Když se na fotbal chodilo jako do opery. Kniha zkoumá staré fanouškovství

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kniha historika Martina Pelce je výjimečná ve dvou ohledech. Především seriózních akademických studií o sportu, hlavně o tom českém, je minimum. Nejen u fotbalu platí, že o jeho minulosti píší novináři, sami sportovci nebo pamětníci. Nic proti tomu, jen pro takové popisy je typická jednostrannost, které se historici snaží spíše vyhnout. A za druhé – Pelc jen minimálně řeší dění na hřišti. Obrací perspektivu a zaměřuje se na ty, kteří fotbalu přihlíželi a zcela mu propadali – fotbalové fanoušky první republiky a jejich svět.

Upření pozornosti na tribuny může znít snadno; vždyť dnes jsou běžné výzkumy fotbalových fanoušků, jejich rituálů či zvukových projevů. Historik má ovšem možnosti zkoumat svůj objekt – zvláště takto prchavý – dosti omezené. V Česku neexistuje nějaký ucelený „fotbalový archiv“, natož zaměřený na téma fanoušků. Pelc tak data o fotbalových fans první republiky tedy takřka „vydoloval“ z množství menších archivů, stovek dobových článků, pamětí apod. Zároveň dokáže velmi inspirativně využít i jiné než písemné prameny: fotografie diváků (hlavně ze soukromých sbírek), filmové záběry, dobové rozhlasové reportáže apod. To vše mu umožňuje vykreslit mnohovrstevný obraz prvorepublikového fotbalového fanouškovství, který je nejen odborně precizní, ale i velmi čtivý.

Na konci 19. století fotbal v českých zemích zastínil dříve tak populární veslování nebo cyklistiku. Pelc dobře dokládá, že nároky tehdy kladené na publikum byly zcela jiné než později za první republiky, natož dnes. „Prvotním ideálem bylo tiché a klidné sledování zápasu s občasným pochvalným potleskem nebo izolovaným provoláváním ‚bravo‘,“ píše Pelc. Tento „ideál nehlučného publika“ měl prý předobraz v publiku operním. Do značné míry to souviselo s tím, že sledování fotbalu kolem roku 1900 bylo stále elitní událostí, na niž i pražská Slavia zvala adresně představitele šlechty nebo vysoké církevní hodnostáře. Už v první dekádě 20. století se tento model ukázal být neudržitelný nejen ekonomicky, ale souvisel i s proměnou zájmů vyšších vrstev.

Fotbal tedy zmasověl a stal se předmětem podnikání, což je i základní předpoklad vzniku fotbalových fanatiků, o něž se Pelc především zajímá. Hodně se zaobírá sociálním složením diváků; tento sport sice zlidověl, ale sektory na stadionu byly rozděleny podle sociálního klíče, odstupňovány podle výše vstupného. Místa k sezení byla pro movitější klientelu, třeba na Spartě po roce 1936 tvořila jen asi desetinu. Autor ale sleduje i „okrajové“ skupiny prvorepublikového publika, například postupné vykazování dětí a mládeže z prostoru zámezí, kam měly původně během zápasů běžně přístup. A v neposlední řadě jej zajímá genderová perspektiva: ženská kopaná byla vnímána jako nevkusná a směšná a v publiku bylo jen asi 10–15 procent žen; nepoměrně větší počet žen byl ale mezi posluchači rozhlasových přenosů nebo také sázejícími.

Pelc poutavě popisuje vizualitu i zvukové projevy tehdejších fanoušků. Ukazuje, že jak ve srovnání s dneškem, tak třeba s tehdejším britským publikem byli čeští návštěvníci stadionů vizuálně jednotvárnější: převažovala zde jednoduše černá či šedá řada jednobarevných či lehce vzorovaných obleků, pochopitelně klobouky a kravaty. Oblékání do klubových barev či dresů bylo vnímáno zcela výstředně. I čepice se štítkem (místo klobouku) byla znakem nižších společenských vrstev.

