Jordan Haj: Ve světě se dějí takové průšvihy, že na plytkou hudbu není čas

Koncem října Jordan Haj vystoupí v pražském klubu Roxy, kde na společném koncertě s partnerkou Emmou Smetanou představí i skladby ze svého debutového dvojalba. Na polovině desky ho fanoušci uslyší i v češtině, na kterou si donedávna netroufal. „Měl jsem pocit, že pokud s ní nejsem schopný zacházet jako Kryl v písničce Zbytečná láska nebo Nohavica v Kometě, tak na ni nemám právo sahat,“ vysvětluje.

Lidé ho teď ovšem mohou vidět i v kinech. V novince režiséra Jana Hřebejka Výjimečný stav ztvárnil rozhlasového eléva pocházejícího z fiktivní blízkovýchodní země Kambur. „Takovou roli jsem mohl hrát jedině já nebo další tři lidé v zemi,“ glosuje zpěvák a herec, který má po otci arabské kořeny a dospívání strávil v Izraeli.

Ve filmu Výjimečný stav snad poprvé hraješ jednu z hlavních postav. Přitom jsi vystudoval herectví na DAMU. Čím to je, že tě velké role zatím spíš míjely?

Sám jsem se jim nevyhýbal. Pokud bych už v době, kdy jsem dodělával DAMU, dostával nabídky, kde bych se na filmu mohl ve větším rozsahu kreativně a umělecky podílet, tak bych se teď herecké profesi pravděpodobně věnoval mnohem víc. Připadala by mi naplňující i stimulující. Mně ale brzy začalo být zřejmé, že kluka s mým obličejem a rysy čeští filmaři běžně obsazovat nepotřebují. Což nemá být výmluva, je taky možné, že jsem někdy jen blbě hrál. Pravdou ale je, že mě na castingy zajímavějších filmů často ani nezvali.

Postupně se tak moje herectví zredukovalo na skvěle placenou, roky trvající brigádu, a to díky castingovým agenturám, které obsazují menší role ve velkých projektech zahraničních produkcí natáčených v Česku. Dneska mám portfolio, které na databázi IMDb působí brutálně, a přitom jsem si nikdy pořádně nezahrál. Vždycky to byly role z kategorie mladý, orientálně vypadající sluha, asistent, voják, agent a tak dále.

Menší roli sis střihl třeba v letošní Vráně…

A začátkem příštího roku jde do kin zase film Nosferatu od režiséra Roberta Eggerse, který točil třeba Maják, takže nádherná artovka. Mám tam i relativně výraznou roli, vedu monology i dialogy ve starém cikánském nářečí, dokonce interaguju s hlavními postavami. I když bůh ví, co z toho zůstane ve finálním střihu. Dál se nicméně v zahraničních filmech nedostaneš a české šly doteď mimo mě. I tím, že jsem po škole nenastoupil do žádného divadelního angažmá, na které role mnohdy bývají napojené, vyloučil jsem sám sebe z domácí filmařské komunity.

Zároveň ses začal kreativně realizovat jinde.

Jasně, začal jsem se víc věnovat hudbě a pak jsme se s bratrancem Givim pustili do režírování videoklipů. Nejdřív pro Emmu, která zrovna vydávala desku, a pak i pro další interprety. Jako herec neustále čekáte, až vám dá někdo šanci, kdežto při tvorbě písniček i videoklipů jsem měl najednou nad vším kontrolu. Ocitl jsem se v aktivní roli, která je mi mnohem bližší než ta čekací. Vtipné je, že už když jsem byl na DAMU, radil mi Honza Hřebejk při jedněch klauzurách, ať radši dělám režii, protože jako herec budu trpět. Tohle mladý narcistní student činohry fakt slyšet nechce. Zpětně ale musím uznat, že měl pravdu.

Přesto se ti právě Jan Hřebejk s jednou rolí ozval…

Vzpomněl si na mě ve chvíli, kdy v ruce držel scénář s postavou mladého eléva z blízkovýchodní země, který mluví perfektně česky, ale zároveň ovládá arabštinu. Takovou roli jsem mohl hrát jedině já nebo další tři lidi v zemi. Honza mě navíc znal jak z divadla, tak ze seriálu Až po uši, který točil pro HBO. Neuspořádal tedy ani casting a rovnou mi úlohu ve filmu nabídl.

Navíc ses na filmu nakonec podílel i režisérsky, konkrétně při scénách natáčených v jordánském Ammánu. Jak se přihodilo, že ti Jan Hřebejk takovou odpovědnost svěřil?

