Jo Nesbø: Bohatí se nebojí chudých, ale střední třídy

„Myslíme si, že mírumilovná, stabilní společnost je běžná věc. Ale není,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jo Nesbø, který v titulní povídce nové knihy zkoumá, jak se lidé chovají ve chvíli, kdy po řádu přichází chaos. Kdo to ustojí? Jen ti nejbohatší? Majitelé bunkrů na odlehlých ostrovech? Nebo má šanci i někdo další?

V rozhovoru mluví o temné straně společnosti, křehkosti demokracie i o budoucnosti severské krimi.

Na tiskové konferenci jste se ptal, kde má Praha svou odvrácenou stranu. Svoje temné místo. Všichni mlčeli. Možná nevěděli, co tím myslíte. Co přesně v Praze hledáte?

Měl jsem na mysli ta místa, kam si lidi třeba chodí kupovat drogy.

No vidíte, jedno takové bývalo přímo za rohem. Vyrůstal jsem tam. Václavské náměstí, nejznámější náměstí v Praze. Když jsem byl malý, vůbec jsem nevěděl, co se tu dělo v noci.

V Oslu je to podobné. Drogy se nejlépe shánějí na těch nejveřejnějších místech. Ale většinou tu zároveň nejde o odvrácenou stranu města.

Přijde mi zajímavé, že místo, kde jste si v Praze dlouhá léta mohl koupit drogy, je zároveň místo, kde probíhala velká část Sametové revoluce. Běžně se sem chodí demonstrovat. Václavák je epitomé devadesátek. Éry svobody, ale také éry gangsterů a kriminality.

To je zajímavé. Takže tam bych se měl vydat v noci?

Teď už to asi bude o dost čistší než kdysi. Ale proč vlastně mluvím o té odvrácené straně. Mám pocit, že ve své nové knize Krysí ostrov zkoumáte temná místa – ne města, ale celé společnosti. Hledáte okamžik, kdy se rozpadne, kdy se dostane do místa, ze kterého není cesty zpět. Našel jste ho?

Myslím, že ano. Když se ohlédnete zpět v čase, stačí pár dekád, narazíte třeba na rozpad Jugoslávie. Ta společnost vypadala velmi stabilně. Jistě, někteří historici vám budou tvrdit, že jugoslávský experiment nemohl nikdy vyjít. Já myslím, že mohl. Jugoslávie nám dobře ukazuje, že stačí pár náhod, určitá atmosféra, pár špatných vůdců – a celá společnost se rozpadne.

Společnost je daleko křehčí, než si myslíme. Myslíme si, že mírumilovná, stabilní společnost je běžná věc. Ale není. To jen já a vy jsme měli to štěstí, že jsme vyrostli po druhé světové válce a žádný další podobně velký konflikt zažít nemuseli. Pro mě je Krysí ostrov právě o téhle křehkosti společností.

Vzpomeňte si na loňský útok na Kapitol. Ve Spojených státech, v největší, nejsolidnější demokracii na světě. To jen ukazuje, že nic není jisté. Demokratické společnosti nejsou něco, co tu bude věčně. Musíme je chránit a prát se za ně každý den. To je pointa Krysího ostrova.

V titulní povídce knihy píšu také o bohatých lidech, kteří jsou zároveň preppeři, ti, co se připravují na nejhorší. Když jsem tu povídku psal, myslel jsem, že je to science fiction. Teď mi přijde, že jsem jen popsal realitu.

Jste prepper?

Rozhodně ne.

Co říkáte na to, že si milionáři kupují bunkry? Co to vypovídá o stavu světa?

Myslím, že stát, hlavně v USA, hrozně oslabil. Lidé mu přestali věřit. Francouzský ekonom Thomas Piketty zajímavě analyzoval společenský a ekonomický vývoj kolem osmdesátých a po osmdesátých letech. Všiml si, že bohatí se po roce 1980 stali extrémně bohatými, chudí trochu chudšími, ale ne o moc. Nejvíce prohrála střední třída – zejména v USA. Myslím, že ztratila sebevědomí, že ztratila důvěru v politiky i v to, že jednají v jejich zájmu.

