Kafku nikdy nebudeme mít přečteného. Přestaňme se o to snažit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Muselo to být chvíli poté, co jsem s nadšením přečetl Kafkovu Proměnu. Uchvátilo mě, s jakým smířením se tu Řehoř Samsa učí svým novým broučím potřebám. Jaký zvláštní klid se mu rozleze po těle, když se vyšplhá na stěnu svého pokoje. Svoje absurdní příkoří přijímal s pokorným klidem člověka (brouka!), který jako by byl v hloubi duše přesvědčen, že si to všechno tak trochu zaslouží. Připadalo mi, že Proměna je syrová, chladná a naprosto přesná – jak jen příběh o metamorfóze člověka v hmyz může být.

Pak mě ale zaskočil kamarád. Vždycky byl trochu napřed (pár let předtím mě upozornil na kryty v metru). „Proměna? Pche,“ mávl rukou. A rozvyprávěl se o Kafkově povídce, v níž osamělý muž jednoho dne u sebe v bytě najde dva skákající míče.

„Na tento pohled nebyl připraven. To jsou hotové čáry, dva malé bílé, modře pruhované celuloidové míčky poskakují vedle sebe na parketách, když jeden dopadá na podlahu, je druhý ve výšce, a tak hra neúnavně pokračuje dál,“ stojí v povídce Blumfeld, starší mládenec. Franz Kafka ji napsal v roce 1915, ale svět ji poprvé mohl spatřit až o více než 20 let později. Díky Maxi Brodovi, Kafkovu příteli, který neuposlechl spisovatelovo přání spálit všechny rukopisy a rozhodl se ukázat je světu.

Blumfeld, podobně jako Samsa, se k celé té nepříjemné situaci se skákacími míčky snaží přistoupit pragmaticky. Zavře je do ložnice a pokračuje ve své pravidelné večerní rutině: listovat si svým oblíbeným francouzským časopisem, nalít si sklenku třešňovice a zapálit si dýmku. Tlumené hopkání z vedlejšího pokoje ale Blumfelda rozrušuje. „Rozbije ty míče určitě, a to v nejbližší době, ale teď zatím ne, pravděpodobně až zítra.“

Těžko říct, co je na té povídce zábavnější – celuloidové míčky, které si opatrně zvykají na Blumfeldovu nevrlou náturu a raději poskakují po zvuky tlumícím koberci, nebo Kafkův odstup, s nímž pečlivě líčí každý okamžik surreálného příběhu. Je v tom humor skoro jak od Daniila Charmse, ale v Kafkových světech se vtipy podávají s urputně vážným obličejem – a se stejnou grimasou jim čelí jejich postavy. Míčky nemíčky.

O tom, že působivost Kafkových textů vychází z jeho schopnosti perfektně se vcítit do lidských emocí a zároveň je až analyticky, chladně popisovat, mluví například Reiner Stach, v současnosti zřejmě nejznámější Kafkův vykladač, autor rozsáhlé spisovatelovy biografie i knižního apendixu o nečekaných skutečnostech z Franzova života (věděli jste, že si chtěl patentovat teleautomat?).

Z jeho deníků to může vypadat, že odstup od sebe samého Kafka příliš nepěstoval. V listopadu 1910 poznamenal, že si nedovolí únavu – naskočí do rozepsaného příběhu, i když by si spíš měl rozřezat obličej na kousíčky.

V sešitech datovaných od roku 1910 až 1923 donekonečna přepisuje úvody povídek, trpělivě obměňuje již napsané věty, dokud nepřeruší psaní zoufalým výkřikem bez interpunkce: „Hrůza pouhé schematičnosti“ Jinde: „Velký odpor vůči ‚Proměně‘. Nečitelný konec. Nedokonalá téměř od základu.“ (19. ledna 1914).

Už Max Brod v doslovu prvního vydání toho nejintimnějšího z Kafkova psaní, které předtím mimochodem částečně cenzuroval, chtěl čtenáře uklidnit úvahou, že do deníků člověk přece jen častěji zapisuje ty temnější stavy.

Třeba jako ten, který Kafka popsal v květnu 1913: „Ta ustavičná představa širokého řeznického nože, který spěšně a s mechanickou pravidelností zajíždí do mého boku a ukrajuje tenounké plátky, které při té rychlé práci odletují takřka srolované.“

Jiný Kafkův vykladač, Frederick R. Karl, tvrdil na začátku devadesátých let, že bez psychoanalýzy se při interpretaci života a díla slavného spisovatele nelze obejít. A záznam o noži kuchajícím Kafkovo tělo bral Karl jako homoerotický výjev. Sexualitu spatřoval i v Kafkově obsesi pomalým žvýkáním jídla.

