„Kámoši na sebe nesahají.“ Film ukazuje, že patriarchát nešetří ani kluky

Příběh vypráví o vztahu dvou dospívajících chlapců, Léa a Rémiho. Ti spolu tráví všechen volný čas, jsou si vzájemně nejbližšími lidmi. Po nástupu do školy se však jejich pouto stane předmětem spekulací – co to mezi nimi je? Jakmile je vztah podroben analýze vrstevníků, nevycházejí z toho Léo s Rémim dobře. Tvrdí, že jsou kamarádi, ale jak to, že sedí tak blízko u sebe? Jak to, že jsou pořád spolu? Co v tom vězí?

V dospělosti o sobě a svých vztazích všichni rádi uvažujeme jako o zvolených vazbách – partnera a přátele si vybíráme podle svého vkusu, co jiného by do toho zasahovalo? Jenže tlak na to být „normální“ je reálný, i když někdy docela nenápadný, takřka neviditelný. Je třeba vědět, kdo je přítel, kdo potenciální romantický vztah. Všechno, co je nejasné, rozmlžené a prostupné, je nezařaditelné, a proto podezřelé.

A Léo stojí o přijetí spolužáků, a tak se začne od Rémiho vzdalovat. Je třeba prokazovat svou mužnost, tvrdost; rozhodně není záhodné přijít do řečí. Léo se tak začíná přátelit s dalšími spolužáky, zapojuje se do her, nastoupí do hokejového družstva. Normalizuje se tak příkladně, až se skoro neodlišuje od svých vrstevníků.

To pro Rémiho je to všechno obtížnější. Kamarádovo ochladnutí nenese dobře. Nerozumí mu a uzavírá se do sebe. Zároveň ani jeden z přátel nemá ve svém věku emoční kapacitu, aby si o celé záležitosti promluvili. Mlčení je čím dál tíživější a napětí probublávající pod povrchem musí brzy nevyhnutelně bouchnout…

Dhont používá přímočarý filmový jazyk. Počáteční detaily navozující intimitu postupně nahrazují celky, které jsou čím dál víc a víc zaplněné cizími lidmi. Mezi Léem a Rémim stojí bariéry, kvůli kterým se k sobě nemohou dostat (to je nejvýraznější ve scéně, kdy se Rémi přijde podívat na kamarádův hokejový trénink a oba chlapci se přes plexisklo ani pořádně neslyší). Zatímco Léo se dostává přirozeně do popředí, Rémi se přesouvá čím dál častěji do druhého plánu, v některých scénách chybí docela.

Vývoj jejich přátelství ještě podtrhuje sezonní práce Léovy rodiny. Ta se věnuje pěstování květin. A bezstarostné sbírání květů brzy nahradí sekání a odhazování rostlin, aby na jejich místě mohla za čas vyrůst nová úroda…

Všechny tyto prostředky a motivy jsou natolik průzračné a nekomplikované, že to může být pokládáno za vyděračské, někdy dokonce kýčovité. Pokud se divačka přistihne při tom, že se dojímá nad vlastním dojetím, tak by zpozornět nejspíš měla (aspoň podle Kunderova postřehu o dvou slzách – kdy první znamená dojetí nad samotným obrazem a druhá, která kýč vytváří, nese pohnutí sám nad sebou, nad svou schopností cítit). Zároveň je třeba si uvědomit, že jednoduchost a nekomplikovanost emocí snímku není problém – to, jak k nám umělecké dílo (ne)promlouvá, zkrátka závisí také na emoční investici, kterou jsme do něj ochotni vložit.

Dhont nikdy nesklouzne k banálnosti, ačkoli se párkrát pohybuje na její hranici. Vztek, odmítnutí a truchlení jeho postav vychází ze situací, do kterých je dovedly jejich činy; nejde o něco vulgárního a neuvěřitelného, co by s psychologií hrdinů nemělo co do činění. Zároveň je však třeba říct, že především křehká psychika jednoho z hrdinů je spíše deklaratorní než příběhově podepřená.

Problémy v psychologické kresbě nicméně zahlazuje skvělý výkon obou mladých herců. Gustav De Waele a Eden Dambrine jsou ve svých rolích skvělí; dovedou předat dětské soustředění na žitý okamžik, ponoření do hry, ale i to, jak je strašné, když člověka stravují hluboké city, kterým úplně nerozumí, a o kterých tím pádem nedovede mluvit.

Zajímavé zde také je, nakolik se jasně čitelné emoce pojí s tím, že jsou hlavní hybnou silou příběhu dva dospívající chlapci. Americký autor Michael Kaufman, který se ve svých textech kontinuálně zabývá rovností mužů a žen, říká, že žijeme ve světě ovládaném mocí, v němž dominují muži. Tato řídící moc se však neprojevuje jednoznačně, a životy mužů jsou tak zvláštním mixem moci a síly, bolesti a bezmoci. Muži totiž jednoznačně disponují mnoha výhodami, ale zároveň jim řád založený na moci způsobuje izolaci, odcizení, bolest. Právě taková kombinace je podle Kaufmana skrytým příběhem v životě mužů.

„Jste spolu?“ ptají se Léa a Rémiho spolužačky a tenhle nenechavý dotaz ukazuje zranitelnost jejich spojení. Léo s Rémim můžou být tak blízkými, intimními přáteli jenom, dokud jsou spolu sami, dokud mezi nimi neexistují hierarchie. Jakmile se zapojí do většího kolektivu, narazí na skutečnost, že některé formy maskulinity jsou nadřazené. A být klukem, který rád vysedává se svým nejlepším kámošem, nebojí se dotyků a blízkosti, k takovým formám v přísně tradičním kolektivu školy bohužel nepatří.

Drama Blízko tak nakonec lze chápat právě i jako výpověď o tom, že vztahům se daří nejlépe, pokud se je nesnažíme nacpat do jednorozměrných kategorií a pokud jim dáme dost času a prostoru, aby se vyvinuly do podoby, která je pro ně nejlepší. Teprve tehdy může mezi dvěma lidmi vzniknout opravdová blízkost, co má šanci přetrvat. Jenže v patriarchátu se takovým vazbám dařit nemůže – svou existencí představují příliš velkou hrozbu.