Kdo jiný má teď na Slovensku klást odpor než punk rapeři? ptá se Dušan Vlk

Politické dění na Slovensku bylo v půlce léta výjimečně bouřlivé. Ministryně kultury Martina Šimkovičová, která už dříve čelila kritice kvůli svým proruským a homofobním postojům, začátkem srpna odvolala nejprve ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličku a následně i dlouholetou šéfku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou. O co hustější společenská atmosféra přitom na Slovensku v posledních letech panuje, o to živější se zdá být jeho nezávislá hudební scéna.

Loni se stal internetovou senzací teenager Vojtík, který zpívá o svém dospívání na pomezí romské a LGBT komunity. Kapela Berlin Manson zase na svém letošním debutu Poor but Sexy glosuje specifickou zkušenost mladé generace v postsovětských zemích. Ve slovenském hiphopu pak sílí vlna umělců, kteří se hlásí spíš k punkové filozofii a namísto manifestování luxusu a pozlátka se zaobírají politikou, sociálními tématy i duševním zdravím.

Patří mezi ně také osmadvacetiletý prešovský raper Dušan Vlk, který jen pár týdnů po protestech za odstoupení ministryně z krajně pravicové Slovenské národní strany vydal svou druhou dlouhohrající desku Duša undergroundu. Vymezuje se na ní právě i proti ohrožení svobodných institucí ze strany vlády premiéra Roberta Fica. „O svet sa treba pobiť, aj keď to nevyhráš. Nedaj im kontrolu, treba sa jej vymykať,“ vyzývá v tracku Vegan junkies se svižným postpunkovým beatem. Bojovnou náladu ještě umocňuje přebal alba, na kterém hudebník pózuje v rytířském brnění.

„Z posledních parlamentních voleb mám trauma. V jednu chvíli už jsem byl z politické situace tak zdeptaný, že jsem se dalším zprávám radši vyhýbal. Postupně jsem se z toho útlumu ale zase probral a snažím se k tomu postavit zodpovědně. Uvědomuju si, že mám nějaký vliv, a když budu poukazovat, že není v pořádku, co se teď na Slovensku děje, nebudou lhostejní ani moji fanoušci,“ uvažuje Dušan během videohovoru z lodního kontejneru, ve kterém si zřídil ateliér. „Kdo jiný by měl klást odpor než alternativní punk rapeři? Část scény nás za to možná kritizuje, ale politika se přece v rapu řešila od samého začátku,“ dodává.

Podobně se k angažovanému rapu ostatně staví třeba i jeho parťák Fvck_Kvlt, který letos ovládl slovenské hudební ceny Radio_Head Awards. Jejich společné koncerty, na kterých často vystupují třeba i zmiňovaní Berlin Manson, pak podle Dušana mohou fanouškům přinášet úlevu, že na frustraci z vývoje na Slovensku nejsou sami. Se spřátelenými hudebníky ho spojuje vzdor vůči pravicovému extremismu i homofobii. Sám Dušan přitom připouští, že citlivost vůči sexuálním menšinám není v hiphopovém žánru stále úplně obvyklá a řada interpretů se o nich vyjadřuje dost nevybíravě.

„Máme hodně kamarádů i fanoušků s jinou orientací a dobře vím, s čím se musí potýkat. Proto bojujeme i za to, aby se ve své kůži mohli cítit bezpečně,“ upozorňuje. Otevřeným přístupem k jinakosti a jasným pojmenováváním společenských problémů si Dušan Vlk, Fvck_Kvlt a další získávají i publikum, které rap běžně nevyhledává. „Všímám si, že na naše vystoupení chodí různé věkové kategorie, včetně starších posluchačů, které plytké texty mainstreamových raperů neohromí. Mě už dneska slovenský rap kromě mých kámošů taky nebaví,“ připouští Dušan.

Velkým tématem je pro Dušana Vlka také duševní zdraví. Už na svém debutu Asthmaboy i dvou EP Korporát a Babie leto v podzemí rapoval o depresivních stavech a sebepoškozujících tendencích. „Tento svet neni pre ľudí jak sme my. Všetko to tu nejak bolí, neťahaj ma z postele,“ zaznívá v emotivním refrénu jeho zatím největšího hitu Markéta a Karol.

„Vždycky jsem měl pocit, že mě nikdo nemá rád. Kdykoli jsem přišel do nového kolektivu, bál jsem se, že si tam s lidmi nebudu rozumět. Snažil jsem se ostatním přizpůsobit a hlídal si, co si radši nechám pro sebe, aby mě přijali. Dneska už můžu být naplno sám sebou, ale stejně mi občas připadá, že nikam nepatřím. Smiřuju se s tím, že se to se mnou potáhne celý život,“ popisuje Dušan pocity odcizení, které se jeho tvorbou prolínají.