Karl i přes své bulvárně působící pokusy o psychoanalýzu dodal, že „Kafku je nemožné zachytit“. Přesto si myslím, že úvahami o autorově sexualitě na Kafkově díle napáchal podobné škody jako všichni, kdo o každé výluce vlaku bez náhrady říkají, že je to „kafkárna“, nebo obchodníci s kýčovitými triky s vyhublou siluetou spisovatele bloudícího v ulicích Prahy.

Vlastně to samé platí i o lidech nabízejících definitivní výklady Kafkových textů. Třeba tím, že k autorovým surreálným vizím přilepují politické konotace nebo opakují povrchní klišé o těžkém údělu jednotlivce postaveného vstříc byrokratickému molochu.

Když se dnes vracím ke Kafkovu psaní, překvapuje mě, kolik jeho textů jde stále číst novýma očima. Snad kromě jedné knihy. Proces se už tak pevně usadil v kolektivním povědomí, je už tak důkladně přečtený, že je nemožné se do něj znovu – a jinak – ponořit. Postihl ho podobný osud jako Orwellovo 1984, román, jehož svět je ve skutečnosti mnohem složitější, než si připouštějí lidé, kteří si z něj odnesli jen větu „Velký bratr tě sleduje“.

O tom, že to s interpretací uměleckých děl nemáme přehánět (a nejen v souvislosti s Kafkou), psala už v roce 1964 Susan Sontag. „V kultuře, jejímž klasickým problémem je hypertrofie intelektu na úkor životní energie a smyslových schopností, představuje interpretace pomstu intelektu na umění,“ upozorňuje Sontag, „Ba ještě víc: Je to pomsta intelektu na světě. Interpretovat znamená ochuzovat, vysávat svět – abychom mohli zkonstruovat nějaký stínový svět ‚významů.“

Sontag vlastně tvrdí, že interpretací oddělujeme umění od toho, co žijeme. Čteme báseň a přemýšlíme, co nám o světě tají a proč to nešlo říct normálně. Jako bychom zapomněli na pocit, kdy nám „normální slova nestačí“, kdy se nám „nedostává slov“. Chceme najít autora a zeptat se ho přesně tak, jak nás to učili ve škole: „Co jste tou básní chtěl proboha říct?“

Takhle se ptáme i Kafky. „Proč jste byl tak úzkostlivý? Co vaše problematická sexualita? Proces je narážkou na který politický režim?“

Odpovědí na všechny výše položené otázky už máme tolik, že se v esejích o Kafkovi stále častěji objevují zoufalá přiznání jako to letošní od Joshuy Cohena v Paris Review: „Číst Kafku je požitek, po němž přichází trest – muset o něm psát.“

Kulturní novinář bojující proti interpretaci může znít jako protimluv. Vždyť je to naše práce. Tak jednoduché to ale není. I Kafka doplácí na to, že z kultury často děláme oddělený chlívek, pavilon kuriozit. Sám na sobě často pozoruji, jak jsem se přizpůsobil tezi, že umění stojí za pozornost hlavně ve chvíli, když se zcela jasně vztahuje k současnosti, když ho lze obhájit tématem. Výstava o válce na Ukrajině, film o uprchlické krizi. Kafkův Proces a moloch dneška, Proměna a absurdita těchto dní. Ještě se dají obhájit peprné detaily ze života umělce. Kafkova potlačovaná sexualita. Impotence. Franzův podivný vztah s otcem.

Na Kafkovi je přitom nejlepší, že i kdyby o něm člověk nevěděl vůbec nic a otevřel dnes Proměnu, vize člověka pokorně přijímajícího svoje nově nabyté broučí potřeby by ho posadila na zadek stejně jako čtenáře všech předcházejících generací.

Franzi Kafkovi bychom ke stému výročí měli dopřát sabatikl. Na chvíli ho sundat z triček, zakázat si na pár měsíců slovo „kafkárna“ a vrátit jeho textům možnost být ambivalentní, nebo dokonce matoucí a nesrozumitelné, tak jako občas bývá skoro všechno umění. Nesrozumitelnost k umění patří, nemusí se pořád vztahovat k současnému světu – tak jako se k němu ostatně někdy nedokážeme vztáhnout ani my. Cítíme se v něm jako brouci na stěně vlastní ložnice.