Klimatická krize nám bere iluzi bezpečí. Proto ji popíráme, říká novinářka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Stojíme na prahu masového vymírání, a přesto nám stále vykládáte pohádky o nekonečném ekonomickém růstu. Jak se opovažujete?“ vyčítala před pěti lety aktivistka Greta Thunbergová světovým lídrům na klimatickém summitu OSN. Její projev tenkrát vyvolal bouřlivou debatu a pro někoho zůstává dodnes jen přehnanou reakcí poblázněné teenagerky. Novinářka a psychoterapeutka ve výcviku Jitka Holasová však upozorňuje, že mladá Švédka vystihla emoce, které už dlouho bublaly pod povrchem a které zdaleka nepociťovali jen příslušníci generace Z.

Sama se s obavami o budoucnost planety vypořádává v nedávno vydané knize Klimasmutek. Prostřednictvím esejů i rozhovorů s experty hledá cesty, jak pracovat s environmentálním žalem i jak se v éře všudypřítomných digitálních podnětů a neutuchajícího tlaku na výkon znovu propojit s přírodou. „Ochranou životního prostředí zachraňujeme i sami sebe,“ zdůrazňuje.

V knize Klimasmutek se nezabýváte ani tak skleníkovými plyny vypuštěnými do ovzduší, tajícími ledovci a vymíráním druhů, jako spíš naší odtržeností od přírody, přílišnou orientací na výkon nebo zahlcením digitálním smogem. Je podle vás předpokladem k uzdravení planety také uzdravení lidské duše a společnosti?

Myslím, že s klimatickými změnami musíme bojovat na více frontách. Veškeré snahy na poli vědy, politiky nebo ekonomiky jsou samozřejmě nezbytné. Stejně tak bychom ale neměli zapomínat na oblast duševní zdraví. Ze studií, které jsem si v rámci rešerší načetla, i zkušeností, s nimiž se se mnou podělili odborníci a odbornice, totiž vyplývá, že zdraví přírody a zdraví lidské psychiky jsou spojené nádoby. Naše tělo i duše jsou přírodního původu. Jen se na to posledních dvě stě let snažíme urputně zapomenout. Místo toho si budujeme svoje urbanistické bubliny a noříme se do světa technologií, což přináší mnoho výhod, ale i nástrah.

Právě proto jsme tak dlouho ignorovali, že vypouštíme zplodiny do ovzduší nebo rozhazujeme plasty do oceánů. Neuvědomovali jsme si, že tím škodíme sami sobě. Americká ekopsycholožka Britt Wrayová ve své knížce Generation Dread upozorňuje, že vedle systémové infrastruktury pro adaptaci na klimatickou změnu je třeba posílit také péči o lidskou mysl. Čekají nás náročné časy a o to víc budeme muset pěstovat odolnost, starat se o své duševní zdraví.

Pojem environmentální žal bývá často vysmívaný, leckdo ho vnímá jen jako přecitlivělost sněhových vloček z generace Z. Sama v úvodu knihy zmiňujete projev aktivistky Grety Thunbergové na konferenci OSN, který mnozí považovali za hysterický. Co podle vás nechápavé reakce na emotivní prožívání klimatických změn o naší společnosti vypovídají?

Na první pohled se může zdát, že jde o generační konflikt. Sociolog Martin Buchtík z agentury STEM teď ale třeba v rozhovoru pro Radio Wave upozorňoval, že naše světonázory vycházejí spíš z příslušnosti k socioekonomickým skupinám než generacím. Sama se na svých workshopech o práci s environmentálním žalem potkávám s čtyřicátníky, padesátníky i šedesátníky, kteří ohledně klimatických změn prožívají stejné emoce jako mladší, zdánlivě citlivější lidé. Taky cítí hluboký smutek, vztek, strach, úzkost nebo provinilost.

