež často zaznívají z úst pachatelů domácího násilí. Místo toho, aby kajícně připustil, že existují vhodnější cesty, jak vyjádřit nesouhlas, hájil svůj čin slovy o lásce, která vás nutí dělat šílené věci. Sál jeho emotivnímu proslovu dojatě tleskal.
Incident, kterým vyústila dlouhodobá nevraživost mezi Rockem a Smithem, zjevně nebyl předem připravený. Také proto zastínil vše ostatní, co se během večera odehrálo. Bohudík, mohli bychom škodolibě dodat. Slavnostní večer, jehož producent Will Packer sliboval svižnou tříhodinovou zábavu, která zvedne rok od roku nižší sledovanost, byl prokletý dřív, než začal.
Stanice ABC, jejímž spolumajitelem je společnost Disney, učinila kontroverzní rozhodnutí neodvysílat kvůli úspoře času předávání všech sošek. Vítězové osmi méně hvězdných kategorií byli v hollywoodském Dolby Theatre vyhlášeni ještě před přímým přenosem. Zájemci si jejich jména mohli přečíst třeba na Twitteru.
Když proto Amy Schumerová, která byla spolu s Reginou Hallovou a Wandou Sykesovou jednou ze tří hlavních moderátorek, vtipkovala o Zlatých glóbech, které proběhly v lednu bez jakéhokoli ceremoniálu, působilo to poněkud nepatřičně. Ve stínu následujících momentů nepatřičnosti bylo ovšem tohle pokrytectví zanedbatelnou drobností.
Jména vítězů Oscara za nejlepší zvuk, střih nebo hudbu se diváci dozvěděli pouze z krátkých sestřihů zařazených během reklamní pauzy. Úplně tak například zapadlo, že nejvíc nominací, šest, proměnila Duna, jejíž štáb v hlavní části večera již skoro nezabodoval.
Akademie filmového umění byla založena paradoxně jednak proto, aby odvedla pozornost od nevyhovujících pracovních podmínek, jednak aby rozdala ceny všem oborům, kterých si jinak nikdo ve filmu nevšímá. Vyškrtnutím technických cen z ceremoniálu se Oscaři chovají nejen neuctivě, ale ještě popírají sami sebe. Na otázku, jaký důvod k existenci mají Oscaři dnes, bylo s přibývajícími minutami přenosu, který nakonec stejně trval takřka čtyři hodiny, stále obtížnější najít odpověď.
Pozvěte skateboardistu
V minulosti ceny budily masivní zájem jak filmových fanoušků, tak sledujících, které víc než filmy zajímají nejnovější účesy slavných osobností. Často také dokázaly výrazně nakopnout tržby vyznamenaných děl. Dnes, kdy máme díky sociálním sítím nepřetržitý přístup do soukromí celebrit, už přirozeně není tak vzácné sledovat, jak se jednou za rok sejdou na velkolepé akci, aby se mohly v drahých šatech navzájem dojímat a poplácávat po zádech. Na relevanci ztratila i schopnost přilákat diváky do kina. Velká část letos nominovaných filmů byla uvedena buď téměř výlučně online (Síla psa, K zemi hleď!, V rytmu srdce), nebo paralelně v kinech a na VoD (Duna, Král Richard).
Studia nicméně dál masivně investují do předoscarové kampaně a streamovací společnosti si účastí na Oscarech dál snaží zajistit respekt komunity, zvlášť pak režisérů a režisérek stále upřednostňujících natáčení pro kina. Nepřesvědčují ale nakonec filmaři o smyslu cen hlavně sami sebe? Přesně jako uzavřená akce pro filmovou obec působilo loňské předávání v produkci Stevena Soderbergha. Zvolený koncept, jakkoli v mnohém problematický, byl v lecčem upřímnější než letošní úmysl jít co nejvíc vstříc veřejnosti – jako kdyby veřejnost Oscaři ještě zajímali.
Možná by pro Oscary bylo důstojnější přijmout, že už ztratili svůj někdejší význam, že filmový průmysl v konkurenci videoher, výpravných seriálů, TikTok videí a přemíry dalšího snadno dostupného audiovizuálního obsahu nemá stejný vliv jako dřív.
Tvůrci večera příhodně (a zcela nekoncepčně) několikrát vsadili na osobnosti, které se proslavily jinak než díky filmům. Hned v úvodu sestry Williamsovy, jejichž tenisové počátky zachycuje Král Richard, uvedly epické pěvecké číslo Beyoncé. O pár minut později na pódium vyběhl DJ Khaled. Šedesát let Jamese Bonda pak místo herců nebo hereček z legendární filmové série připomněli Shaun White, Tony Hawk a Kelly Slater, tedy snowboardista, skateboardista a surfař.
Nápady neprozrazující moc vytříbený vkus ani snahu podřídit ceremoniál jednomu zastřešujícímu tématu se sice střídaly v rychlém sledu, ale výsledek nebyl dynamický, nýbrž fragmentarizovaný, arytmický a pocitově nekonečně dlouhý.