Pokud můžeme věřit dobovým reflexím rakouského tisku, pražské publikum bylo „slušnější než vídeňské a mnohem klidnější než budapešťské“. Pelc o těchto rozdílech v „národní povaze“ uvažuje, ale současně české fanoušky nijak neidealizuje; pochopitelně i tehdy byly běžné nadávky a vulgarity, pohazování předmětů na hrací plochu apod. Zajímavostí je, že některé typy pokřiků byly považovány za sociálně příznakové (jako „Hej rup“, jež bylo výsadou krajně levicových fanoušků). Umělé zdroje zvuku (megafony, nástroje) obvyklé nebyly a některé formy vyjadřování radosti – jako vyhazování čepic a kabátů do vzduchu – dnes působí spíše úsměvně.

Už Karel Poláček ve svých soudničkách často psal o výtržnictví a rvačkách na stadionech. A taky Pelc vyvrací tradovanou představu, že někde v idealizované minulosti (před rokem 1938 nebo i 1918) se fotbalové publikum chovalo nějak ukázněně. Inzultace sudích, hráčů, nebo i pořádkových policistů byly běžné, i když nikterak vážné. Na druhou stranu autor míní, že v mnohonárodnostním Československu nebyly příliš časté nacionálně motivované konflikty fanoušků: pokud ano, nepříliš mezi Čechy a Němci, ale spíše mezi Slováky a Maďary. Zdá se však, že více než nacionální spory byly roznětkou konfliktů prostě jen sousedské třenice (hlavně na venkově) nebo vášně vyplývající z kontextu daného zápasu.

Pelc nezahlcuje daty, ale současně má smysl pro detail, pokud je to v zájmu linie vyprávění. Když třeba připomíná zřícení dřevěné tribuny na stadionu Slavie (1934), při němž bylo zraněno přes sto osob, je mu osoba jediného zemřelého – penzionovaného úředníka Paula Hellera – skvělou příležitostí k vykreslení mikrosvěta fotbalových fanoušků. Na základě archivů rekonstruuje život zemřelého fotbalového fanatika do nejmenších detailů a snaží se tím nahradit nedostatek dobových fanouškovských pamětí.

Jiným příkladem je tak trochu kuriózní případ mladého dělníka z Bohumína, který z nedostatku financí vyrazil na zápas Slavie do Přerova pěšky: „Sotva se držel na nohou. Na stanici bylo zjištěno, že se na cestu vydal před 24 hodinami, s sebou měl jen 6 Kč na vstupné a cestou se živil spadlým ovocem u silnice. Po propuštění zamířil rovnou na hřiště,“ hlásili tehdy četníci.

Fotbal za první republiky byl nepochybně obchod a Pelc skvěle popisuje, jak se komercionalizace tohoto sportu odrážela v populární kultuře, konzumu na stadionech či v médiích. Pronikavá je sonda do sledování fotbalu v médiích, kde se zejména rozhlas podílel na utváření masového fotbalového fanouškovství a zásadně přispěl k rozvoji sportovní žurnalistiky. Pelc dokládá, že dnešní kolektivní sledování zápasů na velkoplošných obrazovkách má předobraz právě ve společném poslechu rozhlasových přenosů v restauracích nebo na stadionech za první republiky. Sdílený poslech reportáží dal příznivcům fotbalu zcela nový prožitek a jako magnet vtahoval do děje i dosud nezainteresované skupiny obyvatel.

Není tedy divu, že brzy se k fotbalovému fanouškovství vyjadřovaly prakticky všechny politické strany nebo vlivné osobnosti. Pro komunisty fotbal představoval vějičku pro proletariát, kterou je odváděn od skutečných sociálních problémů. Pro část katolíků šlo o nepřijatelný kult hvězd. Pro intelektuály fotbal představoval ohrožení vyšší kultury elit…

Na Pelcově sondě do světa prvorepublikového fanouškovství je sympatické, že je otevřená různému čtení. Odborníci patrně ocení metodologický přínos, vytěžení vizuálních i akustických pramenů. Běžní fotbaloví příznivci v ní pak snadno najdou velmi plastický obraz sebe sama před desítkami let: možná v obleku a vázance, přesto s neméně strhujícím zaujetím pro své idoly.

Martin Pelc – Na football!: Fotbalové diváctví a fanouškovská kultura v českých zemích do roku 1939 (Nakladatelství Lidové noviny, 2022).