Národní galerie je zakletá. To u ní by se mělo demonstrovat, říká Kintera

„Nemyslím, že dělám líbivé věci,“ říká Krištof Kintera, nejprodávanější český žijící umělec, jehož exhibici Nervous Trees před šesti lety v Rudolfinu vidělo 160 tisíc návštěvníků. Teď vystavuje lidské emoce v barelech.

Když mluvíte o strachu, lásce, vzteku, všichni vám rozumějí. Emoce nás utvářejí, říká Kintera o díle z výstavy v pražském DOXu, která nese název How Can I Help You? (Jak vám mohu pomoci?) Vidět na ní můžete také prapodivnou sociální síť, kde místo lidí vystupují polštáře s očima ze žárovek nebo pochroumané figurky z větví.

Proč naše pocity zavírá do barelů, takže připomínají toxické žíraviny? Čím ho tak fascinují odpadky? Jak se podle něj daří umění v českém veřejném prostoru? A je někdo, komu by nejprodávanější český umělec své dílo neprodal? Nejen o tom v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Krištof Kintera.

Některé obrazy na vaší výstavě připomínají příspěvky na sociálních sítích. Jsou to jednoduché kresby doprovázené slogany, které jsou univerzální, zapamatovatelné, nikoho neurazí. Působí jako dobrá reklama. To je schválně?

Samozřejmě že to je schválně. Vycházím z toho, co mě obklopuje, a jistým způsobem se to snažím parodovat. Zároveň mě ta zkratka něčím fascinuje. Když se mi třeba do devíti písmen ve větě „Nic než teď“ podaří uložit zásadní informace o tom, jak žijeme a co to je vlastně lidská existence, naplňuje mě to štěstím.

Zároveň moc dobře vím, že jsem nic světoborného nevymyslel. Já jen pochopil, že devět písmen je obrovská zpráva o lidské existenci. Na jednu stranu je to parodie světa reklamy a korporátních sloganů, na druhou stranu se snažím do toho ukládat nějaké moudro poznání.

Předloni se o vás psalo jako o nejprodávanějším žijícím umělci v Česku. Čím myslíte, že své kupce tak lákáte? Jestli to třeba není tím, že umíte tu reklamu tak přijmout za svou? Vy si z ní trochu děláte legraci, ale samozřejmě že to může působit prostě prodejně.

My jsme zmínili svět reklamy, ale to je hodně úzký pohled na to, co dělám. Není tak podstatný. Taky pro mě není podstatné, že jsem nakupovaný umělec. Já to takhle vůbec nevnímám, upřímně to neřeším. Kdyby o tom člověk přemýšlel dopředu, tak designuje produkty, řeší, aby ta věc byla líbivá, krotká, zdobivá. Myslím, že to fakt nedělám.

Sám jsem překvapený, že moje umění oslovuje tolik lidí, že jsou ochotni se jím obklopovat a obtěžovat své blízké tím, že ho umísťují do svých příbytků. A to je sranda.

Před patnácti lety si vaše dílo koupil Tomio Okamura. Tehdy byl ještě podnikatel, nikoliv politik. Nevypovídá to o něčem, když vaše umění mají rádi i lidé, se kterými třeba nesouhlasíte? Neznamená to, že ta díla už ztratila nějakou hranu?

To je zajímavá otázka. Přemýšlím, jestli by umělec měl dělat díla, která rezonují jen v jeho bublině. To asi ne, to je nesmysl.

My umělci nabízíme nějaké zrcadlo světa, rozhodli jsme se svět nějakým způsobem reflektovat. A opravdu nejsme zodpovědní za to, kdo se na ty věci dívá a kdo se jimi obklopuje. Já už jsem to říkal mockrát, je to, jako kdyby kapela byla zodpovědná za to, kdo ji poslouchá v rádiu.

Na druhou stranu angažovanost v umění pro vás je důležitá. Je otázka, jestli ji někteří příjemci nevidí, nechápou, nebo naopak jestli je to dílo tak dobré, že je schopné překonávat ideologické mezery a donutit lidi, aby se na něčem shodli.