Když se sestavoval natáčecí plán, zjistilo se, že Ondra Vetchý špatně nahlásil termíny, kdy bude k dispozici, a že se s Honzou Hřebejkem nemůže na dotáčce v Jordánsku potkat. Já jsem byl před natáčením zrovna na Bali, kde jsem se chystal na svou roli, měl jsem z ní docela nervy a najednou mi zavolal Honza, jestli do Jordánska nechci jet místo něj.

Nejdřív jsem ho špatně pochopil a myslel jsem si, že chce, abych hrál Ondrovu roli. Pak mi ale Honza vysvětlil, že bych měl naopak Ondru režírovat. Když vám jeden z nejlepších českých režisérů svěří kus svého díla, je to samozřejmě šílená zodpovědnost. Nerad bych mu film podělal, tak jsem se s ním jordánskou linku snažil předem konzultovat. Honza mě v tom ale nechal vykoupat, řekl mi, že tuhle část režíruju já a ať si ji natočím, jak chci.

A ještě jsi režíroval přísně vypadajícího Ondřeje Vetchého. Sám z něj mám docela respekt.

Taky z něj mám obrovský respekt. Při natáčení jsme si spolu ale prošli i fyzickým násilím, takže se ho už tolik nebojím. (smích) Přijde mi, že teď do sebe vzájemně vidíme. Ondra má obrovské srdce, svým temperamentem mi hodně připomíná Araby a Židy, mezi nimiž jsem vyrůstal. Po jejich energii se mi v Evropě často stýská.

Chybí ti tu ostří chlapi?

Ostrost je podle mě jen vedlejší produkt. Zásadní je, že vycházíš ze svého jádra, tudíž jsi výbušný a impulzivní, ale zároveň jsi vždycky opravdový. Tvoje chování není ovlivněné vnějškem, není v něm žádný kalkul. Někdy si přeju, aby lidé v mém okolí aspoň trochu komunikovali jako Ondra Vetchý. Aby se ti dokázali podívat do očí a říct, že mají problém. Přijde mi, že se ta schopnost dost vytrácí.

Ty v sobě tenhle temperament máš?

Mám ho v sobě hodně. Zároveň je těžké najít správnou míru, jak ho projevovat, aby tvoje chování bylo adaptabilní se společností, ve které žiješ. Nechceš totiž být agresor ani hromotluk, kterého se lidé bojí. Chceš být citlivý vůči svém okolí, napojený na nějakou něhu. Zároveň by se z tebe ale podle mě neměl vytratit rytíř. Chlap by měl přece jenom být trochu jako Tommy Shelby ze seriálu Peaky Blinders. Tahle ryzí energie mi chybí, a proto je pro mě Ondra Vetchý takovým D’Artagnanem.

Což nás vrací k filmu Výjimečný stav. Jeho zápletka se točí kolem revoluce v Kamburu, fiktivním arabském státu, odkud zahraniční zpravodaj Karel Beran v podání Ondřeje Vetchého zdánlivě přináší reportáže, přestože se ve skutečnosti nachází ve svém bytě na pražských Vinohradech. Řešili jste při debatách nad scénářem, jak dostatečně citlivě přistoupit ke konfliktům, které se na Blízkém východě v současnosti opravdu dějí, jak tamní politickou situaci nezlehčovat?

Tuhle alchymii řešili hlavně Honza Hřebejk se scenáristou Milanem Tesařem. Oba jsou natolik intelektuálně poctiví, že si podobné otázky mnohokrát kladli. Sám jsem jim do toho nemluvil, ale často jsem u jejich debat byl. Myslím, že se jim nakonec podařilo najít tu správnou míru, aby byl Výjimečný stav dobrá komedie a zároveň arabský svět nijak neznevažoval. Už tím, že příběh zasadili do vymyšlené země, podle mě předešli tomu, aby si ho někdo z diváků vztahoval k dění v konkrétních státech. Události, které se v Kamburu odehrávají, se na Blízkém východě stávají pořád a všude.

Ani postava Khaleda ti nepřipadala stereotypní?

Právě že ne, i na to podle mě Honza s Milanem dávali pozor. A pomohla tomu taky některá naše společná rozhodnutí, třeba že se při hraní vyhnu jakémukoli přízvuku, aby Khaled nevyzníval jako karikatura. Myslím, že se nám společně podařilo vyhnout všemu, co by mohlo pozornost diváků odvádět od hlavního tématu.

