Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Při vzpomínkách na herce Karla Heřmánka, který sám ukončil svůj život, se pozoruhodně málo mluvilo o divadle. Přestože Heřmánek 30 let provozoval Divadlo bez zábradlí a v divadle působil od 70. let minulého století, je pro veřejnost především hercem filmovým. A to určitého, velmi přesně vymezeného typu.
Charismatický bonviván se smyslem pro humor, umožňující vhled i do vážných věcí, mimo jiné disponující i citem pro spravedlnost. V sociálně kritických filmech z 80. let Kam pánové, kam jdete? (1987) nebo Dobré světlo (1986) tento charakter vybudoval režisér Karel Kachyňa.
Fajn chlapa, který umí žít, ale ve vážných kritických chvílích se nutně postaví osudu, Kachyňa s Heřmánkem vytvořili také v kultovním filmu Smrt krásných srnců (1986). Kachyňovský humanismus lidí ponořených do života s morálním kompasem v kapse jako by v Heřmánkovi našel ten nejlepší a nejsympatičtější výraz, který dodnes oslovuje většinové publikum. Heřmánkova herecká autenticita je tu divácky vstřícná, magneticky vtahuje, ale zároveň zabraňuje sklouzávání k líbivé sentimentalitě. Jemná hollywoodská hrana, řeklo by se.
Nikdy potom se už herec Heřmánek této mety nedotkne. S Kachyňou jako by odešel režisér, který se uměl na herce naladit a dostat z něj přesně to, co potřeboval. Karel Heřmánek ještě hrál v mnoha filmech, ale kachyňovskou sílu 80. let už nenašel. Nejvíce se k ní snad přiblížil v hubačovské kreaci Zámek v Čechách (1993), kde hraje starého věrného sluhu, který po návratu „své staré paní“ (Jiřina Jirásková) v sobě obnoví ztracený řád, jenž v něm rozvracel komunistický režim. Proměna je to jistě po česku laskavá, ale stále ještě uvěřitelná a působivá.
Přesto se asi dá říct, že herecký život Karla Heřmánka tu definitivně přešel do druhé poloviny, do období impresária, který dělá divadlo také jako byznys. Mimo jiné proto, že mu nevyhovovalo pojetí Divadla Na Zábradlí, kde se po revoluci na pár let usadil Jan Grossman (přítel Bartoška tu vytvoří několik pozoruhodných rolí, například v Havlově Largu desolatu).
Nebyl to odklon od smyslu divadla, protože divadelní byznys je starý jako lidstvo samo. V moderní době se ale přece jen sází více na vzdělanost a informovanost publika, jež jest třeba znovu a znovu bavit. Impresário Heřmánek sázel na tituly vtipné, tak jako charaktery, které hrál. Tedy na kusy sledující inteligentní vhledy do životních peripetií, od politiky po intimní život. A tak se do Heřmánkova divadla vrátilo i hercovo nejslavnější představení, ve kterém kdysi hrál s Jiřím Bartoškou, Diderotův Jakub fatalista v Kunderově úpravě známý jako Jakub a jeho pán.
Heřmánek s Bartoškou hráli Jakuba v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, odešli tehdy „mimo Prahu“ za svobodnou tvorbou. Psal se rok 1975, režíroval Ivan Rajmont. Představení si získalo auru mimořádné události, nejen proto, že kus napsal emigrant Milan Kundera, kterého autorsky „přikryl“ režisér Evald Schorm. Jenže – jak se ukázalo v Divadle bez zábradlí – takovou auru nelze přenést v čase. Událost se nedá ani na divadle (na něm už vůbec ne) zopakovat, a tak slavná hra nezahrála tak, jak by si leckdo představoval. Jako by divadlo ztratilo časem svou vnitřní sílu, ale čert ví proč…
Pro filmovou tvorbu Karla Heřmánka to neplatí. Jeho herecká aura svítí dál, přes 40 let, i přes generace, které nežily v době, kdy dodnes populární a obdivované filmy s Heřmánkem vznikaly. Kdo může po smrti chtít víc než to, že žije dál. Karlu Heřmánkovi se to povedlo. Tak za 15 nebo 20 let se dozvíme, jak pevný základ jeho umění mělo.