Zajímá mě, co umění dokáže měnit. Ani ne tak společensky. Může někomu třeba jenom dělat radost, už to je poměrně hodnotná věc.

Pořád nevím, kam mě chcete dostat. Mám radost, že vidím velké spektrum lidí, kteří se tím obklopují, sleduju jejich euforii, když si odnáší ty věci domů.

Jak říkám, samotného mě to překvapuje. Moje věci nejsou nijak líbivé. Já bych si to třeba domů nepověsil.

Teď jste překvapil vy mě.

Jak vás napadlo zavírat emoce do otlučených kanystrů, barelů, rozložit je po prostoru DOXu, takže vypadá jako servisní sklad? Člověk si říká: jsou to nebezpečné, toxické látky, které můžu schovat, zorganizovat je nebo z nich namíchat pořádný koktejl.

Tahle otázka mě vždycky rozesměje, protože začnu přemýšlet: Ježíšmarjá, jak mě to napadlo? No prostě napadlo! Ale tady zrovna vím. V mé práci se pořád opakuje, že z něčeho nenápadného a drobného vznikne něco poměrně rozsáhlého, pracného a velkého. Tady to bylo podobně.

Už je to víc než pět let, kdy jsem udělal nějakou kresbu, jak já jim říkám (jde spíše o minimalistické reliéfní plastiky zasazené do bílých rámů, pozn. redakce). Byla tam sklenička od majonézy a na ní napsána nějaká ta základní emoce: obavy. Vedle sklenice od okurek a na ní něco pozitivního: radost. Postavil jsem je na poličku a líbilo se mi to.

Skladovat v těch prachobyčejných, provianťáckých dózách něco, co nás utváří, to je opravdu jednoduchá hříčka.

Udělal jsem poliček víc, začalo mě to bavit. Říkal jsem si: těch ingrediencí je docela dost. Zvětšoval jsem objem, začal shánět víc nádob a barelů, které jsou vlastně měrnou jednotkou viskózních materiálů.

Když přijela dodávka, napadlo mě, že je toho nějak hodně. Ale pak jsem se na to naladil a začal chytat z éteru a z úryvků rozhovorů všechno, co je kolem mě. Musela přijet druhá dodávka. Furt jsem psal, psal, psal, dvě dodávky plné. Doteď mám naopak méně těch nádob a vím, že mám třeba ještě na dalších 80 označení těch ingrediencí.

Emocí máme víc než barelů.

Nejde jen o emoce. Jde o všechno, co nějak souvisí s psychologií. Šel jsem i do neurohormonů. Adrenalin, dopamin, endorfin. Je to i hodně o jazyce: používám slova, která jsem 15, 20 nebo 30 let neslyšel. Archaismy, jako je schránčivost. Moc dobře ale víme, co to znamená.

Přemýšlel jsem, jaké emoce vaše díla vyvolávají. Myslím, že hlavně zvědavost. Mám pocit, že vaše inspirace je hodně racionálně založená. Postavená spíš na poznání než na vzteku.

Vztek moc nepoužívám, ten nikam nevede. Spíš je to radost z práce. Já jsem si teď oblíbil jeden citát, je myslím z nějakého českého rapu: My work is better than your holiday. To mě fakt hrozně baví. Já si to bohužel myslím, že mám lepší práci, než má spousta lidí prázdniny, ale to jsem odbočil.

U všech těch věcí je potřeba rozum. Jsou, byť to tak nevypadá, jistým způsobem intelektuální. Snažím se být lapidární a čitelný, ale zároveň přece musím být i trochu chytrý, zajímat se o svět. Něco je rychlá hříčka, ale na něčem se pracuje třeba přes rok, vždycky je tam nějaké téma, které to opodstatní.

Jedna z interpretací výstavy How Can I Help You pro mě byla, že své emoce bychom nejradši schovali do barelů a uklidili je. Jsou nebezpečné, toxické, můžou nám všem ublížit. A nejen nám. Cítím tam i environmentální linku, která jde ve vašich dílech také číst docela dlouho. Pokud se ty barely vylijí, máme problém. To lidské je z podstaty nebezpečné.

