Kauza Kramný o vraždách v Egyptě nechtěla být bulvární. Ale je

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dokument z produkce Voyo je inzerován jako „série o případu, který nás stále rozděluje“. Podle tvůrců začalo štěpení společnosti reportážemi z Egypta, kde byl Kramný kvůli probíhajícímu vyšetřování pár měsíců zadržován. Své reportéry na místo vyslal Blesk i Nova. Oba v sérii vystupují a bez zábran osvětlují, jak se vyrábí mediální senzace. Třeba tím, že muži podezřelému z dvojnásobné vraždy zaplatíte „desítku“ za každý rozhovor. Nebo že půjdete spíš po emocích než faktech. Zaměření na praktiky bulváru zčásti odklání pozornost od toho, že Kauza Kramný dělá s odstupem 11 let něco podobného.

Začíná to zmíněným marketingovým rámováním. Opravdu je vrah z Karviné figurou, o jejíž vině by notná část národa pochybovala? Není snaha udělat z něj českého O. J. Simpsona motivována především zvýšením divácké atraktivity? Náznaky, že orgány činné v trestním řízení selhaly, budí přirozeně větší pozornost než verdikt, na kterém panuje shoda. S nahlodáváním veřejného mínění skvěle pracovaly zahraniční true crime série Schody a Jak vyrobit vraha. Zejména ve druhém případě to ovšem obnášelo vynechání řady skutečností.

Kauza Kramný tak daleko nezachází. Uvádí na pravou míru různé mýty, ale nedělá z Kramného neprávem odsouzeného. Autorskému týmu tvořenému primárně režisérem Petrem Hátlem a scenáristkou Kristinou Májovou každopádně nelze upřít důslednost, s jakou nabízejí rovnocenný prostor vrahovi i pozůstalým a posilují tak narativ kauzy dělící společnost.

Množství oslovených laiků a specialistů je obdivuhodné. Chvíli mluví přátelé Moniky Kramné, pak rodiče Petra Kramného. Chvíli advokátka Klára Long Slámová, podle které je Kramný vrah, pak obhájkyně Jana Rejžková, podle které určitě nikoho nezavraždil. Po sugestivním tvrzení Kramného, že svým „holkám“ nic neudělal, slyšíme psycholožku, podle níž přesně tohle pachatelé trestných činů říkají. Princip „pět minut Hitler, pět minut Židé“ je ale problematický už z toho důvodu, že oběti, tedy Monika a Klára, promluvit nemohou. Na rozdíl od jejich pravomocně odsouzeného vraha, kterého filmaři navštívili na Mírově.

Zároveň je nutno přiznat, že střídání opozičních hledisek dynamizuje vyprávění a vytváří napětí, takže s lehce provinilým pocitem dychtíte po dalších podrobnostech. Střihačce Marianě Kozákové se zejména v prvních epizodách daří kvantum videomateriálu a audiomateriálu – mluvící hlavy, televizní zpravodajství, policejní nahrávky – skládat do souvislého a soustředěného toku. Chronologická rekonstrukce toho, co se nejspíš odehrálo v egyptském hotelovém pokoji, a následného vyšetřování je však stále více rozřeďována nerelevantními spekulacemi. Velký počet hlasů a názorů se obrací proti tvůrcům a série ztrácí tah.

„Vadilo mi, že byl málomluvný,“ uvádí například Kramného známá a nepřímo z toho vyvozuje, že je dotyčný psychopat. Monika se prý nechávala vydržovat partnerem, zní jiný názor jako ze stránek bulváru. V případu vraždy, která byla údajně motivována i žárlivostí, se asi nelze vyhnout soukromí aktérů. I to ovšem lze dělat vkusně. V Kauze Kramný jde z velké části o kydání hnoje a lidovou psychologii. Různí příbuzní rozebírají manželství Kramných, vrahova matka se dušuje, že to v dětství byl kluk jako každý jiný, a novinář z Blesku dí, že případ přivolával pozornost „zvláštních lidí“. V jednom z nejbizarnějších momentů série, který si nezadá s výjevy ze zostuzovacích show typu Výměny manželek, dostává 15 vteřin slávy Kramného bývalý spoluvězeň. Tvůrci jej nechávají zarapovat písničku, kterou složil na počest uvězněného kamaráda.