Nechápavé reakce, o nichž mluvíte, myslím mohou souviset s kolektivním popřením, ve kterém velká část společnosti žije. Klimatická krize je tak komplexní, neuchopitelná, strašidelná a ohrožující, že ji radši hromadně popíráme, i když máme stokrát potvrzené, že se opravdu děje. Představte si, že pocházíte ze střední třídy, celé roky pracujete, abyste si mohli dopřát pohodlný život, a pak vám někdo řekne, že se ho musíte vzdát, protože je tady nějaké neviditelné klima. Vaše psychika pak téma v rámci obranného mechanismu možná radši odstřihne. Chceme si zachovat iluzi bezpečí a aktivisté ji naopak ohrožují. Proto se jim vysmíváme a hrozbu popíráme.

A skutečnost, že jsme sami sebe přestali vnímat jako součást přírody, nám tohle popření předpokládám zjednodušuje. Letošní výzkum Institutu 2050 přitom ukázal, že Češi mají ke své krajině a přírodě pozitivní vztah, jen už se příliš neobávají dopadů klimatických změn.

Ano, snad všichni Češi milují přírodu – od ochranářů přes horolezce až po lyžaře, kteří jezdí v zimě do Krkonoš. Ne všichni už si ale uvědomují, jaké dopady má třeba na krajinu umělé zasněžování. Nebo si přinejmenším na svoje návyky nechtějí nechat sáhnout. Skupinou, která trpí velkým environmentálním žalem a ani ho sama neumí zpracovat, jsou například ornitologové. Vidí, že tady za dvacet let vymřela skoro celá populace sýčka, což u nich pochopitelně probouzí silné emoce.

Pro jiné lidi je naopak důležitější, aby si vydělali na nájem a postarali se o rodinu. Klima jim v jejich životní situaci připadá jako vzdálený problém, takže budou jezdit do práce autem, protože potřebují všechno časově zvládnout nebo žijí v místech, kde infrastruktura hromadné dopravy zkrátka není.

Jak už jste naznačila, liší se i způsoby, jakým environmentální žal prožíváme. V knize připouštíte, že jde o trochu zavádějící termín, protože se pod ním skrývá mnohem širší škála emocí než jen smutek.

Pojem environmentální žal začala používat profesorka Hana Librová z brněnské katedry humanitní environmentalistiky a postupně se v české veřejné debatě ujal. Teď už se ale emočním reakcím na klimatickou krizi v odborném diskurzu říká spíš environmentální distres a spadá tam celá paleta prožitků. Záleží na typu osobnosti a na našich životních zkušenostech. Nejčastější jsou podobně jako u jiných ohrožení úzkost, strach nebo obavy. Někdo propadne skoro až bezmoci, paralýze. Někomu se naopak spustí spíš vztek – emoce, která nás má aktivizovat a hlídat naše hranice. Když vidíme, jak uhlobaroni pořád ignorují naše rozumné požadavky, může to u nás vyvolat obrovský hněv.

A hněv se pak může promítnout i do protestů v podobě blokování dopravy nebo vylévání polévky na umělecká díla v galeriích.

Je to tak. Na samotné emoci není nic špatného. Záleží ale, jak ji projevujeme. Vztek je zdravý, jen bychom ho neměli ventilovat agresí vůči jiným lidem. Na protesty, které zmiňujete, sama nemám jasný názor. Na jednu stranu se do aktivistů dokážu vcítit, rozumím, že přilepování k silnici považují za způsob, jak na hrozivý problém upozornit. Zároveň ale chápu, že to v očích veřejnosti může na aktivisty vrhat špatné světlo a celou debatu kolem klimatu ještě zkomplikovat.

No právě. Nabízí se otázka, jestli aktivisté podobnými protesty neprobouzí u většinové společnosti spíš odpor než skutečný zájem o dopady klimatických změn.

O efektivitě různých typů aktivismu by vám víc pověděl ekopsycholog Jan Krajhanzl z Institutu 2050. Obecně se ale odborníci a odbornice kloní spíš k názoru, že kontroverzní protesty příliš užitečné nejsou. Pokud chceme lidi motivovat, aby změnili své individuální návyky a snažili se žít udržitelněji, měli bychom na to jít spíš přes radost a vzájemné napojení.

