Článek
Šéfredaktor Marek Stoniš to oběma autorům, kteří z původního týmu zbyli, oznámil e-mailem. Celé to bylo trochu jako ze zmíněného komiksu. Kreslíř Štěpán Mareš e-mail nejdřív nedostal, protože mu spadl do spamového koše. Milan Tesař e-mail obdržel a protože v jeho zprávě stálo, že mu podrobnosti sdělí Mareš, tak mu zatelefonoval.
Další scénáristé původního týmu, který Raoula na konci roku 1994 vymyslel, se to dozvěděli z Tesařova facebookového statusu. Tomáš Baldýnský přestal psát tento komix už v roce 2000, Dan Hrubý při odchodu z Reflexu v roce 2021. On i Milan Tesař dnes pracují pro týdeník Forum, Tesař však poslední rok a něco psal scénáře jako externista.
„Šéfredaktoři přicházejí a odcházejí, ale rubriky zůstávají. A mě lákalo dělat Zeleného Raoula dál už kvůli tomu, že jsme vydrželi tak dlouho,“ říká Tesař. Přitom blízko svému konci byl už pár let po rozjezdu, ještě v devadesátých letech. „Už si to nepamatuju, ale myslím, že jsme se tehdy nějak pohádali a rozhodli se to ukončit. Nápad byl, že Raoul odletí domů na svou planetu. Jenže pak se ty spory nějak urovnaly a já napsal díl, kde se to otočilo tak, že Češi Raoulovi rozkradli součástky z létajícího talíře a on tu musel zůstat,“ říká Tesař.
Už jste viděli seriál Pět let?
Přečtěte si recenzi Kateřiny Horákové.
Ano, komiks kreslený Štěpánem Marešem v zapadlé vesnici na Vysočině a dopravovaný v prvních letech do Prahy nikoli elektronicky, ale přes řidiče autobusu jezdícího linkou do hlavního města byl opravdu krystalickým produktem devadesátých let. Stejně jako třeba televizní seriál Česká soda. Ostatně ten ve společnosti Febio spoluvytvářel právě Milan Tesař.
„Když jsme v lednu 1995 vydali první díly Zeleného Raoula, připomnělo mi to reakci, kterou vyvolala právě Česká soda. V první vlně se to skoro nikomu nelíbilo. Říkali a psali nám, že jsme se zbláznili a že to není ani vtipné, a ani vkusné. Radili nám, ať se místo komiksu na tu stránku v časopise rovnou vykadíme. Ale pak se do toho najednou ti samí lidé zamilovali,“ říká Tesař.
To samé se stalo i České sodě. Jenže té to paradoxně trvalo déle. Za jeden z vrcholů televizní zábavy devadesátých let začala být považovaná až mnohem později. Většina lidí seriál neviděla při prvním uvedení v televizi a zná ho spíše z YouTube. A kroutí hlavou a říká, že dnes by něco takového nebylo možné. Ani v soukromých televizích, a v té veřejnoprávní už vůbec ne. Česká soda je jedním z argumentů, proč byla právě 90. léta asi nejsvobodnější dobou v nové historii Česka.
Jaký byl naprostý vrchol Zeleného Raoula? To je samozřejmě subjektivní. Podle Tesaře to bylo „okénko“ komiksu, na kterém byl Karel Gott v milostném objetí se slavnou včelou z animovaného seriálu. A v něm nápis: „Takhle píchá včelka Mája.“
Tesař říká: „To asi bylo nejvíc, co jsme kdy nabídli. Později jsme s tímhle motivem udělali i plakát a dodnes ho občas vidím u někoho na stěně.“ Sem tam se dá jako antikvie za mnohatisícové sumy koupit v internetových aukcích.
Nejlepší doba komiksu byla nepochybně v devadesátých letech, možná s několikaletým překryvem do dalšího tisíciletí. Možná ji symbolicky zakončila éra Jiřího Paroubka, jednoho z „velkých hrdinů“ seriálu. Když ještě v roce 2009 vyšla epizoda Zeleného Raoula popisující „noc plnou vášně“, podala tehdejší Paroubkova manželka Petra na časopis žalobu. Řešila se mnoho let, kauza definitivně skončila zamítnutím dovolání paní Paroubkové Ústavním soudem v roce 2014.
Zpěvák z Pink Floyd zkouší zachránit svět
Jak se mu to zatím daří?
Naopak úspěšný byl bývalý ministr Karel Březina, kterého v květnu 2001 nakreslil Mareš nahého a souložícího s kolegy. Soudy neuznaly obhajobu časopisu, že šlo jen o satirické připomenutí toho, že se ministr zapsal do povědomí víc svými milostnými aférami než politickými činy. A nařídily omluvu, kterou navíc musel napsat Štěpán Mareš svou rukou a vyšla tam, kde běžně vycházel komiks. To byl jeden ze dvou případů, kdy během necelé osmadvacetileté historie nevyšel Zelený Raoul v běžné podobě. Kvůli omluvě musel být díl pouze poloviční.
Druhý případ přinesl týden, kdy byl Štěpán Mareš nemocný, měl vysoké horečky a běžnou epizodu nezvládl nakreslit. Ale i tady autoři řešení našli: vzali jeho starší kresbu a udělali z ní atypický díl.
Bude někomu chybět?
Takže ve čtvrtek 29. září je to opravdu poprvé po 28 letech, kdy časopis Reflex vyjde bez Zeleného Raoula.