Rozebírány jsou také poklesky Moniky Kramné. I kdyby ale měla sebevětší množství paralelních facebookových profilů a chodila pravidelně na večírky se striptéry, není to důležité. Podobné informace odvádějí pozornost od toho, kdo a proč ji zavraždil, a dávají munici lidem, kteří u případů, jako je tento, nejvíc řeší morální profil obětí. Když Moniku později popisují její blízcí, zaměřují se zprvu stereotypně jen na vzhled. Mluví o ní jako o „barbíně“, která se hezky oblékala a pohybovala, jako kdyby šlo o její hlavní kvality. Coby důkaz jsou přikládány fotografie dávající vyniknout její kráse. Až později jedna kamarádka stručně podotkne, že také pomáhala lidem. Jestli bylo ambicí série upozornit na obviňování oběti (tzv. victim blaming), k němuž zejména u ženských obětí často dochází, podařilo se to tak napůl.

Rozpory a nevyváženost vystihují sérii na více úrovních. Na každou kontextualizující vsuvku přednosty Ústavu soudního lékařství či jiného experta připadají dvě až tři scény, v nichž kamarádka pláče, že Monika už není, štamgasti v hospodě vzrušeně diskutují, „jestli teda vraždil“, a Kramného maminka dává k dobru historku, jak synovi nesla do vazby řízky. Po odstranění slovního balastu a všech vycpávkových, dokola recyklovaných záběrů mořských vln, palem a hotelových chodeb by série mohla být o hodinu kratší. Voyo ale v true crime sériích našlo zlatou žílu a z byznysového hlediska dává smysl, že se kauzu Petra Kramného – obdobně jako nedávno vraždění manželů Stodolových (Případ Stodolovi) – snaží roztáhnout na co nejvíc emocemi nabitých epizod.

Dolování emocí působí paradoxně, když si v anotaci a tiskových materiálech čtete, jak se tvůrci chtěli vyhnout mediální hysterii a bulvarizaci. Pravda, reflektují počínání svých kolegů a dávají vyniknout jejich alibismu, což je cenný a v true crime sériích ne moc obvyklý rozměr. Novinář z Blesku, který Kramnému platil za rozhovory, kupříkladu o pár minut později vyčítavě konstatuje, jak rád se Kramný ukazoval v médiích. Jako kdyby na tom samotná média neměla značný podíl. Série ale vedle nabízení osvěty sama přetváří lidské neštěstí ve vzrušující představení. S pomocí thrillerové hudby, cliffhangerů a zpráv TV Nova coby jednoho z hlavních obrazových zdrojů i nekonečným oddalováním klíčových odhalení, které připomíná vyhlašování výsledků v soutěžních reality show.

Ve změti protichůdných tvrzení přitom občas zazní informace, která je znepokojivá i bez formální vyhrocenosti. Na straně soudních znalců evidentně došlo k několika pochybením v neprospěch Kramného, možná dokonce k manipulaci s důkazy. Podcast Matematika zločinu ukázal, že v Česku nejde o neobvyklý jev. Série ale tento motiv nechává zlověstně viset ve vzduchu, aby měli lidé na sítích nad čím konspirovat, a raději se žene za dalšími slzami, dojmy a podružnými detaily. Místo zásadního investigativního zjištění se dozvídáme, že když Petr Kramný viděl svou ženu poprvé, zaujaly ho její boty.

Kauza Kramný nakonec hlavně uspokojuje naši fascinaci cizím soukromím a černou kronikou. Stejně jako dřív mordýřské balady nebo veřejné popravy, na které se vybíralo vstupné. Na české poměry to zvládá velice dobře. Sériím od Netflixu se vedle senzačního tónu a zbytečného natahování blíží i vysokou technickou kvalitou. Současně jde ale o neosobitý produkt, pravý opak dvou předchozích true crime počinů Petra Hátleho. Podcast Pohřešovaná ani drama Manželé Stodolovi nedělají ze skutečných zločinů atraktivní příběh. Nutí k zamyšlení nad povahou a poznatelností zla.

Dokud u nás ale budou existovat finance a odbytiště pro oba typy tvorby, naplňující různé potřeby divácké i umělecké, asi není důvod si zoufat. Teprve v případě, že by se stal možným pouze model přetvářející skutečné zločiny ve všem přístupnou zábavu, měli bychom zbystřit.