Dobrým příkladem jsou komunitní zahrady, kde si lidé mohou vypěstovat lokální zeleninu nebo ovoce, místo aby jedli avokádové tousty v Karlíně a ještě se začnou víc potkávat se sousedy. Nebo bychom měli přemýšlet, jak lidem zpřístupnit a zatraktivnit ježdění hromadnou dopravou. Motivace strachem vždycky funguje jen po omezenou dobu. Proto musíme najít způsob, jak žít i navzdory těžkým podmínkám smysluplně a radostně.

Jaká je vaše osobní zkušenost s klimatickým smutkem?

Když mi bylo deset, narazila jsem v encyklopedii přírody a vesmíru na dvojstránku o globálním oteplování a skleníkovém efektu. Byly tam dvě mapky Evropy – jedna současná z roku 1997 a druhá z budoucnosti, až se o několik metrů zvedne hladina oceánů. Do té doby jsem se s tématem nesetkala a pamatuju si, že pohled na okousané pobřeží Itálie nebo Velké Británie ve mně úzkost vyvolal. Můj desetiletý mozek si říkal, že to bude asi dost zlé, když tam žijí lidé. A zároveň si oddychl, že Česko není u moře.

Potom jsem problém klimatických změn podobně jako jiní lidé vytlačila do tmavého koutku mysli. V devadesátých a nultých letech se mu ostatně nevěnovala taková pozornost ani ve škole nebo v médiích. Vědci přitom před globálním oteplováním varovali už od poloviny 20. století. K vytěsněné environmentální úzkosti jsem se pořádně vrátila vlastně až ve chvíli, kdy jsem viděla zmiňovaný proslov Grety Thunbergové na půdě OSN. Myslím, že pro mě i spoustu dalších lidí emoce klimatického žalu legitimizovala. Jako by se prolomily ledy a my jsme najednou svůj smutek, strach nebo vztek mohli projevovat nahlas.

Kolem roku 2019 se pak o environmentálním žalu začalo mluvit i v Česku. Nejvýraznějším hlasem, který téma v médiích otevíral, tehdy byla psychoterapeutka Zdeňka Voštová. Když jsem se s ní před pár lety setkala, inspirovala mě, abych se klimatického smutku přestala bát a napsala o něm knihu. Lidí, kteří se mu věnují, tady stále tolik není. Myslím, že jsem mluvila snad se všemi, kteří se ho aspoň trochu dotýkají.

V jedné kapitole píšete o hypersenzitivitě, zvýšené citlivosti nervové soustavy, v důsledku které člověk všechno víc analyzuje a prožívá. Jsou hypersenzitivní lidé vzhledem ke své přemýšlivější nátuře a vnímavějším smyslům náchylnější také ke klimatickému smutku?

Nemám to sice podložené konkrétními statistikami, ale z praxe to tak vypadá. Zvýšená senzitivita je myslím zároveň příznakem současné doby. Možná už žijeme v takovém blahobytu, že se za citlivost přestáváme stydět a můžeme ji dávat hrdě najevo. Když jsme před stovkami let museli fungovat v drsném prostředí, kde jsme každý den bojovali o přežití, a humanismus ani demokracie ještě neexistovaly, nebyl pravděpodobně na citlivost takový prostor.

Dnes se naopak zcitlivuje celá společnost – ať už vůči tématům menšin, psychice a mezilidským vztahům nebo právě ochraně přírody. Svět je čím dál složitější a vrstevnatější, nelze ho pochopit v jeho celistvosti, a z citlivosti a schopnosti rozlišovat jemné detaily se tak stávají důležité dovednosti, jak se v něm orientovat.

Člověk, kterému leží stav planety na srdci myslím může snadno sklouznout k tomu, že si o klimatických změnách bude zjišťovat další a další informace, které ho nakonec úplně zahltí. V knize přitom upozorňujete také na důležitost digitálního půstu. Jak si přístup k nekonečnému přívalu zpráv zdravě dávkovat, ale zároveň se před děním ve světě úplně neuzavřít?

