Kašlat na to, co si myslí druzí? Těžší, než se zdá, říká Eliška Křenková

„Lidi určitě vědí, že jsem fajn žába,“ směje se Eliška Křenková, herečka nominovaná na cenu Český lev za hlavní roli ve filmu Úsvit. V rozhovoru mluví o tom, jak těžké je neřešit, co si o ní myslí ostatní. Podobně jako postavy v Úsvitu ani Eliška Křenková nikdy nezapadala. Někdy jí to vadí, jindy si ve své jinakosti lebedí.

„Jsem emotivní člověk. Snažila jsem se to v reálném životě potlačovat,“ přiznává herečka. „Pořád se teď řeší, že máte kašlat na to, co si o vás myslí ostatní. Stejně po vás ale zůstane jen to, co si myslí ostatní.“

Jak se smířit sám se sebou a co dělat s vlastními emocemi, když je máte v popisu práce? Nejen o tom mluvíme s Eliškou Křenkovou v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak prožíváte nominaci na Českého lva? Byl by už váš druhý.

Řeknu pravdu. Snažím se na to nemyslet, protože když mě na to někdo upozorní, začnu být strašně nervózní. Nevím proč. Je to krásné, ale zároveň stresující.

V čem?

Když už je tady ta soutěž… můžeme si říkat, že je to hra, můžeme respektovat protihráče, to je nutnost… stejně chcete vyhrát. Sportovci jdou taky na závod a mají se rádi s ostatními protihráči, ale chtějí vyhrát, chtějí dát nejvíc gólů. Když se hraje mistrovství světa v hokeji, taky proti sobě často hrají hráči, kteří se normálně potkávají ve stejném týmu. A pak stejně chcete dát nejvíc gólů, doběhnout do cíle jako první.

Měl jsem otázku, komu z nominovaných fandíte. Teď mám chuť se zeptat, koho berete jako svou největší konkurenci.

To se tak nedá říct. Myslím, že v mé kategorii jsou nominovány herečky, které v těch filmech podaly skvělé výkony. Strašně těžko se to porovnává. V tom je kultura rozdílná od sportu, že.

Dokážete s odstupem ohodnotit svůj výkon v roli Heleny ve filmu Úsvit? Byla to náročnější role? Něco si vyčítáte?

Vždycky si můžete něco vyčítat. Ale role Heleny je pro mě zásadní. Dala jsem jí víc než jiným rolím. Ne že bych se na ostatní role vykašlala, ale scénář si ode mě žádal mnohem větší invenci, než jsem do té doby zažila. Bylo potřeba hodně herecké techniky. Cítila jsem, že nemůžu hrát jen pudově, ale musí to být i technicky správně. Ten film byl prostě velký. Musím říct, že z mé strany je za tím určitě spousta práce.

Když jste mluvila o Úsvitu, často jste zmiňovala jinakost. Sama jste se také cítila být jiná. V čem?

V každém životním období je to něco jiného.

Takže teď?

Mám pocit, že nikdy úplně nezapadám. Vlastně bych strašně chtěla. Je těžké o tom mluvit. Nemám to zvědomělé.

Na jednu stranu bych chtěla někam zapadat, na druhou stranu mám pocit, že část mě o to vlastně nestojí. Moc se v tom nevyznám.

Určitě je v tom pocit osamocení. Někdy mi to vadí víc, někdy míň. Je to pocit, který v sobě mám celý život, někdy jsem s tím OK, někdy si v tom lebedím, jindy mi z toho je smutno.

Co děláte, když s tím nejste OK?

Buď se socializuju, nebo počkám, až tahle vlna přejde.

To se běžně nedělá, že by člověk čekal. Já to třeba neumím.

Mně se osvědčilo, že je fajn věcem dávat průchod. Když mi není dobře, tak se s tím smířit. OK, tak mi není dobře. Tak budu čekat.

Scenáristicky je to ale sebevražda. Představuju si Helenu, která si říká: No, moc dělat nemůžu, tak to přečkám.

Ale to není pasivní čekání. Necítím to jako pasivitu. Vy jen nakládáte s realitou. Řekla jsem, že čekám. To je blbé slovo. Spíš si řeknete: Fajn, je mi blbě, půjdu si zaběhat. Nebo zjistím, proč je mi blbě. Nemám práci? Tak si ji najdu. Není to čekání, jako spíš přijímání reality.

Snažím se v sobě nacházet průběžný klid. Neříkám, že je to jednoduché. Ne vždycky se mi to daří. Jsem emotivní člověk. Snažila jsem se to v reálném životě potlačovat. Teď si spíš říkám: No, tak jsem emotivní. Neznamená to, že nemám mantinely a že budu ze vzteku házet židlí o stěnu. Když to není nevhodné, tak se rozbrečím. Snažím se příjimat sebe, nějak s tím nakládat. Není to pasivní čekání. Je to aktivnější, než se zdá.

Jak se s tímhle hraje? Když se cítíte pod psa, ale jako každý musíte do práce. Mít emoce je přitom skoro v popisu vaší práce.

