Článek
Protože ty nejhorší dopady klimatické prohry jsou stále desítky let před námi, je případné bití na poplach závislé na kultuře. Faktické knihy o klimatu patří k nejoceňovanějším dílům posledních dekád, ale téměř mezi nimi chybí hlavní žánr varování před nepředstavitelným: romány.
Trochu pochopitelně. Aktuální zpráva IPCC má přes 4 tisíce stran a dá se předpokládat, že ji málokdo přečetl celou. Pařížská dohoda je plná nesrozumitelných vět oddělených středníky a Kjótský protokol působí jako licenční podmínky k obzvlášť nepřehlednému programu.
Problém je i v představivosti. Přímý kontakt s půdou, těžbou a zpracováním surovin má jen zlomek lidstva. Zatímco o uhlí se daly psát aspoň revoluční básně, o ropě se veršuje hůř – málokdo ji doopravdy viděl.
Všechno bude dobré
Příběhové psaní o klimatu pozůstává zatím hlavně v poněkud opomíjeném žánru sci-fi, respektive cli-fi (climate fiction): lidé bloudí krajinou bez biosféry, v izolaci bezpečného útočiště přemítají o světě nebo řeší dopady klimatu až ve velmi vzdálené budoucnosti.
A pak tu jsou ještě romány Američana Kima Stanley Robinsona. Před dvěma lety oceňovaný autor specifického žánru technicky reálného sci-fi z blízkého horizontu napsal Ministry for the Future (Ministerstvo pro budoucnost). Kniha je pojmenovaná podle posměšné přezdívky nenápadného úřadu (celý název institutu vydá na tři odstavce, jako by se inspiroval nepochopitelným jazykem klimatických úmluv). Od ministerstva se hlavně čeká, že nebude dělat nic. Nemá mandát, jen pár unavených úředníků a vědců s nelehkým úkolem: zachránit svět.
Vyberte si knihu na dovolenou
V posledním vydání letního seriálu Knihy k vodě doporučujeme historickou detektivku i životopis Volodymyra Zelenského.
Nedávný profil výborně shrnul Robinsonův styl: „Jeho romány často končí odbornou konferencí, kde si vědci vyměňují poznatky pro zlepšení podmínek pro lidstvo.“ Pozor, spoiler: Ministerstvo pro budoucnost končí v roce 2053 pozitivně, jen je na planetě o pár miliard lidí méně a jedna z proběhnuvších dekád je shrnuta pod zneklidňujícím názvem „problémové desetiletí.“ Na závěr ale přesto může proběhnout konference.
Součástí děje jsou i odkazy na desítky klimatických knih posledních šedesáti let: Šesté vymírání Elizabeth Kolbertové, End of Nature Billa McKibbena, bagatelizace dat a dezinformace ropných společností z Jak ztratit zemi Nathaniela Riche, debaty o kompatibilitě růstu se záchranou ekosystémů a finanční krize Adama Tooze, politické koalice Bruno Latoura, komunikace o klimatu Ani na to nemyslete George Marshalla a drobné úspěchy inspirované Tichým jarem Rachel Carsonové. Možná nejdůležitěji, shoduje se s limity popsanými Václavem Smilem (jehož knihy aktuálně vycházejí i česky).
Smil, kanadský vědec českého původu, v zásadě potvrzuje Robinsonova čísla a dopady technologických postupů v poslední z jeho čtyřiceti knih How the World Really Works, která navíc vyšla letos v lednu, dva roky po Robinsonovi. Smil knihu plnou výpočtů nereálnosti dosavadních snah o dekarbonizaci uzavírá varováním o neudržitelnosti současné koncepce ekonomického růstu. Shoda diagnóz konzervativního vědce alergického na kulturní produkci moderního světa s aktivisty z Extinction Rebellion je tak asi hrozivější varování než atlasy budoucích katastrof.
Nejzajímavější české klimatické romány:
Bianca Bellová – Jezero (Host, 2016): Román o malém chlapci putujícím vyprahlou krajinou připomínající okolí vysychajícího jezera Bajkal. Jedna z prvních českých klimatických próz, která sklidila i mezinárodní úspěch.
David Zábranský – Logoz (Větrné mlýny, 2019): Spasí nás ochranný dóm? A kdo do něj bude mít přístup? Zábranského kniha reflektuje konzumerizmus, marketing i lidské pokrytectví.
Stanislav Biler – Destrukce (Druhé město, 2021): Román novináře a nihilisty Bilera je podobně fascinován absurditou jako film K zemi hleď, jen se odehrává na území malé české vesnice. O to je možná hrozivější. Destrukce získala cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu loňského roku.
Petra Hůlová – Zlodějka mýho táty (Torst, 2019): Jedna z nejoblíbenějších českých spisovatelek tematizuje klimatickou krizi spíš periferně, ale možná o to intenzivněji. Změn si všímá pohledem dětské hrdinky, která krom roztékajícího se asfaltu v ulicích řeší krizi vztahu svých rodičů. Hůlové se tak daří ukazovat „monstrózní problém, na který naše představivost nestačí“ každodenním, o dost realističtějším pohledem.
Klára Vlasáková – Praskliny (Listen, 2020): Debut české prozaičky a scénáristky řeší klimatickou krizi spíš metaforicky. Co by lidstvo dělalo, kdyby na planetě přistál nepochopitelný objekt kulovitého tvaru? Jak si umíme poradit s problémem, který se týká všech? Nechybí nám nějaká společná motivace a poslání?
