Knihy k vodě: Cestujte podzemím a pochopte, proč odmítáme klimatickou změnu

Kdo říká, že si u vody nemůžete číst o podzemí? Britský spisovatel Robert Macfarlane byl dlouho posedlý horami, teď ale přesedlal na místa, která máme pod nohama, ale skoro nic o nich nevíme. „Málokdy jsem si připadal tak vzdálený říši lidí, než když jsem byl pouhých deset metrů pod ní, lapený v lesknoucích se čelistech vápencové vrstevní plochy původně usazené na dně dávného moře,“ píše Macfarlane v knize, ve které se cestuje po podzemních jeskyních i městských katakombách, obřích dolech i laboratořích, v nichž se zkoumá vesmír – nikde jinde totiž není takový klid.

Podzemí vás provede místy, která jste nejspíš nejen nikdy neviděli, ale dost možná jste ani netušili, že existují. Macfarlane o nich vypráví velmi poutavě, ale hlavně má talent nacházet neobvyklé souvislosti. Ví totiž, jak důležité a symbolické podzemí pro lidstvo je. Schováváme tam věci, jichž se bojíme, i ty, kterých si ceníme.

Jediná nevýhoda českého vydání knihy? Zbytečně velká a trochu těžká, jednou rukou se na ručníku drží špatně. Přesto byste ji s sebou na výlet měli vzít.

Vulkanoložka z Islandu, probouzející se sopky na poloostrově Reykjanes a doma ještě jedna katastrofa – vztahová. „Láska není ničím jiným než přírodní katastrofou,“ píše se v knize, kterou doporučujeme i proto, že se s její autorkou můžete osobně setkat. Celý červenec totiž v Česku a na Slovensku probíhá Měsíc autorského čtení, festival, jehož čestnými hosty jsou letos právě spisovatelé z Islandu.

Ve druhém díle knižních tipů můžete vyrazit po všech koutech světa, ale nejvíc se nacestujete s Biankou Bellovou v její útlé knize Ostrov: od Vikingů až k Arabům. Nakladatel tvrdí, že Ostrov je pro Bellovou nečekaný text, kdo ale četl Jezero nebo Monu, tuší, že česká autorka s bulharskými kořeny má slabost pro příběhy vykloubené z naší každodennosti. V Ostrově s touhle láskou ke všemu cizímu došla nejdál. Ostrov nepřipomíná nic, co v současné české próze najdete, je to minimalistická verze Tisíce a jedné noci. Ideální na vyprávění před spaním. Ať už na ručníku, pod stanem, nebo v apartmánu za zvuku šumění moře.

Tuhle knihu by měli číst i lidé, kteří na klimatickou změnu nevěří. Daleko víc než samotné klima řeší to, jak funguje naše mysl. Jaké překážky si klademe do cesty před porozuměním největšího problému, jemuž musíme čelit. „Proč se vědci, obvykle jedni z nejdůvěryhodnějších odborníků v naší společnosti, stali terčem pochyb, nenávisti a násilných útoků?“ ptá se Marshall, který si v knize pokládá spoustu podobných otázek, aby přišel na to, jak popírači klimatické změny došli ke svým závěrům. Žádné tabulky, žádné grafy ani statistiky. Jen přemýšlení o tom, jak přemýšlíme. Možná vám na takovou knihu ve vedru nebudou zbývat kapacity, na druhou stranu není teď ten pravý čas, kdy Marshalla číst?

Mimochodem, pokud vás klimatická změna hluboce trápí, doporučujeme celou edici Klimax nakladatelství Host, snad jedinou edici, jež tenhle problém systematicky mapuje.

Miroslav Pech rád píše o zdánlivě obyčejných okamžicích v životech outsiderů (skvělá sbírka povídek Ohromně vtipná videa), někdy o tom, jaké to je být tátou (Otec u porodu) nebo vyrůstat na maloměstě (Cobainovi žáci). Do jeho knih se propisuje každodennost, život na okraji, chudoba.

Jihočeský spisovatel má ale ještě jednu autorskou polohu, snad ještě okrajovější: miluje horory. Rytíř vypráví příběh o malém Jirkovi, kterého se na jeho osmé narozeniny chystají zabít a sníst jeho vlastní rodiče. Aby tomu zabránil, cestuje v čase a nechává si pomoct od své mrtvé kamarádky Františky. Že nemáte rádi horor? Nečtete „blbosti”? Dejte Pechovi šanci! Je mistr dialogů i uvěřitelných postav. Píše civilně a empaticky, jeho postavy člověk nedokáže nemít rád.

Pech může působit jako literární smolař (ostatně to jméno k tomu vybízí), na své čtenáře ale působí konejšivě a přes svou lásku ke krvavým hororům snad i hojivě.

Mimochodem, čerstvě mu vyšla také sbírka básní, jež je ale vůbec nejtíživějším čtením, které kdy autor vydal. Ve sbírce Marabu se vyrovnává se ztrátou bratra a novorozeného syna.

Na závěr čerstvá novinka ze Spojených států, kde je už pár let opět v kurzu žánr autofikce – tedy psaní, které akcentuje subjektivitu a často zpracovává události z autorova života. Autofikce je nejspíš znovu přitažlivá i proto, že připomíná to, jak píšeme na internetu. A ostatně právě internet je velké téma románu The Novelist. Ten se celý odehrává v několika hodinách a popisuje příběh muže, jenž chce pracovat na svém rukopisu a bojuje přitom s prokrastinací. Neustále překlikává mezi záložkami sociálních sítí, chodí na záchod, přemýšlí o své dietě i o tom, jestli je „opravdu tak důležité dělat věci“.

Vypravěč satirického románu o roztěkanosti dnešního světa a pozlátku internetu staví na hlavu i zmiňovanou autofikci. V textu sice vystupuje jistý Jordan Castro, ale jako vzdálená polocelebrita, úspěšný spisovatel, kterému by se věčně nesoustředěný vypravěč tak rád přiblížil. Castro píše antiautofikci, buduje dokonalý mediální obraz sebe samého pohledem totálního břídila, který nikdy nic nedokáže. Nebo je to jinak?!

The Novelist je skvělá kniha hlavně proto, jak moc připomíná frustrující okamžiky naší každodennosti. Otevřeně rozebírá věci, o nichž se bojíme mluvit. Od vyměšování až po smutek, který cítíme, když na displeji nesvítí žádné notifikace.