Jurský svět sliboval Nadvládu. Místo toho je zralý na vyhynutí

Po zhruba dvou hodinách a deseti minutách filmu Jurský svět: Nadvláda dospěje jedna z kultovních postav ságy, doktor Alan Grant, k překvapivému zjištění a zvolá: „Nejde jim o nás!“ Myslí tím sice dvě prehistorická monstra, která zápolí v troskách další padlé dinosauří rezervace, přesně ale trefí na hlavičku problém šestého dílu série o ztraceném světě. Je jedno, kolik známých a fandy milovaných postav se vrací na plátno a jak usilovně se snaží navázat dialog s novou generací hrdinů. Příliš na nich nezáleží. Jsou to jen ploché figurky pohozené na šachovnici, kde s nimi hýbou neobratní scenáristé.

V době, kdy filmy jako Top Gun: Maverick nebo Spider-Man: Bez domova úspěšně provozují vysoce kvalitní servis fanouškům a kloubí nostalgii s adrenalinovou zábavou, se Jurský svět: Nadvláda jeví skutečně jako druh zralý na vymření. Přitom tenhle návrat do světa, který v roce 1993 stvořil Steven Spielberg a v té době přelomová digitální magie studia ILM, nezačal v roce 2015 vůbec marně.

Tehdy málo známý nezávislý režisér Colin Trevorrow úspěšně restartoval spielbergovský odkaz původní trilogie. Samozřejmě všechno tu bylo větší a bylo toho víc, jen posvátného údivu z objevování prehistorického světa se dostavovalo o poznání méně. To však nic nemění na tom, že Jurský svět fungoval jako spolehlivá zábavní atrakce s poměrně chytlavými novými postavami v čele s krotitelem velociraptorů Owenem Gradym (Chris Pratt).

Druhý díl s podtitulem Zánik říše naznačil, že jakmile tvůrci vyčerpali recyklační formulku a začali přidávat nové dějové linie, jako např. manipulaci s lidskou DNA, stává se z Jurského světa spíš bezpohlavní produkt. Nadvláda slibovala vedle završení druhé jurské trilogie i revoluční změnu. V dosavadním konceptu lidští hrdinové navštěvovali svoje jurské výtvory v uzavřených rezervacích. Nadvláda pracuje s myšlenkou změny paradigmatu – dinosauři a další dávno vyhynulí tvorové se stávají běžnou součástí přírody a existují s lidmi v jejich přirozeném prostředí. Člověk už není bezvýhradným pánem, musí se uskrovnit a podřídit.

Na papíře šlo o vzrušující myšlenku, se kterou se ale scénář Nadvlády nepokouší udělat vůbec nic invenčního. V úsměvně toporném intru nás skrze naivní reportáž seznámí vedle změněných podmínek hry i s existencí korporace, která si veškeré genetické know-how vzala pod palec a zřídila pro často nebezpečné prehistorické tvory rezervaci v Dolomitech, kde provádí další pokusy s oficiálním cílem pomoci lidstvu. Průměrně znalý divák okamžitě pojme podezření, že s obří korporací, která je uklizená v malebných horách a usiluje o blaho světa, zřejmě nebude vše v pořádku.

Už název společnosti – Biosyn – zavání tím, že příběh šestého dílu vznikal v úsporném režimu a vešel by se na dvakrát přeložený ubrousek. Nadvláda bohužel potvrzuje všechny nejhorší obavy. Během epické stopáže se ani nepokusí diváka zaskočit a nabídnout mu jakýkoli zvrat, jakoukoli novou myšlenku a osvěžující nápad ve značně vyčerpaném jurském kánonu.

Pro někoho může být oním svěžím větrem akční první polovina, ve které se neposedně skáče po celém světě. Režisér prvního Jurského světa Colin Trevorrow se zjevně zhlédl v dynamice špionážních thrillerů, v Bondovkách a filmech o agentu Bourneovi, takže film sází na infiltraci, překotné honičky, divokou kameru, kulometný střih a palbu detailů. Akce je sice hodně fyzická, bohužel také nepřehledná a jenom sotva dokáže zamaskovat, jak pracně film lepí linie staré a nové party hrdinů, které se neodvratně musejí protnout.

K tomu slouží druhá polovina filmu, která místo epického měřítka slibované nadvlády opět zamíří do další rezervace, kde se všechno pokazí, bezpečnostní opatření selžou a lidé se stanou kořistí. Už dlouho nebyl k vidění film, který by tak okatě sázel na bohapustou náhodu, opíral se o logické blackouty a jakoukoli absenci myšlenky vyvažoval patetickými frázemi, které jsou tak velkohubé, až mimoděk vyvolávají smích. Jurský park byl vedle skvělé zábavy i ambivalentním obrazem lidské touhy ovládnout přírodu a proniknout k jejím nejniternějším tajemstvím. Obešel se u toho ale u patetických mouder, která postavy v Nadvládě trousí s grácií prodejců pochybného životního pojištění.

Jurský svět: Nadvláda vyhlíží jako bezradný, rozpadající se věšák na akční scény, ve kterém i dlouho očekávané návraty vyznívají jako povinná cvičení bez emocí. Je to bludiště repetitivně složené ze scén, v nichž se lidé ocitají v pasti a nahání je stále smrtonosnější a barevnější monstra. Spielbergova režie vždy stála na dokonalé stavbě a načasování, práci s diváckým očekáváním. Trevorrow se v roce 2015 některými scénami tomuto umění přiblížil. V Nadvládě se ale spěchá od atrakce k atrakci a brzy není úplně jasné, proč by měly diváka vzrušovat periodické úprky, úleky a příhodná selhání techniky, která skoro vždy vyřeší další náhodné setkání.

Na malou chvíli je radost vidět opět pohromadě plaché charisma Alana Granta (Sam Neill) a divoké nasazení jeho femme fatale Ellie Sattler (Laura Dern), moment úlevy nabídne i scéna, kdy žoviální filozof Ian Malcolm v podání Jeffa Goldbluma náhle zavzpomíná na svého věčně nadrženého psa. Nicméně v rodičovských útrapách a hledání identity nové generace hrdinů je mnohem méně života než ve většině jurských zkamenělin. Kdyby alespoň stále pestřejší bestiář budil něco jiného než podezření, že se tvůrci přestali pokoušet ohromit detailem a sází all-in na kvantitu. Kdyby hlavní padouch nebyl tak slaboduchý, šablonovitý a nanicovatý a nabízel alespoň zárodek morálního dilematu svých předchůdců…

Jenže nic z toho tentokrát v Jurském světě nenastane. Dokonale studený, nevzrušivý produkt by tak mohl některé diváky konečně přimět zařvat si s doktorem Grantem: „Nejde jim o nás (ale o naše peníze)!“ Vyhynutí je v současném chvíli jediné řešení, které Nadvláda třicetileté jurské sáze nabízí.