Komentář: Český lev slavil. Bez průšvihů, ale s trapasy

Jubilejní Čeští lvi začali impozantně. Před tím, než moderátor Jiří Havelka za živého doprovodu Jana P. Muchowa a kapely The Angatonists nakráčel na pódium vyzdobené lvími maskami, pozdravil se v podařeném předtočeném klipu s postavami z filmů oceněných v předchozích ročnících. Ani jeho úvodní řeči nechyběl švih a vtip. Zároveň dokázal pohotově reagovat na atmosféru v Rudolfinu.

Stručným rozborem dřívějších podob lvích sošek a sfouknutím třiceti svíček na narozeninovém dortu pak Havelka potvrdil, že leitmotivem večera bude připomínání třicetileté historie nejprestižnějších tuzemských filmových cen. To bylo zohledněno i při výběru předávajících. Nominace uváděli a ocenění předávali minulí moderátoři a moderátorky ceremoniálu. Od Václava Kopty přes Lucii Výbornou po Martina Dejdara a Viktora Preisse.

Dobře vymyšlený koncept se ale záhy začal bortit. Několik předchozích moderujících se nedostavilo. Někteří onemocněli, jiní v posledních letech přesedlali z oslavování kinematografie na propagaci šamanských mouder. U mnohých z těch, kteří přišli, pak člověk pociťoval vedle studu především vděk, že už se moderování tolik nevěnují.

Platilo to pro Pavla Lišku s Bolkem Polívkou, nezábavně nesehrané, Jiřího Macháčka s jeho dlouhou, uspokojivou pointu postrádající historkou ze zákulisí někdejšího předávání, i pro Halinu Pawlowskou, která dala k dobru anekdotu o tom, že ženě starší šedesáti let nejvíc pomůže tma. Havelkou slibně nakopnutý večer dával v těchto momentech vzpomenout na vytěsněné kapitoly české TV zábavy, ne na uplynulá léta Lvů.

Počáteční energii ale předávání s postupujícím večerem neztrácelo jen vinou organizátorů. Málokdo z oceněných později projevil tak spontánní radost a dojetí jako Marsell Bendig, v úvodu po zásluze odměněný za vedlejší roli v BANGER. Většina následujících čerstvých držitelů a držitelek Českého lva děkovala poměrně suše a hlavně rozvláčně. Jednotlivým členům štábu a rodiny, Akademii, České televizi, Státnímu fondu kinematografie…

Převážná část děkovacích řečí přitom byla bez názoru a jedna tak ještě víc splývala s druhou. Když autor nejlepšího studentského filmu Martin Kuba poprosil, abychom nezapomínali na Ukrajinu, nepůsobilo to nuceně – tak jako během loňského ročníku, ale šlo o vítané oživení. Totéž děkovačka producentky Pavly Janouškové Kubečkové, která zadoufala, že počet produkujících žen dál poroste a s tím i míra sounáležitosti a empatie ve filmovém průmyslu.

Zvlášť citelná byla každá vteřina přenosu u kategorií, kde cenu získalo víc lidí naráz, z nichž každý měl potřebu poděkovat někomu v sále a navrch zamávat svým dětem u televize. Večer se tak transformoval v pocitově nekonečnou, humoru prostou a pro diváky u televizních obrazovek nezáživnou přehlídku stojících lidí, kteří děkovali těm, kdo seděli.

Po více než dvou hodinách, v momentu, kdy už měli Lvi podle televizního programu končit, pak na pódium coby další z předávajících nastoupil Martin Zbrožek, bez jehož trapnohumoru by bilancování nemohlo být úplné. Český Andy Kaufman svým upoceným, několik minut dlouhým a důsledně nevtipným vyprávěním o tom, jak se nechal svézt k Rudolfinu a jak mu umřela fena, definitivně rozboural koncepci rozpadajícího se ceremoniálu.

Zbrožek dal vzpomenout na roky, kdy Lvi pod vedením Petra Vachlera nepředstírali vznešenost, nehráli si na Oscary nebo Zlaté glóby, ale procházeli pubertou, byli krásně neodhadnutelní a iritující. Letošní Lvi se oproti tomu z velké části vyznačovali předvídatelností nejen ve skladbě večera, v níž nechybělo nucené děkování partnerům a mecenášům, vzpomínání na zesnulé ani neoriginální hudební vsuvka (Markéta Irglová zpívající Falling Slowly), ale také oceněnými filmy.

Akademici nejčastěji hlasovali pro snímek o Josefu Myslivečkovi, který vyslali také na Oscary. Životopisné drama Il Boemo, formálně i stylisticky nejmíň odvážný z pětice titulů nominovaných v hlavní kategorii, bodovalo šestkrát. V popředí se tak udržela klasika. Loňský suverénní nástup nových talentů ale nezůstal bez povšimnutí alespoň v kategoriích jako střih (BANGER.), televizní minisérie (Podezření), hudba nebo scénář (obojí Arvéd).

Většina z 32 nominovaných titulů ovšem vyjma úvodního sestřihu nebyla představena samostatnými ukázkami, pouze uvedením jejich názvu, takže si o nich, potažmo o tom, co se u nás dnes točí, mohl nezasvěcený člověk jen těžko vytvořit alespoň hrubou představu. To ještě posílilo pocit uzavřené sebeoslavné akce, načančaného setkání starých známých. Jedním z důvodů založení cen před třiceti lety přitom bylo zviditelnit českou kinematografii pro veřejnost, pobídnout diváky, aby chodili na tuzemské filmy. Na toto stále potřebné oslovování publika, bez něhož by česká audiovize nemohla existovat, letos nezbývalo moc prostoru.

Poté, co Martin Zbrožek zas o píď posunul hranice televizní trapnosti, následoval už jen klopotný závěr. Zbývající moderátoři, viditelně tlačeni časem, narychlo vyhlásili poslední vítěze, kteří byli ve svých proslovech konečně příjemně struční. Délku přesto ještě natáhlo udělení druhé ceny za mimořádný přínos (po dramaturgyni Marcele Pittermanové ji obdržel také distributor Jan Jíra) a prapodivné moderátorské rošády, kdy Libor Bouček, který Lvy nikdy nemoderoval, přišel znovu uvést Jiřího Havelku, který uvedl nejlepší film…

Poslední půlhodina skoro tříhodinového, čím dál rozpačitějšího předávání se v kontrastu s úvodní ležérností a profesionalitou vyznačovala snahou mít to už za sebou, někam zalézt, srovnat si myšlenky a vystřízlivět. Kdo už oslavil třicítku, nejspíš to zažil. Mylné přesvědčení, že už jste dospěli a našli klid a rozvahu, po němž přichází frustrující zjištění, jak silně vás stále řídí staré vzorce chování, kvůli nimž opakujete pořád ty samé chyby a nakrátko nabytou jistotu ztrácíte.

Daný popis neplatí jen pro včerejší večer, ale pro České lvy jako takové, snažící se už několik let s menšími i většími úspěchy zakotvit někde mezi svéráznou estrádou a vznešenou nudou.