Článek
Sázkové kanceláře jako každý rok vypisují kurzy na vítěze Nobelovy ceny za literaturu, které zůstávají obestřeny tajemstvím. Jasná je jen jedna věc: Milan Kundera, který zemřel letos v červenci, je ze hry.
Ve skutečnosti byl Kundera ze hry už dlouhá léta. Reálné šance měl v roce 1984, kdy byl „předběhnut“ Jaroslavem Seifertem.
Od doby největší slávy českého spisovatele se mnoho změnilo. Jak v literatuře, tak ve Švédské akademii, kterou navíc v posledních letech otřásly velké skandály. Jedním bylo ocenění kontroverzního spisovatele Petera Handkeho, autora, který popírá válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Tím druhým pak kauza přímo v úzkých kruzích Akademie. Manžel jedné ze členek instituce Jean-Claude Arnault byl 18 ženami obviněn ze sexuálního zneužívání.
Obě události měly velký vliv na současnou podobu komise. Došlo k obměně mnoha členů (v komisi přitom měli garantováno doživotní členství) a akademici si také začali více uvědomovat, že cena by měla být ještě méně eurocentrická nebo prozápadní, ale má se rozhlížet po celém světě.
Nikdo nemá šanci
Podle francouzské tiskové agentury AFP teď Akademie dokonce své poznatky konzultuje s experty, aby si ve světové literatuře rozšířila obzory. Což zní poněkud zvláštně, minimálně proto, že tím Akademie lehce devalvuje víru ve vlastní kompetence. A je to také poněkud frustrující. „Vezmeme-li v potaz závazek Akademie k prozkoumávání dalších zeměpisných regionů, obávám se, že nikdo nemá šanci opravdu uhádnout vítěze, ani lidé, kteří mají z literatury PhD,“ řekl AFP Victor Malm, kulturní editor švédského bulvárního deníku Expressen.
Právě v Expressen v úterý vyšel komentář, který se vracel k aktuálnímu faux pas Nobelových cen. Ocenění za chemii pro trojici vědců zkoumajících kvantové tečky (snad budou mít využití i v literatuře) bylo omylem vyzrazeno o několik hodin dříve, než mělo být. Stačil k tomu jeden chybně odeslaný e-mail s tiskovou zprávou. Akademie se snažila všechno popřít… než se zapnuly kamery, před pověstné dveře vystoupil sekretář Mads Malm a ohlásil jména nových laureátů… expertů na kvantové tečky.
„Víte, jak úžasné je pro editora mít čtyři hodiny navíc na to, aby našel toho nejlepšího autora nebo si rozmyslel kritický úhel?“ chválila chybu Akademie komentátorka Expressenu Gunilla Brodrej, ve skutečnosti kulturní publicistka, která by si přála, aby se podobné úniky informací týkaly i literatury.
S Brodrej nemohu nesouhlasit. Vědět dřív, kdo má být novým laureátem nejslavnější literární ceny na planetě, by samozřejmě bylo úžasné. A nejen proto, že by to mně i mé švédské kolegyni usnadnilo práci.
Buďte transparentní
„Záleží nám jen na literární kvalitě. Laureátem musí být někdo, kdo produkuje zcela výjimečnou literaturu,“ vysvětlila na konci září členka Akademie Ellen Matson kritéria Nobelovy ceny za literaturu. Jak je patrné z citace, moc konkrétní v krátkém rozhovoru není. Prozradí, že v prvních fázích oceňování se uvažuje nad více než dvěma stovkami jmen, pak se seznam smrskne na pět. Čtou se veškerá díla daných autorů a autorek. A vybere se jeden. Žijící. Odkudkoli. Pokud dobře píše. A nově: neschvaluje genocidu.
Akademie chce být světovější, více rozmanitá ve svém výběru, ale zjevně pořád nestojí o to, být transparentnější. Úzkostlivě schovávat výsledky svého přemítání nad nejlepší literaturou má totiž velkou výhodu, že vás až do okamžiku vyhlášení nikdo neotravuje. Nikdo se neptá, nikdo nic nenamítá a rozhodně nezpochybňuje vaši autoritu.
Není náhoda, že většina ostatních významných cen přitom poslední roky zažívá krizi. Oscary nikdo nesleduje (pokud si v nich celebrity v živém přenosu nevlepují facky a neurážejí manželky), Grammy se bojkotují, jiná ocenění zase ve snaze zůstat relevantní přidávají nové kategorie. Nejlepší film v kategorii kasovních trháků už je vyloženě volání o pomoc.
Nikdo nepotřebuje Nobelovu cenu za nejlepší letištní paperback. Bylo by ale tak špatné, kdyby akademici a akademičky zveřejňovali alespoň těch pět nominovaných, kteří jinak zůstávají v tajnosti dalších padesát let (sic!)? Vážnost cen to nijak zvlášť neohrozí, naopak - dovedete si představit svět, v němž se v médiích, na sociálních sítích i v knihkupectvích neskloňuje jméno jednoho, ale třeba hned pěti autorů? Ve kterém mají novináři, ale i čtenáři, knihkupci, nakladatelé více času, aby se seznámili s dílem nových vítězů, zamilovali se do jeho či jejích románů? Dělá to Booker Prize, National Book Award i Magnesia Litera. A funguje to.
Co tedy letos říkají sázkové kanceláře? Tipují jména, jako je Nor Jón Fosse nebo Číňanka Cchan Süe. Pár výtisku Fosseho v českém překladu ještě najdete, díla čínské spisovatelky zatím ne. Mimochodem, v česku před pár týdny konečně vyšel Abdulrazak Gurnah, laureát z roku 2021, jehož vítězství zaskočilo celý svět. Dodnes o něm není moc slyšet. Načasování se prostě nepovedlo, než stačil neznámý spisovatel ohromit vydanými romány, zájem o něj prostě opadl. Jestli za to někdo může, jsou to právě zbytečně tajnosnubní akademici.
