Kolem true crime je zbytečná morální panika, míní scenárista Studny

Slovenský rodák Miro Šifra patří k nejvýraznějším mladým scenáristům v domácí kinematografii. Streamovací služba Voyo právě uvedla minisérii Studna, kterou napsal ve spolupráci s Kristinou Májovou. V jejích šesti dílech odhaluje tajemství manželů Jelínkových, jejichž tragická smrt před lety inspirovala jednu z epizod Třiceti případů majora Zemana. Koncem ledna pak do kin míří film Černák, pokračování loňského Mikiho, ve kterém Šifra zase zkoumá zrod mafiánského bosse odsouzeného k doživotnímu trestu. „Miki i Studna vyprávějí o monstrech v nás,“ upozorňuje v rozhovoru.

O tragické smrti manželů Jelínkových ze středočeských Vonoklas vyprávěl už dobře známý díl normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Co jste na něj říkal?

Poprvé jsem ho viděl až z pracovních důvodů. Jsem ročník ‘88, takže mě celý major Zeman minul. Na Slovensku ten seriál ani samotný díl Studna navíc nejsou zdaleka tak známé jako v Česku. Chápu, že když se v osmdesátkách poprvé vysílal, musel na diváky působit dost strašidelně. Podobně jako jiné horory už dneska ale zdaleka tolik nefunguje. Nevyděsil mě tedy ani proslulý pán se sekerou.

Proč jste se tím pádem s režisérkou Terezou Kopáčovou a spoluscenáristkou Kristinou Májovou rozhodli ke skoro 60 let starému případu vrátit a odvyprávět ho znovu?

Když za mnou producenti s námětem přišli, nejdřív jsem váhal. Z jejich hlediska bylo důležité, že lidi případ i po letech zajímá, zůstává v jejich povědomí. Sám jsem si ale v příběhu potřeboval najít něco nového, a když jsem se podíval na majora Zemana, uvědomil jsem si, že o rodině Jelínkových vlastně nic netušíme. Víme, že byla Marie Jelínková zavražděna, ale nemáme ponětí, v čem žila. Začal jsem proto pátrat, co za její smrtí i smrtí jejího manžela asi mohlo být. Zjistil jsem, že i dnes v mnoha rodinách dochází k rozšířeným sebevraždám, kdy vrah nejprve zabije svou oběť a pak i sebe. Podobné případy se stále opakují.

Pojďme si příběh, o kterém Studna vypráví, trochu připomenout. Manželé Jelínkovi zemřeli v únoru roku 1968, kdy jejich sousedé nahlásili požár jejich stavení. Marie Jelínková byla po uhašení ohně nalezena v domě, zabil ji ovšem už úder do hlavy. Její manžel Stanislav se utopil ve studni a tehdy osmadvacetiletý syn stejného jména jako jediný přežil. Kriminalisté případ uzavřeli s tím, že matku a nakonec i sám sebe zavraždil právě otec. Kolem příčiny jejich smrti však dodnes kolují spory. Jak jste ke všem možným vysvětlením při rešerších přistupovali?

Snažili jsme se posbírat všechny veřejné i neveřejné informace, které jsou dodnes k dispozici. Přečetli jsme si všechny policejní spisy a mluvili jsme i s některými vzdálenějšími příbuznými. Lidé, ke kterým jsme se dostali, se ve svém vyprávění pochopitelně rozcházeli, jejich verze se lišily od úředních dokumentů. Naše paměť je nespolehlivá, zvlášť po tolika letech. Pracovali jsme tedy s několika možnými variantami a nakonec jsme se přiklonili ke scénáři, který nám s odstupem připadal nejpravděpodobnější.

Dospěli jste ke stejnému závěru jako kriminalisté?

Odkrýváme i zjištění, která budou pro diváky nová, překvapivá. Samozřejmě vám ale nemůžu prozradit, kdo je vrah. Někdo uhoří v domě, někdo skončí ve studni a všechno ostatní už je spoiler.

Sám říkáte, že se při filmovém zpracování kriminálních případů vždycky snažíte hledat obecnější společenské téma, o kterém jejich prostřednictvím můžete vyprávět. Co pro vás bylo stěžejní v případě Studny?

