Jen báseň dokáže říct, jak bolí smrt. Proto má poezie Knihu roku

„Bohužel jsem knihu nečetl,“ přiznal na pódiu syn básníka Miloše Doležala, když si v pondělí večer přebíral cenu Kniha roku Magnesia Litera a symbolický šek na 200 tisíc korun.

Jako by to řekl za většinu přísedících v sále, určitě pak za mnoho televizních diváků. Nečetli jsme to. Je to poezie. Ke slovu se u hlavní ceny Magnesií nedostala už čtrnáct let, u běžných čtenářů snad ještě déle. Ale syn Miloše Doležala měl jiné důvody než my, kdo na básně většinou nemáme čas ani náladu. „Je to pro mě příliš bolestivé a osobní.“

Sbírka, kterou přes dvě stě porotců vybralo jako nejdůležitější českou publikaci loňského roku, se vyrovnává se zármutkem z náhlé smrti básníkovy manželky Jany Doležalové-Frankové, mámy tří dětí, herečky a umělecké vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. Přestože v nominacích napříč kategoriemi letos chyběla opravdu nadčasová prozaická díla nebo hojně diskutované faktografické publikace, říct, že poezie na Knihu roku prostě tak nějak zbyla, by bylo zcela mylné. I kdyby si sbírku Miloše Doležala jeho syn nikdy nepřečetl, všichni ostatní by měli.

Velké knižní obchody hlásí vyprodáno, na webu nakladatelství zatím kniha dostupná je. K dispozici je také rozhlasový výbor, který s Milošem Doležalem připravil režisér Petr Gojda, jemuž autor věnoval i jeden z textů v knize.

Přišlo to náhle. Před dvěma lety, uprostřed června, když kolem domu Doležalových na Vysočině všechno kvete. Na samotě s lípou a sadem přistála helikoptéra.

„Teď tu byla / a už není / probuzení,“ píše básník v textu nazvaném Čtvrtek po poledni. Obraz mírumilovné krajiny okamžitě mizí. V uších zůstává zvuk vrtulníku, který si přiletěl pro „tělo s duší nachovou“. Drnčí sklo.

U básně je připsáno datum 17. června – vznikala těsně poté, co se na vysočinskou usedlost opět vrátilo ticho, ale teď už jiné, tíživé. Následující den Jana Franková-Doležalová zemřela.

Na začátku sbírky básník píše, že se každé ráno pokouší zaznamenávat drobné vjemy, které si podrží z noci či z předcházejícího dne. „Zachytit prudký výkrut vlaštovky nad dvorem,“ vysvětluje. Vzápětí si odpovídá, že je to bláznovství.

Ale není. Přesně tyhle drobné okamžiky Miloš Doležal kreslí tak přesvědčivě, že se čtenářovi zarývají hluboko do paměti, vytahují odtud na povrch bolestné okamžiky, které sami před sebou jinak pečlivě schováváme. Chvíle poté, co se za záchranáři zavřely dveře. Na nočním stole leží rozečtená kniha, kterou už možná nikdo nedočte. Všechno vypadá tak stejné jako před půl hodinou, ale nic už nebude jako dřív.

Tyhle těžko popsatelné okamžiky, které zažíváme (nebo zažijeme) všichni, dokáže v jejich nezředěné podobě zachytit jedině poezie, žánr, který jsme odsunuli do vyšších polic kulturního života, přestože zůstává aktuální, a kdo o to stojí, toho zasáhne stejně silně, jako to uměla vždycky. Doležal svým bolestně jednoduchým jazykem, připomínajícím písně nebo modlitby, má blízko k poezii Bohuslava Reynka nebo Jana Skácela. I tady má člověk pocit, že krajina něco ví a nepoví a že tu po polních cestách pomalu chodí Smuténka.

Dvaapadesátiletý spisovatel, publicista a rozhlasový redaktor už jednu Knihu roku na kontě má. V roce 2012 zvítězil v anketě Lidových novin s publikací Jako bychom dnes zemřít měli, v níž líčil dramatický osud faráře Toufara. „Jsou příběhy, o kterých si myslíme, že je známe celé, a najednou přijde někdo, kdo nám dokáže, že jsme doposud nevěděli vlastně nic. Přesně to se podařilo Miloši Doležalovi, básníkovi a redaktorovi Českého rozhlasu, v novém životopise Josefa Toufara,“ chválil autora před jedenácti roky historik Petr Zídek.

Doležal publikuje od poloviny devadesátých let a za tu dobu vydal devět básnických sbírek, tři knihy rozhovorů, knihu esejů, sbírku fejetonů i povídek a dokumentárně laděné texty, v nichž dál zkoumá Toufarův příběh. Je tedy zkušeným autorem, kterého ruka pevně vede i v tak traumatickém období, jaké přináší ztráta blízkého člověka.

Bolest nepopisuje fragmentárně, ale spíš kubisticky. Ve všech úhlech a polohách. Prostě přesně tak, jak na pozůstalého nečekaně a zcela neuspořádaně přichází, jak ho naprosto nepřipraveného přepadávají. V rozhovoru na autorském večeru Magnesia Litera mluvil Doležal o útěše poezie, žánru, který se dokáže dotknout „nejhlubších vrstev, takových zvláštních momentů“: „Poezie mi pomohla jako něco, co může popsat a zaznamenat některé stavy, některé situace, některé obrazy. Najednou se poezie ukázala jako prostor vzdoru, prostor k čelení amputaci zaživa.“

Co jsou Doležalovy zvláštní momenty: Jeden den se jeho zemřelá partnerka náhle vrací jako vůně. Přichází oknem, v poledne, „jak matný dotek duše“. Jindy je v pomněnkách a nejvíc v zářivě žlutém vratiči. Někdy básníka pohltí vztek, někdy si vzpomene na otisk mokrých nohou, který po manželce zbýval na „placatých šutrech“: „Obrys šlépěje / záhy vyprchává / světlo si ji bere k sobě.“

Doležalova poezie připomíná magické snapshoty s extrémně vysokým rozlišením, v němž se dokážete přiblížit až do pestíků květin a najít tam mikročástice z duše zemřelého. Básně tu vzdorují neúprosnému času, který ze světa chladně vymazává stopy po milovaném člověku. Poezie možná na někoho působí zastarale, jako mrtvé médium, ale Doležal ukazuje, že pořád umí věci, které nezvládnou ani nejmodernější technologie. Zastavit čas. Zachovat pikosekundu, na níž nám tolik záleží.

To možná nejdůležitější na sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ je fakt, že ruku v ruce s bolestí knihou prochází také láska. Taková, při níž víte o každém důlku v hlíně, který tam zbyl po koleni milovaného člověka.