Glosa: Když píšu o Rusech, půjdu do vězení? Čeští umělci živí mýtus cancel culture

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Že je svět zlý na Jaromíra Nohavicu, to už se nějaký ten týden ví. V roli oběti cancel culture se teď ale ocitla i spisovatelka Petra Hůlová. V povídce věnované okupaci Ukrajiny, kterou si u Hůlové objednal Český rozhlas Plus, chtěla psát o ožralém ukrajinci Voloďovi a sympatickém ruském tankistovi, vášnivě oddaném Putinovi. Jenže pak se stala nepříjemná věc: spisovatelka byla zrušena.

O svém nepříjemném zážitku napsala sloupek, kde vysvětlovala, že za její problémy mohl nejvyšší státní zástupce Igor Stříž. Ten nedávno upozornil, že proruské postoje mohou být trestány jako schvalování genocidy. „I svoboda má v demokratickém právním státě své limity,“ cituje Hůlová Igora Stříže a vysvětluje, že když se místo svobody do věty dosadí „svoboda myšlení“, vzniká problém.

„Protože v okamžiku, kdy myšlení oddělíme od veřejného projevu, jsme rovnýma nohama zpátky ve dvojí morálce Československé socialistické republiky, kdy se něco jiného říkalo a něco jiného myslelo zcela běžně a celá desetiletí po revoluci jsme to měli za nehoráznou minulost,“ píše Hůlová, která se následně ptá sebe sama: kdybych napsala povídku o milém ruském tankistovi, kdybych se od něj nedistancovala, nebyl by to protizákonný text? Nešla bych na tři roky do vězení?

Hypotetické (vymyšlené?) nebezpečí nakonec Hůlovou donutilo ruského tankistu z povídky vyhodit. Prý za to mohla „nová autocenzura“. Dá se to ale interpretovat i jinak. Autorka se prostě zrušila sama. Zachovala se jako cyklista z oblíbeného internetového vtipu, který sám sobě do kola zaplete klacek.

Svým sebezrušením přitom odhalila novou perspektivu mýtické cancel culture. Tu, v níž zákazy nepřiživují přecitlivělí „editoři kultury“ ani nejvyšší státní zástupci, ale umělci přitahovaní rolí utiskovaného. Cancel culture je lampa, na kterou se kontroverzní spisovatelky a písničkáři bezhlavě vrhají jako můry s nadějí, že třeba zažijí pár okamžiků slávy ve spalujícím světle mediální pozornosti. Svým způsobem se to vyplatí. V roli zakázaného se snadno navléká aura hrdiny, kostým zásadového člověka, kterému přece nezáleží na ničem jiném než na svobodě.

Hůlové povídka na zakázku, už bez tankisty, se nakonec stejně neobešla bez průšvihu. Autorka v ní totiž používala výrazy jako „malomocní negři“ nebo „rozmrdaný ksicht“, nad kterými se dramaturgové Českého rozhlasu Plus museli radit se svým právním oddělením. Z pohledu Hůlové to možná vypadá jako další výraz rostoucí nesvobody v Česku. Z pohledu bývalého rozhlasáka to působí spíš jako pochopitelné váhání na straně média, které se snaží dodržovat úzus o tom, že ve vysílání by neměla padat sprostá slova.

„Ruší tisíc let naší kultury,“ stěžoval si před pár dny Vladimir Putin, „Odstraňují Čajkovského, Šostakoviče a Rachmaninova z plakátů.“ Západ prý masivně „canceluje“ i ve vlastních řadách, tvrdí Putin – třeba J. K. Rowlingovou.

Z repertoáru pražského Národního divadla opravdu zmizely Čajkovského Střevíčky. Nakladatelství Argo už nebude vydávat romány Sergeje Lukjaněnka. Takových „rušení“ by se našlo mnoho a jistě budou přibývat. Někdy působí trochu unáhleně, často jde ale o zcela adekvátní krok. Viz případ Sergej Lukjaněnko. Není důležité jen to, že otevřeně vybízel k ruskému útoku na Ukrajinu. Argo je navíc soukromý subjekt, který se může rozhodnout, jak sám uzná za vhodné.

Ale i volení ředitelé kulturních domů nebo šéfové národních divadel mají právo rušit vystoupení. Zní to asi hrozivě, dokonce i editoři veřejnoprávního Českého rozhlasu Plus se mohou rozhodnout, zda ve vysílání chtějí pustit výraz „malomocní negři“. Vlastně je to jejich povinnost.

Je škoda, že člověk s imaginací a empatií spisovatele nechápe složitost současné situace, v níž dominují vyhrocené emoce. Kdyby Hůlová povídku o milém ruském okupantovi opravdu napsala, určitě by vyvolala pobouření. Představa, že by kvůli tomu stála před soudem, se přesto jeví absurdní. Ne, v Česku nepanuje nesvoboda myšlení, ne, Hůlová není novou mučednicí, která stane na hranici po boku Jarka Nohavici. Několik stovek kilometrů od nás se odehrává válka, do níž je chtě nechtě zapojen i celý zbytek světa.

Přesto: psát o Rusech se může, nechávat si Putinovy medaile se smí. Stačí být v pohodě s tím, že taková (ne)gesta ve vyhrocené atmosféře možná někoho naštvou. Hůlovou tolik milovaná svoboda vyjádřit se s sebou prostě nese svobodu reagovat. A na to jako by si lidé vyděšení „kulturou zákazů“ nedokázali zvyknout.