Kapela, která naštvala Putina i Zemana. V Praze zahrají Pussy Riot

„Nechci jít do vězení za zpívání svých písní o vládě nebo patriarchátu. Nedovedu si takový život ani představit,“ svěřovala se v srpnu 2012 zpěvačka americké punkové kapely War on Women Shawna Potter redaktorce hudebního serveru Pitchfork.

Narážela na kapelu Pussy Riot, ruský feministický kolektiv, jehož tři členky v té době zrovna čekaly na vynesení rozsudku za „punkovou modlitbu“. Tedy za to, že oblečené v křiklavě barevných kuklách naběhly do moskevské Katedrály Krista Spasitele a vykřikovaly tu text své dosud nejslavnější písně Bohorodičko, vyžeň Putina.

Jak už víme, Naděžda Tolokonnikovová a Marija Aljochinová byly odsouzeny na dva roky vězení (třetí, Jekatěrina Samucevičová, vyvázla s podmínkou). Z Pussy Riot a jejich protestního aktu, který byl podle New York Times stejnou měrou politickým aktivismem jako mediálním divadýlkem, se stal světový fenomén. Všichni se k němu museli vyjádřit – včetně předních českých politiků.

Tehdejší premiér Petr Nečas se zlobil, že kvůli „falešnému adorování nevkusu“ ze strany ruských punkerek přicházíme o dobrý byznys. Prezident Miloš Zeman při kritice „deviantních dam“ vymyslel nové anglické slovíčko „passy“. Mimochodem podle členek Pussy Riot tím český prezident ukázal, že je „typický patriarchální blbeček“, který naprosto nechápe, co se v Rusku děje. Kdybychom ještě jednou parafrázovali New York Times: Pussy Riot dokázaly občas věci překombinovat, ale zpětně působí prorocky.

Deset let po rozsudku, který je nejspíš měl umlčet, jsou Pussy Riot pořád aktivní, i když v dost „tekuté“ formaci. Tu ovlivňují jednak různé kreativní směry, ale také to, koho chce zrovna ruský státní aparát uvěznit. Zatím posledního Černého Petra si vytáhla Aljochinová, které se v dubnu podařilo utéct z domácího vězení v převleku kurýra.

Ať už do Prahy přijedou v jakékoli formaci, Pussy Riot přivezou příští týden do MeetFactory vystoupení s operními a divadelními prvky. S velkou pravděpodobností také zahrají ze své debutové mixtape, která vyšla na začátku srpna. Jmenuje se Matriarchy Now a vůbec ničím nepřipomíná punkovou hymnu, která feministický kolektiv v roce 2012 proslavila. Což může být na jednu stranu podvratné – a na druhou stranu skoro vůbec.

„Tvoje zbraně měním na připínáky, tvoje obušky na tampony, tvoje věznice měním na kluby, kde jsou všichni svobodní,“ zpívá Naděžda Tolokonnikovová v songu Poof Bitch, závěrečné skladbě z Matriarchy Now. Její hlas zní nasládle, kontrastně k těžkým rytmům i k textu, který je nade vší pochybnost adresovaný Vladimiru Putinovi.

Poof Bitch je jeden z těch lepších songů na desce. Dokáže strhnout, osvobodit člověka z víru otázek, které jinak poslech Matriarchy Now provázejí. Má to být deska, která Pussy Riot definitivně posune z pozice punkových aktivistek k hudebním pop stars? Pokud ano, není její zvuk už příliš vyčpělý a feministické texty příliš okoukané? Zajímala by Matriarchy Now někoho, kdyby se Pussy Riot neproslavily svými odvážnými politickými gesty? A na druhou stranu, je fér aktivismus ruských punkerek oddělovat od jejich uměleckého díla, když spolu tak úzce souvisí?

„Hudba byla pro Pussy Riot vždycky sekundární,“ konstatuje hudební publicistka Julia Gray na serveru Pitchfork.com a připomíná, že v roce 2013 dokonce několik členů Pussy Riot opustilo, protože jim vydávání hudby připadalo v protikladu k antikapitalistickým ideálům a válce proti autoritářství, které byly kdysi jádrem celého kolektivu.

Matriarchy Now ale rozhodně nepůsobí jako sekundární produkt. Podle některých recenzí naopak vyvolává dojem, že Tolokonnikovová, hlavní autorka aktuálního hudebního projektu, má vyšší umělecké ambice, než se mohlo zdát.

Výsledek není dokonalý. Hlavně proto, že Tolokonnikovová naskakuje na trend sladkého hyperpopu se značným zpožděním a nepřidává k němu nic osobitého. Úvodní skladba Princess Charming je svou vyprázdněností vyloženě únavná. Nedá se jí ale upřít wow efekt, který jistě zažijí ti, kdo o Pussy Riot neslyšeli od dob „passy, pane moderátore“.

„Možná všechny ty změny neuvidíme hned, ale myslím si, že hudební scéna zažije změnu. Vliv Pussy Riot pocítíme v dalších pěti nebo deseti letech. Možná ponouknou víc žen k tomu, aby dělaly hudbu,“ předpovídala v srpnu 2012 hudebnice Shawna Potter.

Hudební publicistka Michaela Peštová vidí největší vliv Pussy Riot v tom, že u nich vyhrává obsah nad formou, což je pro hudební prostředí osvobozující. „Tahle kombinace ukazuje, že když máte co říct, nemusíte mlčet až do chvíle, kdy dosáhnete nějaké virtuozity. A i z toho pak můžou vzniknout fakt velké věci.“

Známka punku je teď pro Tolokonnikovovou v tom, že hudbu posouvá na první místo. Není to bezbolestný proces, ale rozhodně je inspirativní. Matriarchy Now postupně graduje, synteticky čistý pop pomalu zaplňují emoce, hlavně živelná agresivita a radost, která pulsuje skladbou Hatefuck nebo Poof Bitch. Punk, ale úplně jinak. Metapunk. Něco, co naživo musí fungovat dokonale.

Možná i proto, že pozitivní energie Matriarchy Now je v tak silném kontrastu k vážné situaci na východ od nás. Nejen na Ukrajině, ale také v Rusku, kde je teď podle Tolokonnikovové velmi riskantní projevovat odpor. „V podstatě všichni lidé, které jsem znala, museli opustit zemi – členky Pussy Riot. Necítím se v pozici, abych radila lidem, kteří v Rusku zůstali, protože je to opravdu extrémně nebezpečné. Každý si to musí rozhodnout sám,“ řekla ruská aktivistka v nedávném rozhovoru pro americkou rozhlasovou stanici NPR.

„Akci jsem pojal jako občanskou povinnost,“ říká organizátor pražského koncertu Adam Ligas. Honorář kapely poputuje na obnovu dětské nemocnice v Kyjevě. Občanskou povinností v MeetFactory bude punk.

Pussy Riot, 8. 9. 2022 MeetFactory, Praha