Takhle jsem o tom nepřemýšlel, ale vlastně mě to baví. Nepředstavoval jsem si, že se to může všechno rozlít, že když se to smíchá dohromady, je z toho pěkně toxická, hořlavá směs.

Ale znovu: mě baví, že tomu lidi hodně rozumí, když začnete mluvit o strachu, o výčitkách, o žárlivosti, o únavě. Všichni je tak dobře známe, každý den jsme z nich konstituovaní. Bavilo mě udělat z emocí ingredience. Pracovat s jejich viskozitou, zředěností. Vztek může být jen 30% roztok.

A pak je tu estetika. Hodně jsem se zabýval tím, jakou barvu mají mít dózy různých emocí.

Byla nějaká emoce, která vás překvapila, nebo třeba nějaká, kterou ještě vůbec nemáte zmapovanou a hodně jste u ní tápal?

Spíš mě zaskočila ta četnost. Dělal jsem si seznam v průběhu práce, ale pak jsem ho vůbec nepoužíval. Když se na to člověk naladí, má flow – takové módní slovo.

Teď trošku odbočím: ten moment, kdy na mě nikdo nemluví, nezvoní mi telefon a nikdo po mně zrovna nic nechce a já dělám, co dělám, jsem nejšťastnější. To je skoro jako sex, je to boží, tomu se říká flow. Když v něm člověk je, skáče mu to tam samo, ruka píše, je to bezvadný pocit.

Zažíval jste flow jako malý kluk, když jste sbíral ty první odhozené věci? Pamatuju si, jak jsem tahal domů zadní reflektory od aut, které jsem nacházel někde na sídlištích, schraňoval je jako kouzelné artefakty. A pak mě to přešlo.

Mě ne. A zrovna jste použil slovo schránčivost. No a schránčivost je právě lidská vlastnost a někomu přeroste přes hlavu a může být až patologická.

To máte?

Ne, ne. Jsem vyléčený.

Vážně? Jste vyléčený sběratel?

Vážně jsem trpěl schránčivostí. A mnozí spolupracovníci jí trpí také. Dokonce si myslím, že i víc než já. Snažil jsem se z toho vyléčit. Myslím, že teď trpím tak 40% schránčivostí. Neberu už úplně všechno.

Lidi za mnou chodí do ateliéru, posílají mi fotky věcí, kterých se chtějí zbavit, v dobrém úmyslu mě chtějí zavalit. Je lepší říkat ne a brát jen střídmě.

Pořád ale nacházím neuvěřitelné věci. Pořád mě baví dávat jim nečekanou, přidanou hodnotu. Odhozená věc má pro 90 % lidí hodnotu nula. Když z toho udělám něco nečekaného, roste hodnota významová, ale i finanční. Seberu staré světlo u auta, které jste zmínil, a kouzelnou hůlkou z toho udělám třeba 200 000. To je docela dobré.

Máte pocit, že český trh s uměním je zdravý? Dochází tu k artwashingu, nebo je na tom lépe než dřív?

Jedna věc je artwashing, druhá český trh.

Nejsem prodejce, nejsem galerista. Zdravý, no, tak hlavně je nějaký. Jsem ještě z generace, která si lízla totalitního režimu. Dorůstal jsem v situaci, kdy byl trh nulový. Nic se nedělo, byly tři galerie.

Pak se to postupně rozrostlo. A je to v rámci společenské změny dobře. Umění se prostě prodává a myslím si, že je chyba to stigmatizovat nebo z toho mít trauma. Je to v pohodě. Malíř namaloval obraz, umělec udělal sochu, někomu se líbí, tak si to od něj kupuje. My z toho v devadesátkách jisté trauma mívali, protože jsme na to nebyli zvyklí. Ale je to úplně čisté.

Je někdo, komu byste svoje umění neprodal?

Já myslím, že jo. V devadesátých letech to byla právě sbírka pana Železného, která pro mě byla jistým způsobem za hranou právě kvůli jeho postavě. Zkrátka stál za vznikem televize, která brainwashingovala téměř celou českou populaci.

A teď?

