Kellner jako lovec mamutů. Nová scéna si posvítila na vítěze privatizace

„Co myslíte? Jaký to je, chodit s Kellnerovou dcerou?“ ptá se herec Robert Mikluš ještě před začátkem premiérového představení Privatizace publika sedícího po stranách malého sálu Nové scény Národního divadla. „Finančně zajímavý,“ zaznívá z jedné řady. „Já se bojím koní, takže to není nic pro mě,“ odpovídá jiný divák s narážkou na její parkurovou kariéru. „Moje dcera s ní chodila. Do výtvarky. Říkala, že kolem sebe mívala ochranku,“ sdílí své zkušenosti další muž. „Aha, takže bychom byli neustále pod dohledem. To je nevýhoda,“ připouští Mikluš.

Vtáhnout obecenstvo hned na úvod do děje se snaží také Igor Orozovič, Mark Kristián Hochman a Šimon Krupa. „Myslíte, že je dobro výnosné? A jsou výnosné věci vždycky dobré?“ oslovují návštěvníky divadla. „Podařilo se někomu z vás zbohatnout na kuponové privatizaci? Je podnikání nástrojem demokracie?“ dotazují se. Všichni přitom na sobě mají elegantní obleky a košile s kravatou – jako „prodejci štěstí“, kteří v dobách porevoluční euforie lákali na zdánlivě výhodné investiční fondy a pak na nich díky naivitě držitelů kuponových knížek zbohatli.

Krátce poté se na scéně objevuje i David Prachař v roli zesnulého miliardáře Petra Kellnera. Ten je naopak oblečený v zimní bundě, oteplovákách a helmě, tedy oděvu, ve kterém koncem března roku 2021 zahynul, když si navzdory přísným proticovidovým opatřením vyrazil zalyžovat na aljašský ledovec. Společně se svou manželkou Renátou a dcerou Annou v podání Pavly Beretové a Marie Poulové stráví velkou část inscenace v průhledné krychli, která rodinu odděluje od běžných smrtelníků, ale zároveň ji vystavuje jejich pohledům.

Kellnerova smrt je v čerstvě uvedené hře, kterou se Nová scéna loučí před plánovanou rekonstrukcí, odrazovým můstkem pro reflexi ekonomické transformace devadesátých let. Zakladatele investiční skupiny PPF si režiséři Petr Erbes a Boris Jedinák vybrali proto, že z privatizace vyšel jako vítěz. Orozovič, Krupa, Hochman a Mikluš nicméně na jevišti ztělesňují jak Kellnerovy přátele z byznysového prostředí, tak nešťastníky, kteří v polistopadových dekádách neobstáli.

Střídají různé perspektivy. První dva ho obhajují, vyzdvihují jeho instinkt dravce a odvahu riskovat. Druzí dva jej naopak očerňují, je pro ně nemilosrdným predátorem, který požírá slabší kořisti. Inscenace balancuje mezi dokumentem a fikcí. Tvůrci čerpali z rozhovorů s podnikateli, úředníky či novináři, jejichž cesty se v minulosti protnuly s těmi Kellnerovými. Připouští přitom, že řada oslovených vůbec nereagovala, případně je odmítla s tím, že nechce přispívat ke zjednodušující interpretaci Kellnerova příběhu.

Ke slovu se naopak dostává například bývalý majitel pražského Pinkasova paláce, který skupina PPF získala v nedobrovolné dražbě za 480 milionů, byť měl podle původního vlastníka hodnotu dvojnásobnou. Inscenace připomíná také osud muže, jemuž podnikatelova společnost Home Credit poskytla úvěr, aby mohl splatit účty za elektřinu. Kvůli nevýhodnému úroku se však ještě víc zadlužil a skončil v exekuci. Režisérská dvojice nepřehlíží ani Kellnerovy mecenášské aktivity – ať už jde o vybudování soukromého gymnázia Open Gate, či finanční podporu Divadla Járy Cimrmana a Letních shakespearovských slavností. Jejich lesk ovšem v kontrastu s podnikatelovými pochybnými zákulisními machinacemi bledne.

Scény postavené na svědectvích pamětníků se zároveň prolínají s očividnými fantaziemi. Z Kellnera se stává lovec mamutů, který s oštěpem pronásleduje raněná zvířata. Právě tak totiž činnost skupiny PPF popsal jeden z respondentů, s nimiž tvůrci mluvili. V džungli kapitalismu se zkrátka vedou podobné hony jako v pravěkých pralesích, a kdo chvíli zaváhá, skončí v nastražené pasti. Diváci jsou prostřednictvím metafory postaveni před klíčovou otázku: Měl by v demokratické společnosti opravdu vládnout zákon silnějšího? Vypadá vysněná polistopadová svoboda skutečně takhle?

V jiné snové sekvenci se zase úlisný Mikluš opravdu setkává s Kellnerovou dcerou a chová se k ní spíš jako k nositelce slavného jména spojeného s ohromným jměním než živé bytosti. Vyvstává otázka, jak se jí bude žít po otcově smrti, bez jeho obranné clony a jestli se bude moci od otcova odkazu vůbec někdy odříznout. Úspěšná parkurová jezdkyně nejprve působí jako oběť zlatokopa, který ji vnímá jako trofej. Posléze ale na Mikluše zamlaská jako na svého koně a hravě ho zkrotí. Ukazuje se, že jí otec mentalitu dravce předal. V další scéně si ostatně společně předčítají Štorchovy Lovce mamutů.

Jde o jeden ze vzácných okamžiků, kdy někdo z rodiny promluví. Jinak Kellnerovi zachovávají přísnou mlčenlivost. Čím neodbytněji na ně čtveřice kravaťáků útočí, aby zjistila, jak podnikatel přišel ke svému pohádkovému majetku, nakolik mu pomohly vazby na prezidenty Václava Klause a Miloše Zemana nebo jak reaguje na kritiku své obchodní spolupráce s Ruskem a Čínou, tím víc zůstávají zticha. Název Privatizace tím dostává ještě další rozměr, slovo lze také chápat ve smyslu úniku do soukromí. Kellner si ho pečlivě hlídal a podobně teď postupuje jeho manželka. Není tedy překvapením, že jejich tajemství zůstávají až do konce inscenace skrytá. Přesto je dobře, že si tvůrci inscenace otázky vůbec kladou, byť je nedokážou zodpovědět.

Hra se v závěru vrací na začátek, k vrcholku ledovce, kde se s Kellnerem zřítila helikoptéra. Ze stropu padá sníh a na obecenstvo doléhá tíživá samota člověka, který měl všechno, ale umíral v naprostém odtržení od světa. Přestože měl na porevoluční ekonomický vývoj zásadní vliv, opevnil se před veřejností neprostupnou hradbou. A do hlavy se vkrádá myšlenka, jestli měl na své mlčení právo. Myšlenka, která je dnes s celosvětovou koncentrací moci do rukou hrstky nejbohatších o to naléhavější.