Kintera vystavuje lidské emoce v sudech. Kdyby se vylily, je to katastrofa

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když člověk vstoupí do síně holešovického DOXu, má pocit, jako by se ocitl uvnitř strašidelné sociální sítě. Vysoké zdi jsou pokryté obrazy šklebících se tváří a krátkých, znepokojivých statusů. Obří timeline, která na člověka padá.

Jeden z nejúspěšnějších současných českých výtvarníků Krištof Kintera nastavuje lidstvu vypouklé zrcadlo. Všechno je v něm trochu strašidelné a trochu směšné.

Když před pěti lety vystavoval v Rudolfinu, zajímal ho vztah přírody a člověka. Z výstavních síní vytrhal parkety a podlahy pokryl součástkami z našich telefonů, počítačů a monitorů. Svět výstavy Nervous Trees ukazoval naši civilizaci jako podrost lesa.

Kintera tehdy mluvil o křemíkové inteligenci a o tom, že lidé si dokážou vytvořit vlastní podhoubí. Výstavu plnou „nové přírody člověka“ vidělo rekordních 160 tisíc návštěvníků, kteří s úžasem studovali technologická vaziva lidstva a nevěřili, že ve vážené budově Rudolfina si někdo dovolil zbortit místní velkolepý lustr, nanosit dovnitř kupu špinavého pražského sněhu nebo postavit pyramidu ze starých praček.

Letos padesátiletý Kintera má v sobě provokatéra – ostatně se podílel na vzniku uměleckého díla, které naštvalo celou Evropu. Spolu s Davidem Černým stvořil Entropu, obří plastikovou skládačku národních karikatur a stereotypů, kterou česká vláda v roce 2009 (ne)slavně zahájila své evropské předsednictví. Jenže zatímco David Černý zůstal u čím dál otravnějších uměleckých pošťuchování, Kintera se zvědavě ponořil do výzkumu všeho, co přehlížíme. Ať už jde o obsah příměstských skládek, nebo naše vlastní emoce.

Strach, odvaha, imaginace, humor. Pocity schované v otřískaných barelech, které se v regálech šplhají až ke stropu. Tohle je zásadní část nové Kinterovy výstavy nazvané How Can I Help You? Člověk má pocit, že kdyby nějaký z barelů spadl a vylil se, jeho obsah rozežere podlahu holešovického DOXu a proteče do dalšího patra.

Jde to číst jako kritika naší jedovatosti – na planetě už není moc věcí, které bychom neponičili, neotrávili. Být člověk jako by automaticky znamenalo být vysoce toxický a představovat nebezpečí pro celou Zemi. Kintera v rozhovorech pravidelně mluví o obavě z budoucnosti i o našem vztahu k přírodě, která od nás „dostává už tak na zadek, že se za nás začíná modlit“. Tak umělec před několika měsíci vysvětloval Deníku N smysl díla Praying Wood, sochy ze dřeva připomínající bytost, která klečí a prosí za odpuštění pro lidstvo.

Nebo jsou nádoby s emocemi nebezpečné pro nás samotné. Rádi bychom je měli pod kontrolou, míchali si z nich koktejly, se kterými jde přežít den, některé prostě uklidili do nejvyšších polic a už je nikdy nepoužívali.

Ani Kinterovými „kresbami“, připomínajícími posty ze sociální sítě Instagram, by se kamarádům nikdo dobrovolně nechlubil. Rozšklebená tvář z kabelů a otázka: „Am I AI?“ (Jsem umělá inteligence?) Polštář s očima ze žárovek: „I doubt my contribution to evolution.“ (Pochybuju nad svým příspěvkem evoluci). Pochroumaná figurka z větví: „Měl jsem nějaký trable, ale už je to lepší.“

Přestože jde spíš o koláže z nalezených předmětů – kabelů, žárovek, plechovek –, Kintera jim říká kresby. Vznikaly prý rychle a spontánně a tvoří je přes dvacet let. Takhle nějak si jeden z nejprodávanějších současných českých umělců a autor megalomanských kinetických soch nejspíš představuje malířský skicák plný obrázků načrtnutých při čekání na vlak.

Procházet DOXem je jako chodit Kinterovým deníkem. A protože pročítáme stránky umělce, jehož díla bývají podobně populární jako hitparádové songy (možná si vybavujete jeho přidrzlou mluvící vránu nebo lampu pod Nuselským mostem pamatující na sebevrahy), člověk se u čtení nikdy nenudí. Všichni bychom potřebovali Kinterův prapodivný nástroj na limitování ega. Každý rozumí kresbě, na níž plastový mozek s očima z LED žárovek říká: „I am not who I look like.“ (Nejsem tím, na koho vypadám).

Někdy ale na aktuální výstavě můžete mít pocit, že jste se chytli do pasti. Kinteru tak dlouho fascinovala reklama a lidská láska ke konzumu, až se sám stal copywriterským expertem. Některé deníkové záznamy působí jako šablony pro designová trika – jejich textové slogany jsou vyprázdněné, forma překonala obsah. Možná je to ale jen další umělcova hra s významy.

Upozorňuje na ně už název výstavy: How Can I Help You? (Jak vám mohu pomoci?) Může to být fráze, kterou nám opakují unavení operátoři, aplikace na našich smartphonech nebo tolik obávaná umělá inteligence, která na náš příkaz během pikosekundy namaluje novou Monu Lisu. Jak často se nás ale někdo vážně ptá, jak nám může pomoci? Co když je ten název míněn vážně?

Kintera není terapeut. To by na umělce s láskou k ironii a nadsázce bylo moc mesiášské. To, co je na jeho dílech nejsympatičtější, je hluboký zájem o všechno lidské. Neštítí se žádné emoce, žádné odhozené věci. Dává tvář splasklým balonkům i píchlým duším a nutí nás vnímat je jako naše odrazy v zrcadle.

Kdo chce, může se na novém Kinterovi sebeironicky smát. Jemu se ale daří něco mnohem těžšího – umožnit člověku mít na chvíli soucit sám se sebou.