Kapela Lankum: Irská lidová hudba má v sobě rebelství a vzdor

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Spousta těch písní je natolik univerzálních, že je jedno, jestli je zpíváš dneska, nebo před dvěma či třemi sty lety. Lidem pořád v podstatě záleží na stejných věcech, ty samé věci jim přijdou zajímavé a podmanivé i dnes,“ říká v rozhovoru kytarista a zpěvák Daragh Lynch.

Lankum milují fanoušci i kritici, kapela obdržela mnoho ocenění domácích i mezinárodních, za své loňské čtvrté album False Lankum byli v úzké nominaci na prestižní britské Mercury Awards. Jejich koncerty mají pověst výjimečných zážitků.

Před pražským vystoupením v prostoru ARCHA+ jsme s Daraghem Lynchem a houslistou Cormacem MacDiarmadou mluvili o tom, jak živá je tradiční hudební scéna v Irsku, o tom, kudy vede cesta od punku k lidovkám a že materiál na album se dá najít stejně dobře v archivu, v hospodě i na YouTube.

Hrajete pro tisíce lidí, vystupujete na největších festivalech. Vaši krajani jako John Francis Flynn, ØXN nebo Lisa O’Neil sice možná nejsou tak známí, ale jejich alba sklízejí chválu hudebních kritiků a objevují se v různých výročních žebříčcích nejlepších desek. Čím si vysvětlujete popularitu tradiční lidové hudby v posledních letech? Čím je relevantní a přitažlivá pro dnešní posluchačstvo?

Daragh Lynch: My jsme vzešli ze scény, pro kterou ta hudba byla relevantní vždycky. Během posledních pěti, deseti let se ale objevili mladší hudebníci se zajímavějším přístupem k věci, kteří si začali víc pohrávat se zvukovými možnostmi, místo aby prostě zpívali a hráli staré písně tak, jak se konvenčně hrají už desítky let.

Cormac MacDiarmada: Muzikanti, které zmiňuješ, zároveň tradici vnímají hodně silně, všichni jsme vyrostli na tradičních hospodských „sessions“. A vlastně na nich pořád hráváme, i když už na to máme méně času než dřív. Kolem téhle hudby je opravdu silná a živá komunita.

Může v tom hrát roli, že texty lidovek se často zabývají dost temnými věcmi – násilím, vraždami, sebevraždami, nevěrou, alkoholismem? Tedy že vlastně mluví o jevech, které jsou ve společnosti přítomné stále?

CMD: Stoprocentně. Když se podíváš na zlidovělou verzi skladby The Wild Rover, je to taková rozjařená hospodská halekačka. My s Lankum hrajeme verzi, která je úplně o něčem jiném. Tedy, text je stejný, ale úplně se proměnila celá nálada té písně, je to opravdu tragická skladba o někom, kdo kvůli alkoholismu přišel o všechno. Přitom jsme ji vlastně jen převedli z durové tóniny do mollové.

DL: Ano, spousta těch písní je natolik univerzální, že je jedno, jestli je zpíváš dneska, nebo před dvěma či třemi sty lety. Lidem pořád v podstatě záleží na stejných věcech, ty samé věci jim přijdou zajímavé a podmanivé i dnes.

Daraghu, když jste s bratrem Ianem, dalším ze čtyř členů Lankum, začínali s hudbou, hráli jste spíš punk po squatech. Jak jste se vůbec dostali k tomu, co hrajete s Lankum dneska?

DL: Do nějaké míry nás to bavilo už tehdy, měli jsme vždycky rádi The Pogues, Christyho Moora, The Dubliners nebo Planxty. Do tradiční irské hudby jsme se ale pořádně ponořili, až když Ian asi ve dvaceti letech začal hrát na loketní dudy, starý irský nástroj. Začali jsme chodit na sessions a hrát každý večer.

Cormacu, tvoje cesta k tradfolku byla podobná?

CMD: Já hraju lidovky na housle od svých šesti let, teď je mi devětatřicet, takže prakticky odjakživa. I já jsem absolvoval spoustu hospodských sessions. Navíc pocházím z rodiny muzikantů-podivínů, hodně mě ovlivnily kapely mých bratrů. Všichni jsme měli rádi různé hudební bizarnosti – a tradiční hudbu. Čili trochu jiná trajektorie než u Daragha a Iana, ale na konci jsme se pěkně sešli.

Irská republika má něco přes pět milionů obyvatel, to je asi polovina populace České republiky. Proč je podle vás v Irsku tolik hudebníků, kteří se věnují právě tradiční lidové hudbě? U nás je to bohužel naprosto okrajová oblast, co do veřejné známosti úplně nesouměřitelná… Jak to, že je v Irsku tahle scéna tak živá?

CMD: Přesně proto – protože žije. Spousta lidí je v ní aktivní na každodenní bázi. Kolem té hudby existuje určitý společenský kontext. Můžeš zajít do hospody a zahrát si společně s partou dalších muzikantů, úplně se uvolnit. Obecně člověk nemá moc příležitostí si zahrát s hudebníky, kteří jsou třeba o hodně lepší než ty. Hrát s lidmi, ke kterým vzhlížíš, je obrovská motivace. Vyhlášená je v tomhle duchu například dublinská hospoda The Cobblestone, tam jsme se všichni stahovali, učili se staré songy a taky jsme tam v raných fázích Lankum odehráli spoustu vystoupení. A takové „old time sessions“ se pořádají na mnoha místech, prakticky každý večer v týdnu.