Teď by to byl třeba ten Okamura. To je právě paradox. Moje dílo už má, koupil si ho před 15 lety a neprodal jsem mu ho já.

V jakém stavu je teď Národní galerie? Ptám se na ni, protože jsem zaznamenal, že se od ní trošku distancujete, možná je to jen můj pocit.

Opravdu nejsem nadšený z toho, jak to tam už léta probíhá. Mám pocit, že ten dům je normálně zakletý, že snad není možné, že se za 30 let svobody nepodařilo tu instituci nějak ozdravit a oživit.

Nevěřím ani novému vedení. Často se opírá o nedostatek prostředků. Myslím, že problém je v entuziasmu. A ještě krátkou větu. Tady se sice demonstruje před Kunsthalle, ale já z pohledu levicového uvažování bych spíš demonstroval před Národní galerií. Je to instituce, která je financovaná z našich peněz a neodvádí adekvátní výsledky. Je tam daleko větší, systémový problém. Když nemá dostatek prostředků, tak je potřeba, aby se někdo vehementně bil za to, aby těch prostředků měli víc. Za to bych v první řadě demonstroval.

Z galerií ven do veřejného prostoru. Kdyby člověk obhlédl Českou republiku dronem a zkontroloval veřejný prostor, tak má pocit, že Česko zná jen Davida Černého.

David má rád, když je vidět. A má rád venkovní sochy. On nikdy neinklinoval k vystavování v galeriích. Veřejný prostor, to je strašně zajímavá disciplína, úplně jiná než galerie. Nesmírně náročná.

Buď ho děláme v ilegálu, tam to úplně složité není: prostě buď se odvážím a tu věc zkrátka udělám, ať už je to nějaká guerillová akce a nesu to riziko, že to bude brzo odstraněno, nebo že mě přitom dopadnou, tam je to čitelné. Ten adrenalin mi přijde fajn.

To jste dělal také?

Trochu. Ale ne ve smyslu příliš adrenalinových akcí. Třeba jsem vodil To (Kinterova socha z roku 1996, pozn. redakce) na procházky. V tom mi nemohl nikdo zabránit, že mám svou sochu s sebou venku na provázku, že s ní jdu k doktorovi.

Pak je ještě ta druhá varianta. Že se to umění ve veřejném prostoru zlegalizuje. A to je nesmírně náročný proces. Vlastně politikum. Dostáváte se do role architekta. Musíte na tu věc dostat všechna povolení, co jsou potřeba, podléhá to obrovské složitosti i kvůli různým pohledům na věc: památkářů, odborů životního prostředí. Celá tahle společenská pestrost se do toho začne různě navážet, je to běh na dlouhou trať. Když se to podaří, je to fajn, ale nechtějte po mně, abych hodnotil kvalitu.

To já jsem právě chtěl. Abyste zhodnotil, jestli je umění v českém veřejném prostoru v roce 2023 zajímavější, než bylo třeba v raných devadesátkách.

Asi jo, je. Všeho je víc, ale to v souladu s tou rovnicí. Víc je opravdu úplně všeho.

Vy jste v jednom rozhovoru říkal, že umění také je, když někdo do toho veřejného prostoru zvládne nedat nic. Já mám pocit, že spíš než nic je tam teď David Černý.

Přiznávám, že sám v tom jistým způsobem plavu, protože my přece potřebujeme umění dostat ven. Když to dělat nebudeme, tak to bude určitě špatně. Je na to dalších 300 000 názorů. Nemůže se to vždycky všem zalíbit.

Já jsem pro to, aby vznikaly nové věci a aby architekti spolupracovali s umělci. Kritizovat to, říkat, že já to dělat nebudu, je hodně alibistické a pasivní.

Ani umělci to nemají jednoduché. Když se o to snažíte a něco se vám podaří, máte sochu tady, tamhle a pak ještě třetí, dostáváte se do polohy, že lidi říkají: už je tady moc Černého, tady je překinterováno. Aby to bylo OK, měl byste za život udělat jednu dvě sochy. Z pohledu autora to není moc. Je těžké najít ten balanc.

Výstava How Can I Help You? je v pražském DOXu k vidění do 20. 8. 2023.