Bylo by asi přehnané říkat, že USA jsou na pokraji revoluce. Sám ale asi vidíte, že tamní atmosféra působí jako studená občanská válka mezi levicí a pravicí.

To ale mluvíme o střední třídě. Co ty bunkry bohatých, jejich promyšlené záchranné plány, o kterých ostatně píšete v Krysím ostrově?

Myslím, že mají informace. Vidí, že rozpadající se střední třída míří k nějakému druhu odporu a bojí se toho. Myslím, že bohatí se nebojí chudých. Bojí se střední třídy, která se jen tak nevzdá.

Je velký rozdíl mezi psaním detektivek o Harry Holeovi a vymýšlením velkých narativů, ve kterých řešíte celé společnosti?

Mám vlastně pocit, že skoro všechny mé příběhy mají nějaký společenský podtext. Znáte pojem nízká hloubka ostrosti? Používají ho fotografové, filmaři. Čočka zachycuje ostře postavu v popředí, pozadí je rozmazané. V detektivkách je v popředí Harry Hole, jeho nepřátelé, přátelé, jeho případy. A v pozadí celá společnost.

V Krysím ostrově není v popředí nic a všechno zároveň. Ale ne, neřekl bych, že jde přitom o úplně jiný příběh, protože jak říkám, společenské otázky mě zajímaly odjakživa.

Proč jste se tedy rozhodl, že tyhle příběhy Harryho Holea nepotřebují? Jak se to vlastně stalo? Jednou ráno jste se vzbudil a řekl si – ne, tady Hole nebude?

Dělám to vlastně pořád. Píšu knihy pro děti, songy pro kapelu. Vždycky přemýšlím, co to mám vlastně za nápad. O čem chci přesně psát?

Přiznal jste, že víte, jak Harry Hole skončí. Kdybyste věděl, jak skončí váš život, nejspíš by vás to paralyzovalo. Tak si říkám, jestli vás vědomí Holeova konce nepřipravuje o tvůrčí dobrodružství?

Konec může být neuspokojivý. Záleží na tom, o jakém konci se bavíme. Harryho konec navíc nikdo kromě mě nezná.

Asi vám neprozradím nic nového, když řeknu, že všichni umřeme. Ale naše smrt na našem životě nebude to nejzajímavější. Spíš to bude ta nejnudnější část. Nemám detailní představu o tom, jakou roli bude Holeův konec hrát v jeho příběhu. Jen vím, jaký bude.

Kdy myslíte, že ke svému konci dojde trend severské krimi? Nevím, jestli vám slovo trend nepřipadá urážlivé.

Vůbec. Říkejme tomu trend. A jako všechny trendy skončí i severské krimi. Nebude to asi náhlá smrt, spíš pomalu vyčpí a bude nahrazeno něčím jiným. To je realistický scénář. Dokud tu ale budou mladí autoři, kteří ten žánr udrží svěží a plný kvality, čtenáři neutečou k ničemu jinému.

Je důležité říct, že detektivky nejsou oblíbené jen kvůli mrtvolám, ale spíš kvůli tomu, že zkoumají odvrácenou stranu společnosti, o které jsme mluvili na začátku. To je možná udržuje tak oblíbené?

Určitě. A dokud tu budou autoři, kteří žánr detektivek budou využívat jako způsob, jak psát o společnosti, o lidskému údělu, bude zajímavé severské krimi sledovat. Nemyslím si ale, že pozornost, kterou nordic noir má posledních deset, patnáct let, půjde udržet navždy. To prostě není možné. Přijde něco jiného, zajímavějšího.

Tušíte, co to bude?

Netuším. Nikdo to podle mě neví. To je vlastně na tom to zábavné. Vlastně stačí jeden jediný román, aby se svět zbláznil do nového literárního žánru, do nového trendu. Kdo dokázal předpovědět jihoamerický magický realismus Garcíi Márqueze a dalších? Nikdo. Ale něco takového znovu přijde.