Diváci jsou v kriminálkách a thrillerech často zvyklí na zločince, kteří vyčkávají někde v křoví a pak z něj vyskočí, aby někoho znásilnili nebo zabili. Vraždy a sexuální násilí přitom většinou páchají lidé, kteří oběti znají. Největší nebezpečí nám hrozí od těch, kteří jsou nám nejblíž. Právě tohle mě nejvíc fascinuje a děsí i na případu Studny. Příběh začíná jako idylka, sledujeme šťastnou rodinu, která má velké plány, a přesto nakonec dospěje k tragickému konci. Nejde o žádná monstra, která někoho v lese nahánějí se sekerami, ale o lidi jako my.

Minisérie začíná rokem 1980, kdy se poprvé vysílá hororový díl majora Zemana a Stanislavu Jelínkovi mladšímu se kvůli němu otevírá staré trauma. Nová Studna tak vlastně reflektuje, co může filmové zpracování skutečného případu dělat s přeživšími. Jak o téhle etické stránce žánru true crime uvažujete vy?

Záleží na konkrétním případu. Souhlasím, že krimiseriály inspirované skutečnými událostmi můžou některé oběti retraumatizovat. Sám jsem ale poznal i lidi, kteří o traumatických zkušenostech vyprávět chtěli, nebo dokonce usilovali, aby je filmaři zpracovali. Nelze tedy automaticky říct, že by přeživším true crime seriály jitřily staré rány. Nejlepší je si s nimi nejdřív promluvit, zjistit, jaká jsou jejich očekávání, a pak si individuálně nastavit nějaké morální hranice.

S menší mírou empatie píšu o obětech z řad mafiánů, kteří sami zavraždili několik lidí. V takovém případě retraumatizaci jejich blízkých tolik neřeším. O lidech, kteří jsou v událostech nevinně, naopak vyprávím mnohem empatičtěji.

Proč jsou dnes podle vás true crime seriály tak populární? Fascinuje nás samotné násilí, nebo něco jiného?

Mám teorii, že lidi fascinuje porušování morálních hranic. Všichni se ve svém každodenním životě snažíme řídit mravními zásadami, a v televizi nebo v kině proto chceme vidět věci, které je překračují. Filmy a seriály nám umožňují, abychom si veškeré amorálnosti v bezpečném prostředí prožili. Což platí pro všechny žánry. Konkrétně true crime je pak myslím populární i proto, že nám v dnešní době často připadá všechno falešné. Čím víc je svět nejistý, tím víc hledáme nějakou iluzi pravdy. Diváci se upínají ke skutečným příběhům, aby měli aspoň chvíli pocit, že je nikdo neklame.

Jste divákem true crime seriálů i vy sám, nebo je jen píšete?

Sám se teď dívám zásadně na reality show. Fikci vůbec nedokážu sledovat. Dřív jsem byl přitom schopný vidět všechny hrané seriály, které se v daném roce objevily. Dneska mám ale hlavu tak přetíženou příběhy, na kterých sám pracuju, že si ve volném čase pouštím jenom Love Island.

Nechtěl byste se na nějaké reality show podílet i kreativně?

Určitě. Kéž by za mnou tvůrci nějaké reality show přišli. Mám spoustu kamarádů, kteří na nich pracují, a párkrát už mě vzali i do zákulisí, takže tuším, jakým způsobem podobné formáty fungují. Jenom bych se pak jako divák musel vrátit zase k fikci.

Skutečnému případu se věnuje také dvoudílný film o slovenském mafiánovi Mikuláši Černákovi, k němuž jste napsal scénář. Jde o člověka, který byl odsouzený na doživotí za šest vražd a později o tom dokonce napsal knihu. Poslední dobou se přitom často skloňuje otázka, jestli o zločincích vůbec točit, jestli tím v důsledku nedochází k jejich glorifikaci. Co vy na to?

Chápu, že lidé tuhle otázku řeší. Sám si ji taky pokládám. V případě filmu Miki se mě například někteří ptali, proč jsme příběh nevyprávěli z pohledu vyšetřovatelů. Měli pocit, že by pak byl čistější, morálnější. Všichni ale víme, že diváci půjdou do kina, aby viděli Mikuláše Černáka, ne policajta, který po něm pátrá.

Etické stránky samozřejmě zohledňovat musíme, jen si nemyslím, že bychom o některých lidech vůbec neměli vyprávět. Tím bychom jen zavírali oči před věcmi, které se dějí. Když přestaneme točit seriály o sériových vrazích, neznamená to, že přestanou existovat. Ani si nemyslím, že bychom jejich prostřednictvím automaticky přispívali k idealizaci zločinců. Přijde mi, že kolem žánru true crime panuje zbytečná morální panika.

