Katedrála sv. Víta čeká na dokončení 861 let. Poslední krok je tu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Unikátní varhany se sklem, na které se za téměř dekádu vybralo ve veřejné sbírce přes 106 milionů korun, přiveze do metropole postupně sedm nákladních aut. První dvě do konce března, poslední dorazí v květnu.

Na opravené a zpevněné kruchtě neboli konstrukci v zadní části kostela má nástroj smontovat přímo firma zhotovitele Gerharda Grenzinga z katalánského El Papiolu. Práce sice ovlivní chod chrámu, k jeho úplnému uzavření pro liturgie ani turisty by ale dojít nemělo. Varhanům má být požehnáno při slavnostní mši na svátek svatého Víta 15. června 2026, věří zástupci pražského arcibiskupství. A právě tehdy se nástroj prvně rozezní pro veřejnost.

„Zúčastní se i Česká filharmonie a náš sbor. Bude to velká krása, ve velkém stylu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Ondřej Valenta, který je od loňska varhaníkem katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Už víte, co při premiéře zazní?

Plánuje se Dvořákova Lužanská mše. A k tomu přidáme další varhanní kusy. Bude to určitě i přenášené televizí. Samozřejmě potom následuje řada koncertů pro ty, kdo přispěli na stavbu, například adopcí píšťal. Termínů bude více.

Jak se na nové varhany připravujete? Kde trénujete?

Nyní hlavně rozmýšlíme, co se bude dát hrát, budujeme repertoár. Připravujeme se ale na nástrojích, které máme doteď. V zázemí pak jsou ještě cvičné varhany. Je to podobné jako ve škole: zkoušíme na malý nástroj a představujeme si, že to hrajeme na velkém.

Bude hráčsky jiný?

Každé varhany jsou trochu jiné. Ty nové budou mít odlišný celý systém ovládání, kontakt mezi klávesou a píšťalou, to vše tam funguje úplně jinak. Z našeho varhanického pohledu samozřejmě lépe. Nástroje tohoto typu pro nás bývají velmi příjemné. Otevírají řadu možností.

Říkal jste, že na nové varhany se připravuje i nový repertoár. Co by v něm mohlo být?

Ještě to není definitivní, ale určitě bych rád, aby zazněla díla francouzského varhaníka a skladatele Louise Vierna. A také Franze Liszta, který má jednu velmi rozměrnou skladbu, co se pro tento styl varhan výborně hodí.

Nový nástroj tedy do katedrály přinese i nové posluchačské možnosti, velká díla?

Určitě. Rozšíří to repertoár a možnosti i z hlediska menších skladeb nebo zemí jejich původu. Tento nástroj nám umožní hrát i anglickou a americkou hudbu, která se u nás nikde moc provozovat nedá, protože je hodně specifická na požadavky. Existuje obrovské množství varhanní literatury, již tu není možné uvádět odpovídajícím způsobem.

Rozšíří se tedy i nabídka varhanních koncertů v katedrále?

Určitě. Už řadu let máme v červenci oblíbený a hojně navštěvovaný varhanní festival, koná se vždy v úterky, a ten bude z nového nástroje velmi těžit. Udělá ho to ještě prestižnějším. Chceme pozvat významné varhaníky a nabídnout dosud nehrané kusy.

Jak moc je v povědomí celosvětové varhanické komunity, že v Praze budeme mít nový nástroj? Chtějí si interpreti přijet zahrát?

Zájem je velký. Kamkoli do ciziny zamířím, kolegové se mě ptají, jestli máme nové varhany a jak to vypadá. Už nám i píší, že by rádi přijeli. Plní se pořadník. Je to hodně sledované od roku 2018, kdy měly být varhany původně dokončeny. Tehdy jsem studoval v Rakousku a neustále se mě tam dotazovali. Napříč varhanickým světem existuje povědomí o tom, že se v Praze staví velké varhany do katedrály. Je to velká událost hudebního světa. Nejen mezi varhaníky.

Píše se nějaké speciální dílo pro nové varhany?

Něco už vzniklo, dokonce byla vypsaná skladatelská soutěž. Předpokládám, že v příštích letech některé kompozice provedeme.

Byť v katedrále působíte jako varhaník jen něco přes rok, nebude se vám stýskat po starých varhanách?

Ony tady ale stále budou. Až praxe nám ukáže, jak to všechno používat. Až uslyšíme, jak nový nástroj reaguje. Určitě se na něj bude hrát při velkých mších a akcích, ale staré varhany zůstanou v provozu pro ty menší, nepřijdeme o ně.

Také musíme vyzkoušet, jak bude s novým nástrojem na novém místě fungovat sbor, co udělá akustika. Teprve až se varhany postaví, uvidíme, kterak odrážejí zpěv.

Jak se vám hraje na sto let staré varhany, které jsou v katedrále nyní?