Tím tématem jsou dezinformace. Film ukazuje, jak těžké je v současnosti odlišit pravdu od lži a jak fake news někdy mohou působit přesvědčivěji než ověřené informace. Nakolik se tě tyhle otázky dotýkají?

Zastihl jsi mě zrovna v době, kdy mám rozečtenou novou knihu mého oblíbeného izraelského historika Juvala Noacha Harariho s názvem Nexus, která je právě o nakládání s informacemi a rozlišování pravdy od nepravdy. I proto mám pocit, že je to teď hlavní výzvou světa. Jen ti k tomu tématu neřeknu nic, co bys ještě neslyšel. Ani lidé, kteří mu věnují veškerou svou pracovní náplň, totiž evidentně nemají jasné řešení, jak realitu vnímat v co nejčistší podobě.

Mně v tomhle kontextu přijde výstižná scéna, ve které Tatiana Dyková coby rozhlasová moderátorka vede rozhovor se zastáncem konspiračních teorií v podání Jiřího Havelky a nedokáže mu oponovat…

Protože konspirátor je vždycky připravenější než ty. Ty pochybuješ, ale on ne. Ty si kladeš otázky, ale on si je neklade. Když se konspirátor ocitne v ringu s vědcem, bude vědec vždycky ve slabší pozici. Připouští si totiž, že nemusí mít pravdu, kdežto konspirátor je daleko sebevědomější. Stejná logika pak funguje například v prezidentské debatě. Slova kandidátů se ti jako divákovi z hlavy postupně vytratí, ale jejich energie v tobě zůstane. Na jedné straně třeba vidíš váhajícího Bidena a na druhé nadšeného lháře Trumpa, který svým entuziasmem dokáže zblbnout i poctivě uvažujícího člověka. Proto často volíme tak, jak volíme.

Nechme teď chvíli politiku stranou a pojďme se bavit o hudbě. Brzy totiž vydáváš debutové dvojalbum, které je napůl v angličtině a napůl v češtině. Co tě přimělo, abys po letech začal psát písničky v mateřském jazyce?

Když se zamyslím, ke komu z české hudební scény vzhlížím, napadnou mě jména jako Nohavica nebo Kryl. Každý muzikant to tak možná nemá, ale já jsem se vždycky srovnával s umělci, které sám poslouchám. Navíc jsem dospíval v Izraeli, který je zemí písničkářů a verše typu láska–páska by tam nikdy neobstály. Právě proto jsem se češtině ve své tvorbě tak dlouho vyhýbal. Měl jsem pocit, že pokud s ní nejsem schopný zacházet jako Kryl v písničce Zbytečná láska nebo Nohavica v Kometě, tak na ni nemám právo sahat. Říkal jsem si, že slova musím poskládat tak, aby v sobě měla vesmírnou pravdu, aby byla chytrá, ostrá, sexy a zároveň obyčejná.

Tak to se srovnáváš s velkými jmény. Našel jsi způsob, jak se jim přiblížit?

To si nemyslím, i když po tom samozřejmě toužím. Našel jsem ale jiný důvod, proč s češtinou ve své tvorbě pracovat. Napsat písničku v češtině mi přijde podobné, jako když v divadle vystoupíš na jevišti s vlastním monologem. Řekneš, co máš na srdci, a už se za nic neschováš. Nerad bych znevažoval svoje písničky v angličtině, protože i tam vždycky přemýšlím nad sdělením. K češtině mám ale pochopitelně mnohem osobnější vztah. Zároveň se mi líbí v jiných hudebních polohách než angličtina. Kdybych českou písničku zaranžoval jako soundtrack z bondovky včetně dechů a těžkopádných bicích, připadalo by mi to hrozně slizké. Čeština vyžaduje jistou civilnost.

Před rozhovorem jsi mi říkal, že o desce přemýšlíš jako o dvou dopisech. Začněme tedy první, anglickou částí, kterou jsi pojmenoval The Ultimate Playlist for the End of the World. Komu je adresovaná?

Je to veřejný manifest, který se snažíš dostat do světa, v jazyce, jemuž budou rozumět tvoji bývalí spolužáci v Izraeli, strejda v Americe i náhodná paní na Kypru. Chceš, aby všem bylo jasné, co ses jim pokoušel říct, a zároveň si připouštíš, že tvoje myšlenky možná nikoho nezajímají. Uvědomuješ si, jak je teď celý svět přehlcený informacemi, názory, válkami, ale i umělci a že jsi v tom všem možná úplně bezvýznamný a nahraditelný. Pokud máš ale podobnou strukturu osobnosti jako já, tak v tobě zároveň zůstává dětský sen, že jsi ze stejné party jako Elvis, Lennon, Dylan nebo Ježíš.