S jistou mírou morální paniky jste se tedy setkal i po loňském uvedení filmu Miki, na který navazuje letošní pokračování Černák…

Ano, mnohokrát už jsem slyšel, že vyprávět o mafiánském bossovi, který zavraždil spoustu lidí, je neetické. Diváci nám vyčítali, že jsme ho i díky hereckému výkonu Milana Ondríka vykreslili příliš lidsky, že pro něj dokonce měli jisté pochopení. Když jsem se jich ale zeptal, jestli jim na konci filmu Mikuláš Černák připadal jako skvělý člověk, všichni mi až skoro uraženě odpovídali, že ne. Na což jsem reagoval otázkou, proč si tedy myslí, že ostatní Mikiho nebudou vnímat stejně. Jsou snad tak hloupí, aby neviděli, jak je Černák amorální?

Napadá mě, jestli není vlastně dobře, když divákům kriminálník připadá lidský. Často si říkáme, že zločinci musí být čistá monstra, a přitom se nám mohou v něčem podobat.

Ano, Miki i Studna vyprávějí o monstrech v nás. Mě samotného nejvíc fascinují dobří lidé, kteří dělají špatné věci, a špatní lidé, kteří dělají dobré věci. Právě tyhle povahové kontrasty jsou pro mě při psaní scénářů nejzajímavější. S Mikulášem Černákem jsem dokonce několikrát mluvil, strávil jsem s ním desítky hodin a vždycky jsem měl pocit, že toho člověka svým způsobem znám, už od svého dětství.

Narodil jsem se ve vesnici Vernár, která se nachází jen deset kilometrů od obce Telgárt. Jsem z kraje, kde Černák spáchal všechny zločiny, za které šel později sedět. Pocházíme ze stejného kulturního prostředí. Když jsem slyšel jeho přízvuk, připomínal mi, jak mluví můj otec a další lidé v mojí dědině. Z nich se přitom vrazi nestali. Zásadní otázkou tak pro mě bylo, proč se Černák vrahem stal. Takové osudy mi přijdou mnohem zajímavější než černobílé příběhy s jasnými záporáky a hrdiny.

Jaký je to pocit, zjistit, že jen kousek od vás v době vašeho dětství řádila mafie?

Slýchal jsem o tom už jako dítě. Když celá vesnice mluví o tom, že se v lese našlo tělo bez hlavy a ještě hořelo, nedá se to nevnímat. O Mikuláši Černákovi tehdy věděla většina lidí na Slovensku. Až zpětně jsem se ale snažil pochopit, jakým způsobem se Černák stal tím, kým se stal. Směřoval k tomu po malých krůčcích. Na začátku mu ještě rozumíte, ale s každým dalším činem ho chápete méně a méně.

Černák byl původně řidičem autobusu, ve filmu zpočátku působí jen jako lokální podvodníček.

Ano, takových podvodníčků byl milion. K jeho proměně v mafiánského bosse přispěla až kombinace vícero faktorů. Na jednu stranu měl jisté příležitosti a náturu, dělal nějaká rozhodnutí. Ovlivnilo ho ale i prostředí, ve kterém vyrůstal. Horehroní je oblast se specifickým chápáním toho, co znamená být chlap a jakým způsobem se cení život. Funguje tam dvojitá morálka – pan farář vám káže o víře v Boha, ale zároveň přijímá dary od mafiánů a tváří se, že jsou nejlepšími lidmi v dědině.

Z filmu je patrná velká míra pokrytectví. I Černákova matka zavírá oči před tím, co se z jejího syna stalo, byť je z rodičovské perspektivy pochopitelné, že se ho snažila vidět v lepším světle.

Myslím, že všichni jsme trochu pokrytci. Jen se nám to pokrytectví snadněji rozpoznává na případech druhých lidí, zvlášť těch extrémních. Miki rád říká, že dělá všechno pro svou rodinu, ale zároveň ničí jiné rodiny kolem sebe a nakonec i tu vlastní. Ve Studni otec taky tvrdí, jak je pro něj rodina důležitá, a přitom ve všech šesti epizodách sledujeme, jak se z ochránce stává největší hrozba. Právě tyhle paradoxy jsou důvodem, proč má podle mě smysl podobné příběhy vyprávět.