Bylo by samozřejmě moc fajn, kdybychom si dokázali jasně vymezit, kdy budeme na sociálních sítích aktivní a kdy se naopak odpojíme, abychom načerpali síly. Jenže digitální technologie jsou zákeřné. Sociální sítě jsou designované tak, aby v nás probouzely závislostní chování. Celé týmy vývojářů ze Silicon Valley se snaží hacknout naši mysl, abychom jim věnovali co nejvíc pozornosti a díky tomu se k nám dostalo co nejvíc reklamy. Logicky tak taháme za kratší konec a snaha nastavit si zdravé digitální hranice může často připomínat boj s větrnými mlýny.

Něco se s tím ale dělat dá. Prvním krokem může být audit, ve kterém si vyhodnotíme, jaké potřeby si na sociální sítě chodíme uspokojovat. V dřívějších dobách jsme vždycky museli vyvíjet hodně fyzické aktivity, abychom si obstarali jídlo nebo si zajistili bezpečí. Teď máme ale všechno na dosah ruky, jsme zahlceni laciným dopaminem.

Pro pocit bezpečí si chodíme na sociální sítě. Kdykoli pocítíme sebemenší úzkost, stačí vytáhnout mobil a hned ji rozptýlíme. Problém tím ale nevyřešíme, jen ho potlačíme. Nebo sociální sítě používáme k navazování a udržování vztahů. Jenže při online komunikaci je vazba s druhými lidmi mnohem slabší, než jakou náš mozek očekává. Uspokojí nás tedy jen napůl, namísto syté večeře si musíme vystačit s gumovým rohlíkem.

Chápu, předně si musíme pojmenovat, proč na sociálních sítích vůbec trávíme čas. Ale co dál?

Dál bychom si měli uvědomit, co nám závislostní chování bere. Možná zjistíme, že na sociálních sítích trávíme tři hodiny denně, ale zároveň jsem pořád úzkostnější. Měli bychom si pozorněji všímat, co se s námi při scrollování děje, jestli nás ze zírání do obrazovek třeba nebolí oči nebo se nám nestahuje hrdlo. Když už budeme vědět, co na online platformách hledáme a o co přicházíme, můžeme začít hledat cesty, jak svoje potřeby naplňovat jinak. Najít si aktivity, které nám dělají větší radost než zírání do telefonu. Zrádnost digitálních technologií spočívá v tom, že po nich saháme nevědomě. Základním předpokladem, jak si jejich používání dávkovat, je proto vědomý přístup.

Spousta lidí si chodí od digitálního světa odpočinout někam do lesa. Sama se věnujete ekoterapii, která je postavená na vycházkách do přírody. V čem je léčivější než klasické terapeutické sezení na pohovce?

Na vyjasněnou bych dodala, že vedle komplexního pětiletého psychoterapeutického výcviku studuju ještě tříletý program v rámci institutu pro ekoterapii Klidem. Naše malá neziskovka se propojila s institutem amerického hlubinného psychologa Billa Plotkina Animas Valley, jehož lektoři nás teď jezdí jednou ročně školit do Česka a ještě absolvujeme kurzy online.

Pojem ekoterapie zastřešuje různé druhy psychoterapeutických přístupů, z nichž některé jsou zaměřené spíš na hledání zdrojů, jiné na hlubší ponor do psychiky a trablů. Terapie jako Lesní koupel nebo Lesní mysl stojí spíš na metodách mindfulness a využívají relaxační potenciál lesa. Studie potvrzují, že už po deseti minutách v zeleni se nám snižuje hladina stresu a po třech hodinách se nám zlepšuje imunita. I samotná přítomnost v přírodě má prokazatelně blahodárné účinky na naše fyzické i psychické zdraví. K tomu se při procházkách s klienty přidávají samozřejmě taky ozdravné účinky našeho terapeutického vztahu, který funguje podobně jako při běžných sezeních.

Když jdeme vedle sebe a rozhýbou se naše těla, mohou se zároveň povolit některé psychické bariéry. Klienti si najednou nepřipadají tolik pod dozorem, při chůzi nemusí udržovat oční kontakt a často se víc uvolní. Příroda navíc v celém procesu nemusí zůstávat jen na pozadí, ale může se stát i aktivním činitelem. Terapeut může přispět k tomu, aby se klient s okolním prostředím více propojil. Aby sám sebe nevnímal jen jako jednotlivce uzavřeného ve své hlavě, ale jako bytost, která z přírody sama pochází a není od ní odstřižená.