Někdy je to těžké. Ráno vstanu a vím, že točím nějaké dramatické scény. Hádky. Pláč. Celý den se soustředím, snažím se na to nastavit. Přijdete na plac a tam je sto lidí. Potřebujete do maskérny, kostymérny. Všichni si s vámi povídají, někdo se na něco ptá, sahá na vás. Spousta lidí po vás něco chce. Nechcete, aby si mysleli: Ona je nepříjemná. Ale taky si nechcete povídat. Nemáte na to mentální kapacitu.

Říkám si: No, pravda zvítězí. Lidi určitě vědí, že jsem fajn žába (smích).

Je to takový slalom. Člověku z toho jde hlava kolem, zároveň se teď pořád řeší, že máte kašlat na to, co si myslí ostatní. Je to pravda. Tohle je jen můj život. Ale stejně po vás zůstane jen to, co si budou ostatní lidi říkat.

Svůj obraz nemůžete mít pod kontrolou. Nikdy se nedozvíte, co si o vás lidi reálně říkají.

Což je dobře, ne?

Když jsem tuhle práci začala dělat, vůbec jsem nad tímhle nepřemýšlela. Chtěla jsem být ve světlech reflektorů a ta druhá stránka mi vůbec nedošla.

Co vám pomáhá oddělovat Elišku Křenkovou, civilní osobu, od té veřejné osobnosti?

Prostě jsem si řekla, že na takovéhle věci kašlu. Když chci být dobrá v té práci, tak se těmihle věcmi nesmím zaobírat. Já musím sloužit tomu, co je napsané. Nemám žádný trik. Snažím se tyhle věci neřešit. V každé roli se snažím nebýt Eliška. Herec musí při hraní čerpat z vlastních životních zkušeností, z věcí, které jsem viděla, zažila, nějak mi vytanou na mysli. Při pohledu zvenku to tak nemusí vypadat, ale já vím, že to mám oddělené.

Musím si zároveň hlídat soukromí, co to jde. Je to pro mě důležité. Nechci, aby mě v blízkých kruzích vnímali jako Elišku herečku. Chci být normální člověk. Práce je pro mě jiná věc.

Když jsem se režiséra Úsvitu Matěje Chlupáčka ptal na ambice generace mladých filmařů, mluvil o zahraničí. Máte to také tak? Pro vás jako herečku to vzhledem k jazykové bariéře může být těžší.

To se dá překonat, ještě ke všemu s nástupem AI, díky které bude dialekt velmi jednoduše odstranitelný. Nevidím v tom takový problém. Je ale pravda, že trh u nás je malý, omezený. Dobrých rolí je málo, ještě vás do nich musí obsadit. Je náročné se živit hraním, když chcete točit jenom filmy a projekty, kterým věřím nebo mi připadá, že jim mám co dát. Zároveň je to moje práce. Není to hra. Musím se tím živit, platit složenky a nájem jako každý jiný. A nemyslím si, že bych si žila na vysoké noze.

Už se vám stalo, že jste měla nervy z projektu, který podle vás nefunguje, a vy jste ho měla reprezentovat?

Snažím se tomu vyhýbat, protože se mi pak špatně žije se sebou.

Takže už berete jen role, za kterými si stoprocentně stojíte.

To je těžké takhle říct. Snažím se o to. Zároveň, jak jsem říkala, potřebuju z něčeho žít. Když mi bylo 20 let, nevadilo mi týden jíst jen čínské polévky s párky a bydlet ve spolubydlení s x lidmi v pokoji. Už mám věk na to, abych bydlela sama, a moje tělo už bude hůř zvládat, když budu jíst jen čínské polévky s párkem.

Blbě se odhaduje, jak ty filmy dopředu dopadnou. Něco poznáte brzo. Napoví vám scénář, režisér, producent, štáb, spoluherci. Jak to ale nakonec vyjde, to moc neovlivníte. Maximálně to, jak sám hrajete. Pak ale film prochází postprodukcí, která ho hrozně ovlivní, střih, hudba, postsynchrony.

Stála jsem před rozhodnutími, kdy jsem měla šanci na relativně zajímavé role, ale třeba nebyl úplně dobrý scénář. Někdy není čas na to, ho měnit, jako jsme to dělali u Úsvitu, kdy jsme si sedali a ladili to. Je hodně egocentrické si myslet, že dokážu film hodně ovlivnit. Je to kolektivní práce. Nesmíte si myslet, že jeden člověk zachrání všechno.

Na co se teď těšíte?

Těším se, až odstartuje projekt, na kterém dělám s režisérem Olmem Omerzu, Act in film.

Co si od něj slibujete?

Nesnáším nedodržené sliby, takže si od toho radši neslibuju nic. Ale samozřejmě doufám, že o to bude zájem a že to účastníkům pomůže. Byli jsme teď ve Zlíně a reakce od studentů byly strašně pozitivní, až mě to dojímalo. Je hezké vidět mladého člověka na úplném začátku, kterému to k něčemu je.

Moc díky za rozhovor.