Článek
To youtubové video má jen 27 vteřin. Na nekvalitním, rozmazaném obraze je vidět dav s hořícími svíčkami, který kolektivně zpívá: „Cíl je blízko nás, cíl je blízko nás, já vím.“ O chvíli později se spontánně přidá i heslo „pravda vítězí“. Kouzlo skladby, která mobilizuje davy, je najednou odhaleno. Jednoduchá melodie zpívající přímo vybízí, aby si dodali odvahu dalším veršem.
Pokud pomineme poslední měsíce a kampaň nově nastupujícího prezidenta Petra Pavla, v Česku se na píseň Jednou budem dál vzpomíná hlavně v souvislosti s kapelou Spirituál Kvintet. Formace v čele s Jiřím Tichotou chtěla v Československu šířit folk – v podobě, v jaké ho tu nikdo neznal. Půjčovala si k tomu skladby afroamerické lidové tradice. Právě tady má píseň Jednou budem dál kořeny: v originále We Shall Overcome.
„Po roce 1968 jsme pochopili, že se nám otevřela ohromná možnost říkat ústy černochů věci, za které by jinak každá kapela během hodiny přišla o možnost ještě někdy v životě vystoupit,“ vysvětloval Jiří Tichota České televizi před dvěma lety, když Spirituál Kvintet ohlásil konec kariéry.
Spirituál Kvintet zahrál Jednou budem dál poprvé v předvečer prvního výročí upálení Jana Palacha v roce 1970. „A propuklo peklo,“ vzpomínal na reakci režimu Tichota v rozhovoru pro web Aktuálně.cz. Přišlo zatýkání. Komunisté poznali výbušnou sílu skladby, která už tehdy měla bohatou historii.
Příliš levicové
Tichota a spol. song poprvé slyšeli z úst amerického zpěváka Petea Seegera, který ji v roce 1967 přijel zahrát do NDR. Ještě předtím jí stačil nakazit americké Hnutí za občanská práva. Právě Seeger měl lví podíl na tom, že se We Shall Overcome tak proslavila. Paradoxní je, že Seeger byl členem komunistické strany.
„Byla to jediná moje nahrávka, která se nějak prodávala. John Hammond mě ji nechal nazpívat pro Columbia Records, ale zbytek vydavatelství si myslel, že jsem příliš levicový, tak nahrávku nepropagoval,“ vzpomíná Seeger. V komunistické straně byl v letech 1942 až 1949. Později svého členství litoval a veřejně kritizoval stalinismus a sovětské režimy (v roce 1982 vystoupil na podporu polské Solidarity), ale komunismu se nikdy nezřekl.
Seeger je americkou veřejností dodnes vnímán problematicky, dvojznačně. „Ta stejná urputná oddanost sociální spravedlnosti, která ho dovedla k naivní víře v komunismus, mu také dopomohla k ultimátní hymně hnutí za lidská práva, s níž pak stanul bok po boku Martina Luthera Kinga,“ psal o zpěvákovi v roce 2014 publicista David A. Graham v magazínu The Atlantic.
Je zajímavé, jak rychle lidé převezmou tuto skladbu za svou – ať už jako píseň demonstrujících buřičů, nebo hymnu prezidentů. S Havlem ji v Česku zpíval republikánský prezident George Bush starší i demokrat Bill Clinton. A také písničkářka Joan Baez. Poprvé to bylo v roce 1989 na festivalu Bratislavská lyra, kde ji Havel doprovázel přestrojený za bedňáka, který zpěvačce nosí kytaru.
A z úst Joan Baez slyšely We Shall Overcome i davy ve Washingtonu při Pochodu za práci a svobodu (1963), ale také prezident Barack Obama.
Černošské kořeny
Seeger není původním autorem písně. Ta vznikla, jako většina folkových skladeb, spíš shodou okolností – nikoli šťastných – a zásadní podíl na její současné podobě mají afroameričtí otroci a jejich potomci. Na popěvek, jehož melodie byla údajně zaznamenána už na konci 18. století v Sicílii, naroubovali text s názvem „No More Auction Block“ o budoucnosti, v níž nebudou jen prodejným zbožím.
Později píseň putovala s pluky americkou občanskou válkou, na začátku 20. století přibrala text afroamerického duchovního Charlese Alberta Tindleyho připomínající útrapy otroctví a nekonečnou vírou v lepší budoucnost, ve čtyřicátých letech se pak stala písní černošských odborářů (právě oni textu přidali množné číslo). A odtud přes pár dalších zastávek vedla k již zmíněnému Seegerovi.
Víc doufání než odpor
Právě pro svůj původ v traumatu afroamerických otroků si publicista Karel Veselý myslí, že současné použití písně v souvislosti s nastupujícím prezidentem Pavlem je poněkud patetické. „Přese všechno se nenacházíme v situaci, která by byla souměřitelná s tím, co zažívali pronásledovaní křesťané nebo Afroameričani v časech segregace,“ myslí si Veselý.
Hudební publicista a muzejník Petr Ferenc je ke zpívání písně Jednou budem dál ještě kritičtější. „Kompozičně je píseň stejně chatrná jako patetická, ale aspoň se davům dobře zpívá, i když z historie dobře víme, že odhodlaný dav zvládne i ideově výrazně méně sympatické, hudebně náročnější opusy, jako je Internacionála a Marseillasa.“
Pavel Turek z týdeníku Respekt hodnotí Jednou budem dál jako „geniální protestní píseň, která dodává naději různým hnutím za občanská práva více než osmdesát let“. Novou vlnu její obliby si vysvětluje právě cílenou snahou kampaně Petra Pavla připomenout sametovou revoluci. Současně říká, že melancholie a důraz na vytrvalost v překonávání strastí souzní s tím, jak se v Česku chápe protest. „Nejde do střetu s autoritou, ale spíš podtrhuje společně sdílené sentimenty. To se odráží i v českém textu, který zdůrazňuje víc doufání než odpor. To je ostatně kvalita, kterou má společnou s těmi nejvýznamnějšími tuzemskými písněmi, jako je hymna Kde domov můj nebo Modlitba pro Martu.“
Důvod, proč píseň davy tak rády zpívají, nabídl před lety i kapelník Spirtuál Kvintetu Jiří Tichota, když vysvětloval, proč má rád žánr spirituálů: „Je to hudba nevypočítaná na efekt, přirozená. Na nic si nehraje, tryská opravdu z lidské potřeby, šíří víru, že jsme na svět přišli jako svobodní tvorové. Člověk jí rád věří. Tam není nic, co by se slušelo, co by mělo být. Je to hudba osvobozená od všech předsudků, které jsme si v sobě vypěstovali.“
Dá se pochopit, když někdo skladbu Jednou budem dál považuje za kýč. Ve své jednoduchosti se opravdu dokázala zalíbit téměř všem. Dokázala tak ale nasát zdánlivě nespojitelné lidské zkušenosti.