Což nás vrací k odpojení člověka od přírody, o kterém jsme už mluvili. Jak se na ni při terapii můžeme znovu napojit?

Pokud klient třeba trpí úzkostí a nedaří se mu ji zpracovat, můžu ho vybídnout, aby v lese našel místo, které by jeho vnitřní pocity vyjadřovalo. Díky tomu není tak zahlcený sám sebou a může svou úzkost vypustit ven.

Dobrým příkladem je klient, se kterým jsme byli čtvrt roku zaseklí u jednoho konkrétního tématu. Pořád od něj utíkal a prolomili jsme to, až když jsem ho vzala na vycházku do lesa poblíž Prahy. Našli jsme si tam úzkou pěšinku, která znázorňovala bezpečné místo kontaktu se zraněním a na které jsme snad půl hodiny reflektovali, co cítí. Najednou mohl lépe popsat, co ho bolí. Jako by příroda byla naprogramovaná k tomu, abychom si od svého trápení ulevili. Možná proto, že jsme v ní vyrůstali.

Přiznám se, že patřím k lidem, kterým se mnohdy ani v přírodě nedaří zahodit svoje myšlenkové nánosy a vnímat víc okolí a vlastní tělo, byť se v lese cítím příjemně. Co s tím?

Mám to podobně. I moje hlava je hyperaktivní a neustále přemýšlí, zvlášť když jsem ve městě, v běhu nebo moc visím na telefonu. Tyhle nánosy je pak potřeba v lese vychodit. Mně obvykle trvá tak dvě až tři hodiny, než v mysli všechno došrotuje. Pomáhá, když v přírodě zkoušíme tříbit všechny naše smysly a postupně je na okolní prostředí napojovat. Třeba se opřít zády o strom, zklidnit dech a chvíli se jen koukat kolem. Nebo si sednout k potůčku, ale klidně i kaluži, dát ruku nad hladinu a pak ji postupně přibližovat, až se vody dotkne.

Podobná cvičení nám umožňují, abychom se zastavili a zpřítomnili. Abychom zase trochu zdivočeli, vrátili se do dětského módu, kdy jsme nebyli spoutáni povinnostmi a zodpovědností, byli jsme v užším kontaktu s prožíváním a tělem.

Na takové zpomalení dnes ale mnohým z nás chybí trpělivost. Hlad je naopak po seberozvojových příručkách, které slibují rychlé změny. Neaplikujeme náhodou výkonové nastavení i na péči o duševní zdraví?

Ano, principy pozdního kapitalismu zjevně prosakují i do oblasti seberozvoje. V jedné z posledních kapitol knihy píšu o takzvané wellness spiritualitě, která u nás v nultých letech zažila velký boom a která do sebe zahrnula příběh nekonečného růstu. Pracuje s představou, že se změníme, vyrosteme a hojnost bude proudit. Mnohem léčivější je ale myslím přijmout, jací jsme, včetně svých chyb a stínů. Teprve pak se paradoxně uvolní prostor pro nějakou změnu.

Názornou ukázkou naší výkonově orientované společnosti mohou být nakonec i novoroční předsevzetí, kterými se někteří z nás pokoušejí vybičovat k životním změnám, aby se za pár týdnů stejně vrátili do starých kolejí. Napadá vás na závěr nějaké smysluplnější předsevzetí, než jaká si obvykle dáváme?

Moje novoroční poselství by znělo: „Jsi dobrá už taková, jaká jsi.“ Jako předsevzetí bych si pak dala tři základní věci. Zkoušet pěstovat všímavost, vědomý postoj v podstatě k čemukoli – od našeho zdraví až po naše vztahy. Vyhledat podporu, pokud se necítíme dobře. A v neposlední řadě posílit kontakt s přírodou, což by myslím zároveň pomohlo spoustě dalších věcí – pohybu, duševnímu zdraví a nakonec i politice. Čím víc totiž budeme chodit do přírody, tím víc si budeme uvědomovat její hodnotu a tím víc ji budeme chránit. Koneckonců tím zachraňujeme sami sebe.