Filmy Miki a Černák se odehrávají v divokých devadesátkách, kterými jste se jako scenárista zabýval už v minisérii Rédl. Tu jste mimochodem napsal v rámci diplomové práce na pražské FAMU, právě díky ní jste se dostal do povědomí českých filmařů. Zajímá mě ale, jaký máte k období svého dětství vztah. Převládá nostalgie, nebo už na něm dnes vnímáte spíš všechny temné proudy, které se postupem času dostaly na povrch?

Podivnou nostalgii po devadesátých letech jsem paradoxně cítil v případě Mikiho. Na jednu stranu jsem se samozřejmě musel ponořit do všech těch příšerných věcí, které se tehdy děly, ale zároveň jsem se pohyboval v kulisách svého dětství. Svět Rédla byl pro mě naopak cizí, k němu jsem žádný vztah neměl a o to víc jsem si ho musel vyrešeršovat.

Tenkrát myslím zafungovalo, že jsem přišel z prostředí, které po sametové revoluci prohrálo, což do velké míry určilo můj pohled na tu dobu. Všechny negativní důsledky, které pád komunismu způsobil, byly nejvíc cítit právě v hladových dolinách na Slovensku. Na místech, kde se zavíraly podniky a přestávaly fungovat instituce. Najednou jsem se přesunul do Prahy, kde byla devadesátá léta naopak vnímána jako šťastné, svobodné období. Seriály, které by ukazovaly temné stránky té doby, tady tehdy ještě nebyly. Proto myslím Rédl u českých diváků tak zarezonoval.

Dnes už jste u nás vycházející scenáristickou hvězdou. Čím jste si české filmaře tak získal?

Na to vám neumím odpovědět. V posledních pár letech se shodou okolností povedlo zrealizovat hned několik projektů, na kterých jsem pracoval, tak se lidem může zdát, že se mi jenom daří. Netuší přitom, že jsem napsal i množství scénářů, které při schvalování neprošly. Píšu toho hodně, jinak vlastně nemám co dělat, takže sedím u počítače a ťukám do klávesnice. Dřív jsem se ještě živil částečně reklamou a novinařinou. V jednu chvíli jsem si ale řekl, že bych se rád soustředil čistě na scenáristiku. Zároveň jsem nechtěl psát jen na zakázku, ale vybírat si, co mě samotného baví. Proto toho musím psát víc.

Už delší dobu žijete v Praze. Politické dění na Slovensku se vás ale předpokládám stále dotýká.

Ano, pořád mám na Slovensku rodinu, pořád tam volím, takže se o politickou situaci zajímám. Přemýšlím, jak bych prostřednictvím své práce mohl přispět k tomu, aby se poměry zlepšily. Zároveň se ale snažím příliš nezapojovat do žabomyších válek na sociálních sítích a nepsat status o každé hlouposti, kterou ministryně kultury nebo jiní členové vlády udělají. Vždycky jsem byl optimista, takže věřím, že v krátkodobém horizontu bude situace špatná, ale v dlouhodobém půjde Ficova garnitura do háje. Nenabízí totiž nic pozitivního, a když nic nebudujete, tak dřív nebo později zajdete na úbytě.

Nakolik se kroky Ficovy vlády, zejména ministryně kultury Martiny Šimkovičové, projevují v oblasti slovenské kinematografie? Popravdě jsem byl docela překvapený, že se vám zrovna v téhle době podařilo uvést filmy o jednom z největších slovenských mafiánských bossů.

Na slovenské filmaře kroky Ficovy vlády pořád dopadají výrazně méně než na další odvětví slovenské kultury. Sám si to vysvětluju tím, že změny v Audiovizuálním fondu trvají déle a že jsme ještě nepřišli na řadu. V současnosti má ministryně kultury stále dost práce s veřejnoprávní televizí. Mikiho jsem navíc psal už v roce 2021 a tehdy se taky schvalovalo jeho financování. Nynější vláda by tak jeho vznik už ani nestihla zastavit.

Před uvedením druhého dílu teď někteří politici přicházeli s paranoidními výroky o tom, jak progresivisté podpořili filmy o šílených vrazích, místo aby se točilo o národních hrdinech. Uvidíme, co budou říkat po premiéře, protože Černák je oproti Mikimu přece jenom mnohem víc politický. Dotýká se i některých postav, které má současná slovenská vláda za hrdiny, a neukazuje je v úplně nejlepším světle.