Mají řadu nevýhod. Ta hlavní je jejich umístění, protože v renesanční kruchtě jsou stropy nízké, nástroj to hodně limituje, je tam zmáčklý. Varhaník sedí přímo před jednou jeho částí, takže ji slyší víc než ten zbytek. Navíc po stisku klávesy chvilku trvá, než se ozve tón. To je dost nepříjemné. Laické ucho to možná nepozná, ale to trénované přesně ví, kde je problém.

Jsou to jediné varhany, na které se hraje od roku 1929, kdy byla katedrála dostavěna?

Ještě tady od roku 1997 máme takové drobné červené, mobilní. Používají se třeba na malou uzavřenější mši. Nebo když se hraje s orchestrem, to se s tím dá jezdit. A pak máme ještě jedny malé varhánky ve Svatováclavské kapli.

Kdy jste s hrou na varhany začal? Vedla vaše cesta tradičně přes klavír?

Přesně tak, začíná se na klavír a pak se k tomu přidávají varhany. Nebyl jsem žádným zázračným dítětem, naopak jsem začal relativně pozdě. Až od šesté třídy jsem chodil na klavír do základní umělecké školy. Po pár letech jsem si přibral varhany. Pak jsem šel na gymnázium, po něm na konzervatoř a nakonec na akademii, kde jsem studoval právě varhany.

V pětatřiceti letech už teď za sebou máte dekádu v bazilice na Vyšehradě a nyní nejvyšší metu, svatovítskou katedrálu. To ve vás trocha toho zázračného dítěte musela být.

Třeba nedávno v pařížském Notre-Dame byl jmenovaný varhaník, který je ještě asi o deset let mladší než já. Pravda, není to úplně obvyklé, také jsem byl během událostí překvapený, ale prostě to vyšlo. Někdy se to tak semele. Daleko obvyklejší nicméně bývá, že na takové místo člověk nastupuje třeba v padesáti nebo když je v kariéře ještě dál v jiných ohledech.

Jak se vám nastupovalo na post varhaníka pražské katedrály, co se vám honilo hlavou?

Samozřejmě jsem měl smíšené pocity. Na jednu stranu je člověk strašně rád, na druhou stranu ta velikost a významnost místa vás trochu přimáčkne. Minulý rok byl dost divoký, než jsem se s tím srovnal. Třeba když se hraje k vynášení korunovačních klenotů. To člověka nikdy nenapadne, že u toho bude, a najednou sedí pár metrů od svatováclavské koruny. Je to zodpovědnost. Ale doufám, že se z toho nikdy ani nevytratí ta radost.

Nechaly vás varhany někdy takzvaně ve štychu?

To víte že ano, to se někdy prostě stane. Třeba vám zůstane viset nějaký tón nebo vypadnou pojistky. To se mi přihodilo v brněnské katedrále, těsně před koncertem vypadly pojistky a já nevěděl, kde to nahodit.

Budou v nových varhanách nějaká opatření proti takovým karambolům?

Když vypadne proud, tak hrát nebudou. To se moc ošetřit nedá. Že by tam byly třeba tak velké záložní zdroje, to se nedělá. U starých varhan se to dělávalo, byl tam i motor a dalo se samozřejmě šlapat.

A nyní elektronika. V té se vyznáte?

Elektroniky v tom bude hodně, nové varhany v sobě mají počítače, které ovládají různé součástky. Systémy známe, jsou většinou podobné, dělané dost intuitivně. A pokud počítač funguje, velmi nám ulehčuje práci. Nicméně bude potřeba si na to zvyknout.

Jak vypadá běžný den svatovítského varhaníka?

Záleží na tom, jaké jsou zrovna akce, je to dost různorodé. Někdy tady musíme být v sedm ráno a hrát na mši. Nebo v adventu v půl sedmé na rorátech.

Přes den domlouvám koordinace termínů, připravuji materiály a podobně. Zkrátka je to i úředničina, kdy trávím nějaký čas u počítače. A potom samo sebou cvičím. Jakmile mám čas, sednu si a jdu hrát.

Co hrajete nejraději?

Toho je. Snažím se obsáhnout dost široké spektrum. Nejoblíbenější jsou ale věci, jako severoněmecká varhanní škola, autoři typu Dietrich Buxtehude.

Samozřejmě mám rád Bacha, to je samozřejmost. Moc se mi líbí i Mozart. Ten nenapsal nic přímo pro varhany, ale existují skladby, které se na nich dobře hrají.

Z romantismu tam pak je spousta varhanních symfonií, které psali hlavně Francouzi pro podobné katedrální prostory. Dá se to zahrát i tady, ale naše současné varhany jsou na to ještě moc malé. Na těch nových už by to mělo jít. To bude potom zážitek.

A kde se vám hrálo přímo skvostně?

Obrovským zážitkem pro mě byla katedrála v Orleáns.