Článek
I proto má herec v místní společnosti výsadní místo: je zdrojem moudrosti a životního poznání, humoru i metafyzických vhledů a přesahů. Herec či herečka, abychom učinili genderové rovnováze zadost, jsou potom vzory a příklady, nositeli identifikace, projekčními plátny národních ideálů i sebeidentifikace, která tvoří skutečný základ národní masové kultury, jíž se dnes říká zkráceně popkultura.
Josef Abrhám, který v 82 letech opustil tento svět, byl nakonec hercem popkulturním, přestože se ve svém divadelním usilování nasazoval spíše opačným směrem. Jeho herectví se v konzumní mase nakonec zachová v obrazech jeho filmové existence, která už z principu míří k většině, nikoli k vybrané elitě těch, kteří rozumí. Přesto jde o zvláštní případ: Josef Abrhám hrál se vkusem a elegancí, nikdy se nepodbízel, ani v rolích lehčích, nikdy se nesnížil ke snadné lacinosti lidových gest. A přesto, nebo právě proto, je oceňován a přijímán všemi, nejčastěji zmiňován jako charakter, v užším divadelním i obecně lidském smyslu. Kultivovaný člověk, jakým se může stát každý z nás.
Publikum je přísný soudce, bere jen to, čemu se dá věřit, tedy tomu, co je dobře zahrané, nebo co hrané není a divák má pocit, že toto JE, herec je tím, čím je. Často se dalo slyšet, že i Josef Abrhám hraje jen sám sebe. Ať už je prodavačem knížek z Vrchní, prchni nebo knížetem z Konce starých časů. Právě tato samozřejmost filmového aristokrata se zřejmě stala tím, čím si nejvíce své publikum získal. Zůstává to i ve figurách z komunistických seriálů, v primáři ortopedie v Boru v Nemocnici na kraji města, v tvrdohlavém idealistickém zootechnikovi ve Druhém dechu nebo v prvorepublikové Sequensově detektivce, kde Abrhám hraje svůdného a sexuálně výkonného dragouna.
Specifické výtečné abrhámovské charaktery vytvořil herec ve filmových adaptacích her Václava Havla. V Žebrácké opeře v režii Jiřího Menzela, v Odcházení přímo pod vedením bývalého prezidenta. V obou filmech jsou výborně propojovány dvě vrstvy Abrhámova herectví, které spolu dokonale spolupracují: ironizující odstup svádějící k výsměchu všem „malým i ostentativně velkým duším“, neokázalá vážnost, díky níž do publika snadněji pronikají idealistické ideje autorovy.
Celý den se sociální sítě plní detaily z Abrhámovy filmografie, vyznáními diváků-profesionálů i těch, kteří se „jen dívali“. Je to výraz citového pouta k člověku Josefu Abrhámovi, který se vyhýbal všudypřítomnému žurnalismu, ale i přiznání síly herectví v Česku, které má často blízko k modernímu kultu. Možná je v tom i stesk či nostalgie po době „opravdových mužů“, které Josef Abrhám reprezentoval v roli i mimo ni. V roli dokonce i tehdy, kdy naplňoval všechny lidové znaky mačismu a chlapa-zrádce. Nostalgie po charismatu, jehož se ve veřejném prostoru nějak nedostává…
V narážce na jednu popkulturní hlášku z Abrhámových filmů by se snad i dalo říct „jako charakter nastoupil, jako charakter pokračoval, jako charakter končil“. Kýči se tu naštěstí snadno vyhneme a dojetí, dojetí je snad povolené. Sluší se tedy s velkou poklonou zamávat.