DL: Taky v tom historicky sehrál svou roli fakt, že Irsko bylo tak dlouho kolonizované. Součástí kolonizace byl i zákaz používání irštiny, hraní irské hudby, dokonce tance. Takže udržování téhle tradiční kultury naživu v sobě nepochybně má i prvek odboje a jistého rebelství. A to se dnes potkává s tím, o čem mluvil Cormac.

Dá se určit, jak velkou část tvorby Lankum představuje čistě stará tradiční hudba a jak velkou vaše vlastní autorská hudba? A mají vůbec takovéhle dělící čáry pro vás smysl?

DL: Popravdě řečeno nemají. Obojí je rovnocenná součást, neděláme v tom rozdíl. Často vyjdeme třeba jen z vokální linky nějaké lidovky a kolem ní postavíme úplně novou, rozsáhlou skladbu, jako třeba u Go Dig My Grave. A naopak.

CMD: Je to zvláštní, vyjdeme z nějakého bodu a pak se celá ta skladba úplně rozvětví, vstřebá do sebe všechny naše různé perspektivy a vlivy. Na turné totiž společně v autě posloucháme obrovské množství hudby, což nám ve výsledku pomáhá naši tvorbu nějak ukotvit.

Kde hledáte a jak vybíráte materiál pro Lankum? Pátráte v hudebních archivech, nebo v tomhle smyslu fungují spíš ony hospodské sessions, kdy se scházejí muzikanti z různých generací?

DL: Je to různé, slyšíme nějakou stařičkou nahrávku nebo někoho z nás zaujme skladba na session, nacházíme zajímavé věci v archivech – nebo i na YouTube. Někdo z nás pak zpravidla tu věc začne hrát a zpívat, třeba Go Dig My Grave nejdřív sólově hrála čtvrtá členka Lankum Radie Peat, já zase několik let hrál Clear Away in the Morning. Každý z nás má skladby, které nás baví, pak je dáme dohromady a ten dlouhý seznam postupně proškrtáváme, až nám nakonec zůstane materiál na album.

Váš už zmíněný spoluhráč Ian v jedné z posledních epizod svého skvělého podcastu Fire Draw Near říkal, že před nějakými deseti lety byl ohledně tradiční hudby přísný purista, ale postupně se jeho přístup změnil. Předpokládám, že na tom budete v kapele podobně. Nebo byste se označili za puristy? Máte pocit, že různé experimentování a míchání lidovek třeba s postpunkem, elektronikou nebo volnou improvizací nějak znevažuje nebo znehodnocuje hudební dědictví minulosti?

CMD: Může to být trochu ošidné. Na irské tradiční scéně je dnes například pevně zavedená bouzouki (irská verze strunného řeckého nástroje, který se do Irska dostal v 60. letech 20. století – pozn. red.), ale určitě nebyla univerzálně přijímaná s otevřenou náručí. Ostatně máme velice málo původních nástrojů. Většinou k nám doputovaly různými cestami, podobně jako třeba populární polka… Je těžké přesně určit moment, kdy se určitá importovaná věc normalizuje.

DL: Čím víc se do té problematiky ponoříš, tím je to složitější. Různé vlivy utvářely naši hudbu po staletí, objevovaly se různé nové nástroje, nové styly hry…

CMD: Někteří puristi jsou skuteční nerdové. A to je dobře. Vyznají se v tom, vědí přesně, co mají rádi a co se jim nelíbí a proč. Všechno je relevantní… Na jednu stranu si nemyslím, že v hudbě mají být nějaká omezení, ale na druhou stranu to není nutně v každém kontextu špatná věc. Tedy pokud to nelimituje umělecké vyjádření.

Lankum jsou na sociálních sítích i při vystoupeních hodně otevření, co se týče názorů na politiku a události ve světě. Je možné se nějak vyjadřovat k aktuálním problémům dneška i skrz tradiční hudbu samotnou?

DL: Jistě. Jen je myslím třeba být obezřetný, když píšeš písně o politice. Léta poslechu punku mě naučila, že to snadno sklouzne k nudné schematičnosti – tohle je dobře / tohle je špatně / tohle nedělej / měl bys dělat tohle… To není dobrá cesta. Na druhou stranu, když jsme na pódiu festivalu v Glastonbury změnili pár veršů z jedné písně, aby odkazovala k tomu, co se děje v Palestině, a živě to přenášela BBC… Někdy je prostě možné využít tyhle platformy k něčemu ve finále efektivnějšímu, než když napíšeš píseň o tom, že okupace je špatná. Teda ne že by se o tom neměly psát písně, ale víš, jak to myslím.

CMD: Taky je zajímavé, kolik politicky angažovaných písní přežije svou dobu. Protože pořád platí. Lidé jsou dnes vyhazováni z bytů kvůli šílenému nájemnému, trh s bydlením se úplně zbláznil… A to dost připomíná situaci, která už tu byla kdysi. Ten problém stále trvá.