Ta podstatná otázka samozřejmě zní: Je to škoda? A bude komiks Česku chybět? Bude vůbec někomu chybět? Říká se, že se má končit v nejlepším, a i sami autoři uznávají, že to nejlepší bylo už dávno. Ony i ty spory, kritika a nevraživost utichly.
Jestliže před dvaceti lety prakticky každý týden někdo telefonoval šéfredaktorovi, autorům scénáře nebo hlavně Štěpánovi Marešovi, tak dnes už drzý a provokativní humor nechával většinu lidí chladnými.
„V posledních letech jsem já osobně už žádné reakce vlastně neměl. Buď se to tolik nečetlo, anebo lidi otupěli,“ říká Milan Tesař. Na druhou stranu ten komiks byl legenda. Generační komiks, jehož poetiku určila devadesátá léta a tvůrci se na ni stále odvolávali. Ti, kdo ho milovali v devadesátých letech, ho milovat nepřestali.
Podcast, který změnil svět médií
Jmenuje se Serial a vznikl v roce 2014. Díky němu se podcasty rozšířily do celého světa. Teď si Serial zapisuje další zářez.
Mladší generace, „nepamětníky“, možná trochu iritoval, ale byl připomínkou toho, jaké „devadesátky“ byly a co všechno tehdy bylo možné. Navíc všichni tři (a v posledním roce už jen dva) autoři byli stále v dobré formě a dokázali dopravit ke čtenářům špičkovou zábavu. Bez ohledu na generační vkus nebo sentiment. Některé díly s Putinem jsou svěží a připomínají Raoula z nejlepších let.
Takže možná neplatí ani to, co jsem napsal v úvodu, totiž že konec Raoula symbolizuje definitivní konec devadesátých let. Protože ta opravdu a naprosto definitivně skončila už dávno. To téma letos díky seriálu ČT trochu oživila debata, jaké „devadesátky“ vlastně byly, ale nikdo nezpochybňuje, že ať už skvělá, anebo strašná, je to éra, která je pryč. A nikdo ji oživovat nechce.
Co tedy konec Raoula symbolizuje? Podle mě spíš agónii papírových médií. Nejen novin, o jejichž klinické smrti víme už roky, ale i časopisů. Těm se přece jen dávala mnohem větší životnost a relevance. Ale tu mohou mít jen média, která kromě profesionality a talentu svých tvůrců mají zdravé finanční zázemí. A nepochybuju o tom, že hlavním důvodem „zavraždění“ ufouna byly finance.
Ano, ten komiks byl drahý. Protože byl zároveň velmi pracný. A vznikal postaru, tedy to bylo časově náročné. Nevím, čím Reflex tuhle díru zaplní, brzy se to dozvíme. Nevíme, jestli to bude horší, nebo lepší, i to je samozřejmě subjektivní. A nedá se vyloučit, že vznikne nová legenda a další velká věc. Ale jedno víme s naprostou jistotou: bude to levnější.
To je podstata. Je plné právo vydavatele, případně šéfredaktora, který pracuje s nějakým rozpočtem, aby se rozhodl, za co peníze efektivně utratit. Ale ty peníze se zmenšují (nemluvím teď konkrétně o rozpočtu Reflexu, který samozřejmě neznám, ale obecně o rozpočtech klasických médií), zatímco vše ostatní zdražuje.
Nenaříkám ani si nestěžuju, jen to konstatuju. Na trhu, kde se bojuje o pozornost publika (a ta je omezená a neměnná), se vydavatelům nedaří najít prostor. Lépe řečeno udržet ten, který měli dříve. Naopak se zmenšuje. A jak se zmenšují i jejich finanční možnosti, klesá i naděje, že se jim s tím výhledově podaří něco udělat. To je spirála smrti, ve které jsou média už řadu let.
Čechy komiks Zelený Raoul trochu přestal zajímat, mladší generaci možná nikdy nebavil a láska starších generací nestačila. A v českém mediálním světě už zkrátka na projekty typu Zelený Raoul nejsou peníze. Je to škoda. Ale nic víc za tím není.
Takže jediným skandálem je to, jak hloupě a nešťastně redakce konec projektu sdělila jeho autorům. A jak se zachovala k lidem, kteří vytvořili legendu a také byli mnoho let klíčovými osobnostmi onoho časopisu. Tesař a Hrubý strávili s malými přestávkami v Reflexu víc než polovinu svých životů.
Navíc nebylo třeba ukončit komiks tak náhle a bez varování. Redakce už dokonce nezveřejní ani díl, který měli autoři hotový a odevzdali ho. Přitom byla šance nechat na autorech, aby pobyt zeleného mimozemšťana skončil nějak důstojně a nepochybně vtipně. Třeba by to udělali i v původní kompletní autorské sestavě. Pro mě i pro mnoho lidí z mé generace by to byla událost roku. Ale Reflex to z nějakého důvodu neudělal.
Milan Tesař se vlastně ani za to nezlobí. „Připomnělo mi to, jak jsem koncem osmdesátých let pracoval těsně po škole v Zemědělských novinách. Měli jsme tam operní recenzentku, starší paní. A jednoho dne přišel do redakce její syn, že maminka zemřela, a v ruce držel papír vytažený z psacího stroje. To byla její poslední recenze. Nebyla dokončená, končila v půlce věty. Vlastně jako dneska Zelený Raoul. A možná je to tak správně. Možná to byl od šéfredaktora Stoniše geniální dramaturgický záměr.“