Také trojice moderátorek, jejichž vtipy jen párkrát zasáhly terč, zato nespočetněkrát vyzněly zle nebo vyvolaly dojem trapnosti, se v sále objevovala dost nahodile a nedodávala klopýtavému přenosu koherenci a spád. Jejich rozpačité výstupy naopak spolu se zdlouhavými hudebními vsuvkami zabíraly prostor, který mohl být věnován vyznamenaným umělcům.
Když si například japonský režisér Rjúsuke Hamaguči přebíral zaslouženou cenu za nejlepší zahraniční film (Drive My Car), pokusila se režie jeho děkovací řeč opakovaně utnout hudbou. Zřejmě aby zbyl čas na Amy Schumerovou v kostýmu Spider-Mana.
Chtělo by to pauzu
Akademie se v posledních letech snaží prezentovat jako uvědomělá, inkluzivní organizace, která bojuje proti rasismu a sexismu a oceňuje pestrost, muže, ženy, straight i queer, blockbustery a malé tituly. Tomuto sebeobrazu navenek odpovídá i nepřekvapivé vítězství filmu V rytmu srdce v hlavní kategorii. Divácky nenáročná tragikomedie se stala favoritem Oscarů poté, co v uplynulých týdnech postupně zvítězila na cenách, které si udělují herci, scenáristé a producenti.
Herecké obsazení snímku napsaného a zrežírovaného ženou je sice částečně tvořené neslyšícími herci, ovšem při bližším pohledu zjistíme, že neslyšící postavy představují jen stafáž v jímavém a naprosto schematickém příběhu slyšící hlavní hrdinky. V rytmu srdce je typem neškodného „crowd pleaseru“, který zřejmě zvítězil i proto, že vadil nejmenšímu procentu z 9 487 hlasujících. V kategorii nejlepších původních scénářů totéž platilo pro nostalgický, lehko stravitelný a ještě snáz zapomenutelný Belfast od Kennetha Branagha.
Reflexe kinematografických trendů zůstala — snad vyjma Oscara pro Jane Campionovou, režisérku queer kovbojky Síla psa — na rovině nominací. Nejzřetelnější to bylo u řady cizojazyčných filmů nominovaných mimo „svou“ kategorii. Ani Drive My Car, ani norské vztahové drama Nejhorší člověk na světě, dánský animovaný dokument Utéct nebo španělské melodrama Paralelní matky ovšem od akademiků, což jsou navzdory snaze o větší rozmanitost stále převážně bílí muži, nezískaly tolik hlasů jako jejich američtí konkurenti.
Rozpory mezi úctou a uvědomělostí na jedné straně a zábavností za každou cenu bychom vedle oceněných filmů našli i v průběhu samotného večera. Některé skeče a repliky, například Regina Hallová osahávající Joshe Brolina a Jasona Momou, byly sexistické bez ohledu na to, že se při nich sexistického chování dopouštěly ženy, ne muži, jak bývá zvykem. Připomínku nedávno zesnulých umělců pro změnu dost nevhodně doprovázelo živé a dost kinetické hudební a taneční vystoupení.
Součástí úsilí jít vstříc lidu bylo také začlenění dvou diváckých kategorií. Nejoblíbenější scénu v dějinách kinematografie podle hlasování veřejnosti obsahuje Liga spravedlnosti, nejlepším filmem loňského roku byla zvolena Armáda mrtvých. Pokud tedy bylo při dezorganizovaném předávání na někoho spolehnutí, tak na fanoušky Zacka Snydera.
Stejně bizarně a nedomyšleně vyznívala snaha odůvodňovat výběr předávajících hostů výročím filmů, v nichž se dotyční dříve objevili. Buď šlo o tituly nepříliš významné (Bílí muži neumějí skákat), nebo o tituly, od jejichž premiéry neuplynulo třicet nebo padesát, ale osmadvacet let (Pulp Fiction: Historky z podsvětí).
S výčtem zvláštností, které zazdívaly každou dojemnou děkovačku a každý zdařilejší vtip a které krátce před koncem přebil Smithův toxický výstup, bychom mohli pokračovat ještě v několika odstavcích. Na Oscary se brzy zapomene, ale nejspíš začnou žít druhým životem v internetových memech a kdo ví, možná alespoň v této formě osloví generaci odchovanou sociálními sítěmi, která na pozlacené sošky jinak reaguje úšklebkem nebo pokrčením rameny.
Ve většině ohledů nezvládnuté, neprofesionální předávání ale nakonec vlastně docela dobře vystihlo jak krizi identity, kterou procházejí Oscaři, marně hledající svou ztracenou relevanci, tak duševní neklid hraničící s nervovým kolapsem, zažívaný v těchto dnech lidmi na celém světě. Hlavní, ač asi nezamýšlené sdělení Oscarů platící pro Willa Smithe, organizátory i každého z nás by tak mohlo znít, že přišel čas zastavit se a vážně se zamyslet.