Celý život také trpí přehnaným strachem z budoucnosti. „Loni jsem ale většinu roku vůbec nepil a zjistil jsem, že mám bez alkoholu podstatně méně úzkostí. Teprve tehdy mi došlo, jak moc jsem byl pod vlivem utrápený, a když se letos začal blížit deadline alba, rozhodl jsem se být zase dlouhodobě střízlivý. Poslední tři roky jsme hráli tolik koncertů, že mě ten party život jednou musel doběhnout. Jeli jsme v rockstar módu a nijak se nešetřili. A možná se na další tour zase někde ztratím. Aspoň jsem si ale uvědomil, že to tak pořád nejde,“ svěřuje se Dušan.

Na siláctví si nepotrpí, machistické pózy nahrazuje někdy až odzbrojující zranitelností. „Mluvím o pocitech, za které bych se z tradičního rapového hlediska měl stydět. Rád do textů vkládám celé svoje já a někdy jdu možná až příliš hluboko. Dávám veřejně na odiv svoje nitro. I největšímu chlapákovi ale může ukápnout slzička. Kecy, že chlapi nesmí brečet, mi přijdou směšné,“ zdůrazňuje Dušan. Na srpnové novince Duša undergroundu už je přitom podle svých slov mentálně vyrovnanější a méně rozpolcený. V singlu Ahoj temnota například odkazuje na duo Simon & Garfunkel a přijímá svoje démony jako staré kamarády.

V textu ovšem rapuje nejen o psychické, ale i fyzické temnotě. Poslední půlrok totiž trávil na rodičovské dovolené a desku nahrával hlavně po nocích, když jeho dva synové konečně usnuli. „Na noční režim ve studiu jsem byl zvyklý, ještě než jsem dal v práci po osmi letech výpověď. Nahrávat, když se venku setmí a všude je ticho, je pro mě nejpřirozenější. Za denního světla mi to nejde,“ říká Dušan. Hlas jeho staršího, pětiletého syna mimochodem album otevírá a mladšího zase fanoušci uslyší v samém závěru. „Kluci jsou zlatí a rádi se motají se mnou ve studiu. Taky si doma často dělají koncerty. Pustí si Slipknot a do toho zpívají a tancují,“ směje se.

Než se stal začátkem roku umělcem na volné noze, pracoval jako vedoucí pobočky u telefonního operátora. Nesoulad mezi kancelářským zaměstnáním a kreativní duší reflektoval na už zmiňovaném starším EP Korporát. „Kreativní vrchol jsem měl na střední škole. Když jsem ale nastoupil do zaměstnání, začala se moje ‚duša undergroundu‘ nějak vytrácet. Postupně jsem se dostal do fáze, kdy jsem se hudbě přestal úplně věnovat a ani jsem nepředpokládal, že bych v tom někdy pokračoval,“ vzpomíná. Za covidu se k rapu přesto vrátil. S producentem David-Sanem vydali EP 1996 a seznámili se se svými současnými rapovými souputníky Edovým Synem, Fvck_Kvltem a RNZ, kteří je motivovali tvořit dál.

V současnosti se Dušan Vlk po osmi letech v korporátu cítí být opět stoprocentně sám sebou. Odchod ze zaměstnání navíc prospěl i jeho rodinnému životu. „Za poslední půlrok jsem s dětmi strávil mnohem víc času než kdykoli předtím a je to nepopsatelně nádherné. Starší syn by byl nejradši, kdybych nepracoval vůbec. Stěžuje si, když večer vyrazím na koncert, a ptá se, jak dlouho ještě plánuju odcházet z domu. Musím mu připomínat, že s ním přece zůstávám doma celý den, a když jsem trávil většinu dne v zaměstnání, musel na mě čekat až do šesté, než se vrátím. Nikdy svým fanouškům nezapomenu, že mi to umožnili,“ neskrývá Dušan dojetí.

Jestli dokáže rodinu zaopatřit jen hudbou, se podle něj teprve ukáže. „Ze začátku se zdálo, že stejné peníze jako v zaměstnání si tvorbou a koncertováním nevydělám. Fanoušků ale přibývá. Když jsme hráli loni v březnu v Prešově, přišlo na koncert asi 40, možná 50 lidí. Byla tam krásná atmosféra, neměli jsme ani stage, takže jsem musel stát na židličce. Přitom uběhl jen rok a půl a jsme úplně jinde. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že ta křivka bude růst věčně. Pokud by ale vydržel aspoň takový zájem, s jakým se setkáváme teď, budeme na tom myslím úplně v pohodě. I kdyby to znamenalo, že se kvůli svobodě budu muset trochu uskromnit, jsem ochotný tu cenu zaplatit,“ uzavírá.