Marek Šindelka – Chyba (Odeon, 2019): Ještě v prvním vydání z roku 2008 byla Chyba poetický thriller o pašování vzácných rostlin. Autor po letech knihu přepracoval, a plně tak využil její klimatický potenciál. Chyba je názorný příklad, jak se umělecká výpověď může vztahovat k problémům současného světa.
Stačí trochu síry
Vědci, skuteční i románoví, mají dilema. Dokud neproběhne nějaká opravdu zásadní pohroma, budou ignorováni, ale zároveň jejich práce spočívá právě ve snaze takovou událost odvrátit. Robinson proto hned na úvod svého románu popisuje vlnu veder v Indii, která během jednoho nešťastného víkendu zabije víc lidí než první světová válka.
Protože ostatní země nabídnou jen kondolence a dobročinné koncerty, vydá se Indie vlastní cestou. Zvolí si jednu z radikálních možností, o kterých se v rámci klimatické krize ve vědeckých kruzích mluví jen hodně potichu. Pokud chceme rychle ochladit planetu, stačí dostat do atmosféry síru (třeba s pomocí sopečného výbuchu).
Románové Indii se krátkodobě podaří ochladit atmosféru o jeden stupeň, ale není to bez následků. Vrátí se ozonová díra a kyselé deště. Zkazí se úrody a sníží se výkon solárních panelů, které evropské státy zrovna nainstalovaly na každou střechu svého kontinentu. Výhodou tohoto tahu může být, že sopečný prach zařídí velmi fotogenicky červené západy slunce.
Robinsonova kniha napíná čtenářskou představivost ještě mnohem dál. Když přestane fungovat ochlazování sírou, lidstvo experimentuje s vodou z roztátých ledovců rozprašovanou nad póly nebo vypouští různé prvky do atmosféry, aby odráželo sluneční záření. To má samozřejmě také sekundární efekt: z nebe zmizí modrá barva.
Barvu lze ale i přidat. Protože tmavá voda oceánů absorbuje víc tepla než led, fiktivní miliardář ji v románu na vlastní pěst obarví na žluto. Nepraktickou barevnost mají i stromy, zeleň absorbuje stále příliš tepla. Genetickou mutací tedy vzniknou miliardy stromů s vybledlými listy.
Všechny tyhle barevné nápady mohou znít jako produkt Robinsonovy divoké fantazie, ve skutečnosti jde o reálné záměry existujících organizací a startupů řešících klimatickou krizi (více se o nich můžete dočíst třeba v aktuální knize Elizabeth Kolbertové, Under a White Sky).
Bojíme se zbytečně?
Robinsonův román o klimatu je sice jeden z nejlepších, ale ne ten nejprodávanější. Tím je Říše strachu Michaela Crichtona z roku 2004. I v něm figurují vědci, ale ti ve snaze o kontrolu nad světem zosnují hrozivé klimatické spiknutí s teroristickou kampaní proti světu tradičních hodnot. Inspirativní byla i u nás. V nejznámější české knize o klimatu, vědecky se tvářící Modré, nikoliv zelené planetě je Crichtonův román hned druhým nejcitovanějším zdrojem. Prvním je pochopitelně sám autor knihy, Václav Klaus.
Robinsonovi Crichton neunikl. Zatím nepředstavitelný konec fosilního létání a hovězího zařídí jedna ze sekt vzniklých po indické tragédii. Pomocí dronů sestřeluje civilní lety a dobytek nakazí virem, tedy scénář, který v lednu 2020 působil nereálněji než dnes. Je to morální? Těžko, ale čtenáře tím aspoň odkazuje na další knihu, How to Blow up a Pipeline o etické dimenzi protestů proti fosilní ekonomice. To, že aktivisté zatím volí cestu Milady Horákové, nezaručuje, že někdo jednou nezkusí i metody bratrů Mašínů.
Inspirujte se u zajímavých osobností
Nevíte co přes letní dny podniknout? Poradí vám herec a milovník dobrých obědů.
Zatím asi nejzajímavější román o klimatu tak ukazuje scénáře s technicky přesným popisem dobrodružných strojů a postupů, kterým se bude těžké vyhnout. Uhlíkovou daň neprosadí asi nikdo, ale obarvit oceán nebo napodobit sopku zvládne i menší země nebo větší firma. Ze vznášedel jak z Verneovky můžeme na závěr spolu s vědci pozorovat obnovu a činorodé pinožení na „zatrubněných“ pólech, odsolovacích stanicích a dunách proti erozi. Robinson ale o novém světě neřekne to nejzajímavější: kultura budoucích lidí, ovlivněná celoživotním záplatováním planety, bude úplně jiná než dnes. Budou nám vděční za náměty? Alespoň k něčemu by nám klimatická prohra byla dobrá!
Kreativita spuštěná apokalyptickou nouzí by nebyla novinkou. V roce 1816 po výbuchu indonéské sopky Mount Tambora proběhl divný rok bez léta. Dopady se ale natáhly skoro na dvě dekády. V létě mrzlo, roky chladného počasí zničily úrody, spustily hladomory, a ještě desítky let po výbuchu byly po celém světě díky koncentraci síry dramaticky barevné mraky, zdokumentované v dobových malbách.
Z nedostatku koní, pro které nebylo krmivo, Karl Drais vynalezl drezínu.
Spisovatelka Mary Shelley, znuděná pochmurným počasím ve vile u ženevského jezera, začala psát Frankensteina, jeden z prvních moderních románů o nezamýšlených důsledcích technologií.
Pokud mělo pár let pod mrakem tak velký vliv na chod světa, dá se čekat, že něco zajímavého vznikne i pod nebem bez modré barvy, u žlutého moře bez pláží, v lesích bez zvířat a pod stromy s listím v barvě mentolových žvýkaček.