Chceš říct, že máš tak trochu sklony k mesiášství?

Teď se pohybuju v hodně filozofické rovině. Pokud ze sebe ale dostaneš nějaké umělecké vyjádření, třeba tříminutovou skladbu a hodíš ji na internet nebo ji vydáš na cédéčku, aby mohla oslovit kohokoli na zeměkouli a ideálně se stala soundtrackem jeho života, je to jako manifest vyslaný do vesmíru. Je to v něčem nehorázné, nesoudné. Proto musíš být podle mě někde v hloubi duši přesvědčený, že o tomhle světě dokážeš sdělit něco víc než ostatní, že máš jedinečný úhel pohledu a vidíš to, co druzí nevidí. Proč bys měl jinak někomu brát tři minuty jeho života?

To dává smysl. Komu je pak určená ta česká část, kterou jsi nazval Bez jména a příjmení?

Ta je adresovaná třeba mojí mámě, která se mě roky ptá, proč nenapíšu nějakou písničku v češtině, ale i mým dcerám Lennonce a Ariel, mojí ženě Emmě, mým kamarádům a všem lidem, s nimiž se potkávám. A zase je v tom ta nehorázná víra, že někoho bude zajímat, co se v tobě odehrává. Jen jsou to sdělení lokálního významu, v tom nejlepším slova smyslu. Je to gesto, kterým říkám: „Ano, tohle jsem já. Teď o mně víš něco víc. Jak s tím naložíš?“ Nejsem raper a přímočaré vyjadřování mi není úplně blízké, takže svoje texty zaobaluju do poetičtějších podob. I tak ale na české části mojí desky najdeš věci, které jdou trochu za hranu toho, co na sebe člověk prozradí v běžné konverzaci.

Na obou částech dvojalba zníš hodně naléhavě. Přestože převládají lovesongy, přijde mi, jako by do nich prosakovaly taky obavy z nějaké blížící se apokalypsy. Vnímám to správně?

Řekl jsi to úplně přesně. Jsou dva typy vztahů, které mě v životě intenzivně emočně zatěžují. Jedním z nich jsou vztahy s mými nejbližšími lidmi – s partnerkou, mámou nebo dětmi, kterým píšu ukolébavky, omluvy, vysvětlení i výčitky. Snažím se pojmenovat, co jsem v běžné konverzaci vyjádřit nedokázal. Stejně intenzivně ale prožívám svůj vztah se světem, což je dané tím, kde jsem vyrůstal a co se tam teď děje. Když vyrůstáš v Izraeli, tvůj táta je Arab a pak se přestěhuješ do Evropy, kde jsi Čech, ale vlastně ne úplně, tak situaci ve světě prostě řešíš. Aspoň pokud jsi člověk jako já.

Možná budu znít jako blázen, ale fakt se teď strašně zlobím na Araby a zároveň se šíleně zlobím na Židy. Posledních deset měsíců se k pláči zlobím na svoje spolužáky. Zlobím se na svou mámu, že je jí politika jedno, zlobím se na Čechy, že jsou ostrovní, krátkozraký národ. Zlobím se i na českou popovou scénu, na interprety, kteří nás zatěžují plytkostí. A nemyslím tím ani tak rapové sloky o řetězech a rolexkách, jako spíš plytkost, která se vydává za hluboké myšlenky. Hip hop je aspoň sexy a stimulující. Štvou mě ale texty, které jsou něčím mezi motivačními citáty z Instagramu a frázemi ze seriálů na Nově. U nás i ve světě se teď dějí takové průšvihy, že na plytkost není čas.

Takže jsi zklamaný, že svět nevypadá tak, jak by sis přál…

Ano a ne. Nejsem snílek, který by chtěl, aby se všichni měli rádi. To mi moje inteligence ani smysl pro humor neumožňují. Vím, jací jsme. Každý z nás je občas krutý, slabý a komplikovaný. Nedokážu se ale smířit s tím, že lidé mohou žít se srabstvím, že život promrhají, že jim bude stačit, když budou jíst, spát a souložit, že budou volit jednoduchá řešení, dělat, že nevidí, a nechají planetu shořet. Proto mám teď se světem nevyřešené rozvodové řízení. Přitom jsem šťastný, veselý člověk, vtipálek. Nejsem depresivní, nemám v sobě temno. Jen mi teď připadá, jako bych se ocitl ve filmu o konci světa.